Co Suicidal Tendencies načali, to Slipknot dorazili

Ve vyprodané pražské O2 areně to ve středu večer žilo. Vystupovali tam američtí Slipknot, jedna z nejpopulárnějších tvrdých kapel současnosti. A jelikož mají své fanoušky rádi, jak ostatně zpěvák Corey Taylor několikrát během koncertu zopakoval, vzali s sebou coby předkapelu krajany Suicidal Tendencies.
Ti mají v České republice dobré renomé již od devadesátých let, kdy k nám začali jezdit. V letošním roce sice oslavují pětatřicet let existence, jejich agresivitu a entuziasmus by jim však mohli mnozí mladší kolegové závidět. Jsou legendární. Od prvních měsíců své existence mísí ve své hudbě styly od punku přes thrash metal až po hardcore, aby ve výsledku vznikl hutný crossover, pro který pojem agresivita není prázdný.
Z původní sestavy je v kapele už jen zpěvák Miko Muir, živoucí symbol žánru. V Praze sice bylo patrné, že již po pódiu neběhá jako v devadesátých letech, kdy byla kapela na vrcholu popularity i tvůrčích sil, přesto jeho nejsilnější zbraní zůstal hlas. Křičí, deklamuje i zpívá, při písničkách fanoušky provokuje i povzbuzuje a působí dojmem, jako by dané chvíle na pódiu měly být jeho poslední.
Do jeho projevu zhusta vyjíždějí z hutných riffů kytarové vyhrávky a sóla, a tak je celkový sound bohatý, v Praze navíc ozdobený dobrým a čitelným zvukem. Suicidal Tendencies patnáct tisíc diváků v hale navnadili a z jejich potu si vybrali vysoké procento.
Po půlhodinové pauze odstartovali svůj více než jedenapůlhodinový set Slipknot a vzali si od fanoušků zbytek jejich emocí. Muzikantů je na pódiu devět, a byť to vypadá, že hráči na kotle, které byly na zdvižích a během koncertu putovaly nahoru i dolů, moc celkovému zvuku nedávají, bylo to přinejmenším velice efektní. Stejně jako masky, ve kterých Slipknot vystupují.
Zpěvák Corey Taylor po většinu koncertu spíše burácel a ve vodopádu úderů bicích se přizpůsoboval rytmickému tvaru skladeb. Když ale došlo na melodičtější pasáže, byť jimi tahle kapela naživo nehýří, ukázal, že i ty dokáže odzpívat tak, aby je měl pod kontrolou. Přitom teprve takové momenty činí z písniček Slipknot plnohodnotné útvary, a to i za situace, kdy údernost je jejich doménou. Taková je totiž autorská licence Slipknot.
Jejich kompozice doslova ženou kupředu. Údery bicích koketují se schopností dostat posluchače do transu, kytarové stěny a dunění baskytary dotvářejí kolorit rituálu. Diváci v hale se jím nechali pohltit, bez ohledu na to, že místy tahle řež vyhlížela stereotypně, a kdyby si kapela vybrala více melodických chvil, jistě by to koncertní podobě skladeb pomohlo.
Devět hudebníků vytvořilo na členitém pódiu nebývalou show. Zazněly písně z více alb, aby vykreslily jeden z tvarů, který může mít moderní heavy metal. A tak to, co Suicidal Tendencies načali, Slipknot zdárně dorazili. Obě kapely naprosto splnily očekávání.

Slipknot, Suicidal Tendencies
O2 arena, Praha, 27. ledna
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 28. ledna 2016 na serveru Novinky.cz)

Suede jsou jako děti Davida Bowieho

Před několika dny zemřel zpěvák a skladatel David Bowie. V pátek vyšlo nové album britské skupiny Suede, sedmé v její diskografii. Formace, která své roky slávy žila v devadesátých letech v éře britpopu, v roce 2003 skončila a sedm let poté se na scénu vrátila, jím Bowiemu vzdala hold. Pokud chcete vědět, co Bowie znamenal pro britskou scénu, poslouchejte album Night Thoughts.
Je jiné než předešlé počiny Suede. K motivům britpopu z devadesátek a alternativního rocku z posledních let přišla další inspirace – art rock. Tohle stylové trojspřeží vytvořilo zvuk, který je něžný, melancholický a elegantní. Bowieho duch je v něm cítit zejména pokud jde o jeho hudební stylizaci ze sedmdesátých let, kdy povýšil rock na vážné umění, zvukově i aranžérsky rozmáchlé a výpravné.
Je to koncepční album – i s ohledem na film, který je součástí kolekce. Muž ve středních letech se ohlíží za svým životem a vzpomíná na lásky, komplikované vztahy, smutek, uvažuje o smrti a rozčarování životem. Brett Anderson zpívá o těchto věcech s hlubokými emocemi ve výrazu, přitom stále popově a jistě.
Přestože jsou Suede silní ve svižnějších kytarových písních (Like Kids, Outsiders, No Tomorrow), magii alba určují volné kompozice. Ke kytarám se v nich přidávají ambientní plochy kláves, v únosné míře pompa a opravdovost hudby sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.
Je to retro album, to ano. Suede se ale stylizovali přesvědčivě a nahráli jednu ze svých nejlepších desek.

Suede: Night Thoughts
Warner Music, 47:39
Hodnocení: 90 %

(Tato recenze vyšla 27. ledna 2016 v deníku Právo)

Suede – Like Kids

Taková je Sabina, rockerka s drásavým výrazem

Sabina Křováková je konečně sama sebou. Po vítězství v SuperStar v roce 2013 vydala brzy album, které bylo soutěži poplatné, a tedy úplně zbytečné. Potom jako by se stáhla do ústraní a až na sklonku loňského roku přišla s počinem nazvaným Sirkama.
Je to její stoprocentně autorský vklad, což znamená, že si umí složit písničky i texty. Profiluje se jako rocková zpěvačka, nutno dodat, že velice dobrá. Má energický a dravý hlas, stejně tak absolutně rockový výraz se všemi těmi chrapláky i rozervanými baladickými polohami, které k němu automaticky patří. Umí však také zpívat klidně a její projev je, samozřejmě s ohledem na aranže skladeb, velmi dynamický.
Svůj pěvecký profil zařadila hned na začátek alba. Úvodní Sirkama je drásavá skladba, ve které obnažuje schopnost být pravověrnou rockovou zpěvačkou. Následující píseň Louky, pole, lán je v zásadě klidná hitůvka, se silným refrénem a náladou přitažlivými slokami. Podobně je na tom další melodicky výrazná Sen. Skládám si obrázky je píseň, ve které vedle sebe staví dvě odlišné pěvecké polohy, přičemž obě na ploše skladby ovládá výborně.
Z rejstříku předvedeném ve třech prvních skladbách Sabina čerpá i v dalších písních. Výtečná je v pěvecky náročné Donuť mě, jistá a zábavná v přímočarém rock’n’rollu Prstýnek. V posledních třech písních na albu ale trochu ztratila dech. Nikoli jako zpěvačka, spíš jako autorka. Závěrečná balada Malá večerní je dokonce takřka tuctová.
Sabinino album je opatřeno českými texty. Odhlédneme-li od patvaru „ulítám“ v Skládám si obrázky, který kdysi vyrobila kapela Wanastowi Vjecy a někteří čeští rockeři jej pak do svých textů převzali, odvedla Sabina slušnou práci. Pečlivě volila slova, texty jsou sdělné, nejsou vůbec hloupé a ani trapné. Pravda, nejde o žádné básnické umění, ale to se u rockových textů ani neočekává.
Povšechně vzato je album Sirkama zdařilé. Představila se na něm zpěvačka, která má právo na zdejší hudební scéně nejenom být, ale bude-li slyšena, jistě i mile překvapit.

Sabina: Sirkama
Vlastní náklad, 38:13
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 22. ledna 2016 v deníku Právo)

Šok i pro Hitlera

Film Lída Baarová jsem zatím neviděl. Jelikož ale sleduji média, měl jsem možnost přečíst si již několik recenzí na něj. Myslím si, že z nich režisér Filip Renč nebude mít radost, tím spíš, když z recenzí nečiší nějaká novinářská „msta“ za to, že Renč miluje všeobecně dost nemilovaného prezidenta Zemana a všeobecně dost nemilovaný Zeman miluje svého poslušného filmaře Renče.
Pravděpodobně se ten film prostě nepovedl, a to je voda na mlýn české tvořivosti. Výborná video-parodie se objevila na YouTube. Je o tom, jak se Hitler dozvídá, že ho ve filmu Lída Baarová hraje Pavel Kříž. A skvělá je hlavně v drobnostech…

Lemmy měl rakovinu prostaty

Brzy po úmrtí Davida Bowieho bylo zveřejněno, že podlehl osmnáctiměsíčnímu boji s rakovinou jater. Další upřesnění přichází nyní.
Zpěvák a baskytarista kapely Motörhead, Lemmy, zemřel v důsledku rakoviny prostaty a srdečního selhání. Informoval o tom portál TMZ, kterému se podařilo získat muzikantův úmrtní list.
Lemmy skonal 28. prosince v Los Angeles, čtyři dny po svých sedmdesátých narozeninách a dva dny poté, co mu lékaři rakovinu diagnostikovali. Jeho zástupci tehdy uvedli, že podlehl agresivní rakovině, o které věděl pouze dva dny.
Legendární rocker měl, jak známo, zdravotní problémy už déle. Podle informací TMZ musel omezit pití alkoholu a kouření, kterým holdoval 57 let.
Muzikanta pohřbili 9. ledna 2016 v Hollywood Hills. Po jeho úmrtí kapela Motörhead ukončila činnost.

Vtip od Michaela Robothama

Myslel jsem si, že tenhle vtip brzy zapomenu. On mě ale pořád dohání, je se mnou už tři týdny, a tak se o něj podělím. Našel jsem ho v knize australského spisovatele Michaela Robothama, která se jmenuje V podezření. A je profesní…

Dva psychologové narazí na ulici na znetvořenou mrtvolu. Podívají se s hrůzou v očích na ni, potom na sebe a svorně praví: „Proboha. Musíme najít toho, kdo to udělal. Potřebuje pomoc.“

Imagine Dragons tahali silné písně z klobouku

V dubnu 2013 odehráli američtí Imagine Dragons první český koncert v pražském klubu SaSaZu. Bylo vyprodáno, a tak se pořadatelé rozhodli zariskovat a umístit konání druhého vystoupení kapely do pražské O2 areny. A i tam bylo v sobotu večer vyprodáno. Přišlo patnáct tisíc diváků.
Převážně mladých, protože Imagine Dragons jsou čtveřice z Las Vegas, která svými dvěma alby oslovuje především toto spektrum posluchačstva. Zatímco však na deskách Night Visions (2012) a Smoke + Mirrors (2015) je jejich vkusný pop podáván zvukově neagresivně, spíše pokojně a přehledně, na koncertech se mění v rockovější mašinu. V pražské hale se ukázalo, že jejich písně mají až stadiónový charakter, alespoň v aranžích, ve kterých byly uvedeny.
V O2 areně se dobrý koncert pozná podle toho, že si publikum, které si zakoupilo vstupenky k sezení, v nadšení stoupne, pohupuje se v kolenou, zpívá a tančí. V případě Imagine Dragons se tak dělo hned u druhé skladby Trouble, kdy se takovému křepčení věnovala viditelná část příchozích. Vyvrcholilo to asi v polovině koncertu, kdy už stáli prakticky všichni diváci v hale, aby v závěru s písněmi I Bet My Life a Radioactive pouze tančili a tleskali.
Nebylo divu. Přestože zpěvák Dan Reynolds vyhlíží jako obyčejný kluk z vysoké školy a charismatu rockové hvězdy příliš nepobral, spolehlivě táhl vpřed program sestavený z písniček z obou alb i coververze slavného hitu německých Alphaville, Forever Young, zazpívané komorně, jen s klávesovým doprovodem.
Písně z dílny kapely však měly naživo ony pompézní parametry. Koncept Imagine Dragons byl takový, že před každou odehrála, anebo zaznělo jakési intro, úvod, který nastínil náladu. Z něho pak muzikanti vytáhli jakoby z klobouku skladby, jež disponovaly silnými melodiemi a zpěvnými pasážemi.
Pravda, nebyly to žádné skladatelské hody, kapela obecně nevybočuje z linie obvyklého poprockového aranžování. Protože ale umí písně vygradovat, dobře to fungovalo. Reynoldsovy hlasové limity dotahovaly sborové zpěvy a v programu došlo i na kytarové a bubenické sólo, v obou případech tak krátké, aby nestihlo být otravné.
Před skladbou Polaroid kdosi s diváků poslal na pódium českou vlajku se jménem kapely, později k ní ještě přibyl transparent. Na skromné, ale světelně funkční podobě pódia se oba dary fanoušků vyjímaly. Imagine Dragons zato nabídli příjemný, místy strhující koncert.
Vynikající práci odvedla i britsko-australsko-francouzská předkapela Sunset Sons. Její indierockové písně byly živé, melodicky přitažlivé a ona, byť na svém kontě nemá žádné album, pouze minialba, je prezentovala se zanícením hodným formace, jež má zdravé ambice.

Imagine Dragons, Sunset Sons
O2 arena, Praha, 16. ledna
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 17. ledna 2016 na serveru Novinky.cz)

Olympic, jak má být

Olympic loni dokončil albovou trilogii. První deska Souhvězdí šílenců (2013) nastavila laťku na slušnou úroveň, následujícímu Souhvězdí drsňáků (2014) se ji přeskočit nepodařilo a s novinkou Souhvězdí romantiků kapela nabrala druhý dech.
Přitom to má s vydáváním desek těžké. V její diskografii je tolik dobrých písniček a časem prověřených hitů, že podaří-li se jim nějaké novince melodikou a interpretací přiblížit, je to úspěch. Na poslední desce pár takových skladeb je, na první poslech ale žádná ty slavné nepokoří. Jde skutečně jen o přiblížení.
Kapela disponuje několika charakteristickými prvky. V první řadě je jím hlas Petra Jandy, který pozná každý. Je to i jeho styl hry na kytaru a skládání. Posluchač zkrátka kapelu pozná, ať hraje zostra, nebo loudavě. Je to dar, který umělcům dává nesmrtelnost. Po tolika letech je to avšak i trochu koule u nohy.
A tak lze konstatovat, že Olympic natočil pěkné balady Láska má bejt akorát či Láska je někdy černá, nicméně třeba Otázky či Slzy tvý mámy jsou silnější. Stejné je to se svěžejším Krtečkem, jižanským rockem ovoněnou Tak jdem hrát, volnou Asi to bude správnej flám, šansonem načichlým Lampiónem a dalšími.
Na Souhvězdí romantiků jsou zručně napsané, otextované, naživo zahrané a upřímné skladby tak, jak to k téhle kapele patří. Za uši občas tahá jen křečovitá lidovost v textech, konstatování „Chceme být mistři světa amoleta…“, „Nám to neva…“ nebo mluvené finále písně Bourák.
Trumfem jsou hosté alba. Jejich vklad je výrazný a splňuje to, co se v takovém případě očekává, tedy posunuje sound kapely, trochu ho mění. Violoncellista Jiří Bárta, trumpetista Laco Déczi i houslista Pavel Šporcl přišli, zahráli a bodovali. Bez výjimky.
Na desce je čtrnáct skladeb, z toho deset disponuje melodickým postupem, který v kontextu tvorby Olympiku nezapadne. Že pak od téhle kapely nikdo nečekal supermoderní zvuk nebo přemíru elektronických šidítek, které na desce prostě nejsou, lze předpokládat.

Olympic: Souhvězdí romantiků
Supraphon, 44:23
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 7. ledna 2016 v deníku Právo)

David Bowie zamířil do nebe. A odtamtud přišla kondolence

David Bowie zemřel. Horší začátek roku, o kterém jsme si mnozí mysleli, že nemůže být strašnější než ten loňský, by asi nikdo nevymyslel. V návalu nečekaného a přitom strašlivě obyčejného smutku jsem nezvedal skoro celý den svým kolegům telefon, protože jsem nechtěl do různých rubrik, rádií a televizí neustále opakovat, že byl inovátor a velký umělec. Tohle mohl říct kdokoliv jiný.
Psal jsem o něm článek a probíral jsem se odkazy na sociálních sítích. Vyjádřili se všichni důležití, včetně britského ministerského předsedy Davida Camerona. A kondoloval také britský astronaut Tim Peake, který je zrovna ve vesmíru. Tedy v místě, kam nesporně zamířil David Bowie. Kam jinam by ostatně měl po své smrti tenhle chlap, který měl každé oko jiné, přeletět.
Vybral jsem pár vzpomínek a povzdechů.

„Zarmoutila mě zpráva, že David Bowie prohrál boj s rakovinou. Jeho hudba byla pro mnohé inspirací,“ napsal britský astronaut Tim Peake přímo z Mezinárodní vesmírné stanice ISS.

„Slova to nedokážou vyjádřit: RIP David Bowie,“ řekl skladatel a hudebník Brian Eno.

„Davidovo přátelství bylo světlem mého života. Nikdy jsem nepotkal tak úžasnou osobu. Byl nejlepší ze všech,“ konstatoval americký rocker Iggy Pop, který v sedmdesátých letech bydlel s Bowiem v Berlíně, absolvovali spolu turné Station To Station (1976) a spolupracovali na koncertech a ve studiu.

„Rolling Stones jsou šokováni a hluboce zarmouceni zprávou o smrti svého drahého přítele Davida Bowieho. Tak, jak byl úžasným a milým člověkem, byl i výjimečným umělcem a skutečným originálem,“ napsali hoši z Rolling Stones.

„Jsem zničena! Tento úžasný umělec změnil můj život! První koncert, na kterém jsem byla v Detroitu! Talentovaný. Jedinečný. Génius. Muž, který spadl na Zemi. Tvůj duch bude žít navždy!“ plakala americká zpěvačka Madonna, která na svém Facebooku zveřejnila i společnou fotku s Bowiem.

„Bowie byl inovátor, jedinečný umělec s vizí, která změnila tvář populární hudby. Již nyní velmi chybí,“ napsal kytarista a skladatel Jimmy Page z Led Zeppelin.

„Jsem si jistý, že si umíte představit, jak jsem zarmoucen z Davidova odchodu. Byl tou největší inspirací a povzbuzením, jaké jsem si kdy mohl přát,“ konstatoval bývalý klávesista skupiny Yes Rick Wakeman, s Bowiem nahrával na přelomu 60. a 70. let.

„David Bowie, Nejchytřejší a nejzajímavější brilantní člověk našich dob. Nechává po sobě obrovské vakuum a bude velmi chybět,“ napsal Roger Taylor na oficiálních stránkách kapely Queen, kde také sdíleli videoklip k slavné spolupráci Under Pressure.

„Všichni jsme Bowieho děti. Inspiroval nás a změnil naše životy,“ míní anglická kapela Pet Shop Boys, která nahrála singlovou verzi Bowieho skladby Hallo Spaceboy.

„Rok 2016 začal špatně. Další z mých hudebních idolů odešel, ať jeho odkaz žije navždy,“ napsal americký hudebník Travis Barker z kapely Blink-182 a přidal Bowieho citát týkající se progresivity jeho tvorby: „Nevím, kam odtud půjdu, ale slibuji, že to nebude nudné.“

„Mnoho z textů na albu Blackstar nyní vyznívá dost prorocky. Je to enormní ztráta. David Bowie mě naučil víc než moji učitelé ve škole. Opravdu změnil svět,“ sdělil britský zpěvák Marc Almond z dua Soft Cell.

„Byl jsem v šoku, když jsem se dnes ráno dozvěděl o smrti Davida Bowieho. Znamenal tak mnoho pro mě a pro mnohé. Byl to jedinečný, úžasný outsider, vždy objevující, stimulující a inspirující každého, kdo chtěl posouvat hranice hudby, umění, módy a společnosti. Je jen málo umělců, kteří se dokáží dotknout generace tak, jako to udělal on. Bude nám moc chybět. Ať žije Lazarus,“ napsal anglický hudebník Peter Gabriel, který také zveřejnil svou orchestrální verzi jedné z Bowieho ikonických skladeb. „Heroes byla pro mne vždy jednou z úžasných Bowieho písní. Hrdinství tváří v tvář útlaku a zoufalství.“

David Bowie – Heroes

David Bowie – Lazarus

Queen a David Bowie- Under Pressure

Klara. v řadě, Barbora Poláková osobitě

Na konci loňského roku vyšla dvě alba, která mají leccos společné. Obě na sebe nechala dlouho čekat, obě nazpívaly ženy a současně autorky či spoluautorky písniček, a v obou případech jde o debuty.
Kolekci Home vydala zpěvačka Klára Vytisková, jež se pod ní podepsala jako Klara. Je to její sólový debut, předtím působila v sestavě Toxique. Eponymní debutové album Barbory Polákové bylo avizováno singlem Nafrněná. Není pro ně však příliš reprezentativní, hudební stopa vede jinam.

Klara. byla v poslední době známá především jako výrazná zpěvačka, jež se nechala přesvědčit k tomu, aby se stala porotkyní televizní soutěže SuperStar. Na jejím konci dostala možnost představit písně ze své nové desky, což pro ni jistě byla dobrá příležitost. Žebříčky nicméně ukazují, že to s prodejem alba nic zásadního neudělalo.
Je to dáno zaměnitelností její tvorby. Nikoli s nahrávkami na české hudební scéně, nýbrž se světovou produkcí. Klara. nazpívala své skladby v angličtině, a protože se hudebně inspiruje v popové moderně, v níž hrají roli vlivy r’n’b, elektroniky a retro popu, postavila se do zástupu mnoha světových zpěvaček, které to dělají stejně.
Její aktuální hudební řeč není výjimečná, je naopak běžná. Zpívá-li navíc Klara. na albu v Shakespearově jazyce, stává se českým uším, tedy těm, které tuzemskou hudební scénu vnímají jako jediné na světě, jednou z cizího davu. A tak silné, aby z něho vyčnívaly, její skladby nejsou.
V kontextu tuzemské scény jde ale o povedené album. Vytisková má zajímavou barvu hlasu, ve které jsou roztomilost, klid i provokace. I proto si mohla dovolit zpracovat různé hudební inspirace, kdy se vedle výše uvedených dostane i na gospel (Down Down Down) či snový trip-hop (I Believe).
Kolekce má převážně elektronický zvuk. Vytiskové se do něj nicméně podařilo dostat mnoho emocí, což není věc přirozená, a tak má nálady jednotlivých písniček takříkajíc pod kontrolou.
V textech se už nepohybuje v tématech lásek, mejdanů a ledabylého filozofování, jak ji známe z písní Toxique. V osobním životě se stala matkou, a to je patrné i v nových písničkách. Sám název alba pak napovídá, že je to deska osobní a rodinná.
Je škoda, že se Klara. nepokusila napsat texty v češtině. Vymanila by se z hromady soudobého rádiového popu a mohla by oslovit mnohem více fanoušků, než dosud oslovila. Tím spíš, když už ukázala, že zpívat česky pro ni problém není.

Klara.: Home
Warner Music, 38:21
Hodnocení: 70%

Barbora Poláková je v první řadě herečka. V nedávné minulosti však natočila několik písní, jejichž videoklipy na sebe strhly pozornost na internetu, a tak bylo otázkou času, kdy ji někdo přiměje k tomu, aby napsala další skladby a vydala celé album.
Na to, že je na debutové desce jen pětatřicet minut hudby, trvala jeho realizace dost dlouho. Vysvětlením nicméně budiž pečlivost, se kterou bylo připraveno. Prozrazují to na první poslech jak Polákové pěvecký projev, zvuková stránka kolekce, kterou měl na starost zkušený producent Jan P. Muchow, tak i texty.
V nich je Poláková nepokrytě dívčí, stejně tak upřímná, ironická, a když dojde na humor, pak představuje pouze jednu z vrstev textu, není prvoplánový. Ukázaly to jak singl Nafrněná, tak i starší písnička Kráva.
Nafrněná v létě napověděla, že by album mohlo být popové a taneční. Ve skutečnosti je skoro až melancholické, jemně popové se soulovými vlivy, jakýsi moderní dream pop. Kromě elektroniky z něho zní spousta živých nástrojů, nadto různých, což mu dává silný vnitřní náboj a vlastně i živost, byť to třeba není při poslechu extra patrné. Písničky v sobě mají dynamiku a schopnost přilnout k posluchači postupně.
Pravda, Poláková není zpěvačka, jejíž výraz by si jeden snadno zapamatoval. Přesto v té roli uspěla. Například i proto, že v některých písničkách při přednesu využila svých hereckých zkušeností (Ráda, Ego, Nafrněná) a dotkla se tak šansonu, nebo proto, že to všechno vzala dostatečně vážně.

Barbora Poláková: Barbora Poláková
Supraphon, 35:58
Hodnocení: 75%

(Tato dvojrecenze vyšla 6. ledna 2016 v deníku Právo)