Klemen Slakonja i jako Putin

Slovinský herec a komik Klemen Slakonja se asi s písničkou Putin, Putout na letošní Eurosong nedostane, protože pravidla zakazují účast skladbám, které mají politické souvislosti. Na YouTube ale na sebe pozornost strhnul, klip k uvedené písničce má už více než 1, 1 miliónu zhlédnutí.
V klipu jsou odkazy na situaci na Ukrajině, Putinovy despotické tendence, skandál kolem kapely Pussy Riot, slavný obraz Rusana bílém koni či boj o Eurovizi prostřednictvím Buranovských bábušek, které Rusko před lety reprezentovaly.
Slakonja na sebe upozornil již před třemi lety, kdy se pustil do parodie slavné skladby Gangnam Style Korejce Psyho. Jeho verze se jmenuje JJ Style.

Klemen Slakonja – Putin, Putout

Klemen Slakonja – JJ Style

Prostě zemře!

Čekám v sobotu večer v metru na soupravu, bylo to na stanici Anděl, mám ještě asi pět minut do příjezdu vlaku, a v tom zaslechnu slova: „Zítra prostě zemře.“
Ta věta mě zaujala, a tak jsem opustil svůj úkryt mezi dvěma pilíři a zahlédl ženu, která vzrušeně telefonovala. Slyšená věta byla součástí hovoru.
Nastražil jsem uši a poslouchal. Žena v tu chvíli přijímala reakci z telefonu, přitom jako by každou chvíli chtěla tomu, kdo byl na druhém konci spojení, skočit do řeči.
„Prostě zemře, s tím já nic neudělám a ani dělat nechci,“ namítla a mě zamrazilo.
Potom zase poslouchala, aby následně emotivně reagovala.
„A ty sis myslel, že to přežije. Prostě ne, nepřežije.“
Zase reakce druhé strany.
„Ne, zemře, a už nebude. A zemře zítra, nebudeme na to pořád čekat,“ namítala žena.
Další reakce kohosi vzdáleného.
„Ne, nic s tím neudělám. Zemře.“
Další reakce, tentokrát trochu delší. Žena se pak zastavila, zaujala útočný postoj a řekla: „Zemře zítra, jasně. Tak je to ve scénáři. Já to nechci točit ještě příští víkend.“
Spadl mi kámen ze srdce.

Odvrácená strana mikrofonu

Tvrdila, že zazpívá naživo, ale udělala osudovou chybu. Držela v přímém přenosu mikrofon obráceně. Ne moc dlouho, ale kamery to zachytily. I průměrný znalec hudby musel poznat, že proklamace živého zpívání byla lež.
Stalo se to čínské folklórní zpěvačce Sa Dingding při únorovém vystoupení na stanici CCTV 15. Brzy si svůj omyl uvědomila, ale to ji rozhodně nezachránilo od zesměšňujících i ironických reakcí.
Nakonec zpěvačka na svízel reagovala osobně a prohlásila: „Příště se více proškolím ve svých hereckých schopnostech.“ Na video se na YouTube podívalo již více než 212 tiséíc lidí.

Jak jsem se orosil při Andělech, aneb Panika na vlnách

AndělV úterý proběhla nominační tisková konference k výročním Cenám Anděl. Jména nominovaných jsou již známa, jenomže při jejich vyhlašování jsem se pořádně orosil.
Na Andělech spolupracuji už léta, především na jejich žánrových cenách. Pokaždé si až úzkostlivě všechno do posledního momentu kontroluju a hlídám, protože představa, že nějaké jméno při nominační tiskové konferenci nebude vyhlášeno, anebo do nominací nebude patřit, mě k smrti děsí. Dokonce tak, že jsem noc před tiskovou konferencí spal dosti zlehka.
A pak došlo na tiskovou konferenci. V úterý ve dvě hodiny odpoledne v Bontonlandu. Jména nominovaných jsem měl k dispozici dříve, to jako člen výboru Akademie populární hudby. Pročetl jsem je jednou, podruhé, potřetí, ověřil si, jestli může být na zpěváka roku nominovaný Meky Žbirka (může, protože má český pas), a pročetl to ještě počtvrté, popáté a pošesté. Vše se zdálo být v pořádku.
Jenže když bylo před čtením jmen nominovaných, vedle mě u stolu těch, kteří sdělovali informace novinářům, seděl kolega Honza Vedral. Naklonil se ke mně a ukázal na jméno skupiny Chinaski. V kategorii Skladba roku měla nominovanou písničku Každý ráno. Mimochodem, opravdu krásnou písničku.
Hned jsem pochopil. Album Rockfield, na kterém ta písnička vyšla, se na trh dostalo v říjnu roku 2014. Tedy před obdobím, za které byly udělovány nominace pro letošní Ceny Anděl. Polil mě studený pot a zpanikařil jsem. Sakra. Jak jsem to mohl přehlédnout?
Honza se na mě díval s otazníkem v každém oku, já měl extrémně vysoký tlak a v panice jsem mu navrhl, aby jméno kapely Chinaski nečetl, že to prostě zapřeme. On mi ale bez paniky řekl (obdivoval jsem jeho klid), že tiskové zprávy jsou hotové a v nich jméno skupiny Chinaski je, a že to normálně přečte. Udělal to, zatímco já se do konce tiskové konference trýznil a měl jsem pocit, že se svět točí příliš rychle.
Jakmile konference skončila, spustila se akce „náprava“, kterou souběžně vedl Honza a já. Nakonec nás vyvedl z omylu další kolega z Výboru Akademie populární hudby Honza Kábrt, který potvrdil, že podle Statutu akademie lze hlasovat i pro písničku, jež se ve sledovaném období hrála, ale poprvé vyšla na albu interpreta tři měsíce před ním. Potvrdili to i další lidé, kteří Anděly organizují. Žuchl mi kámen ze srdce a měl jsem pocit, že svět se zase točí normálně.
Pointa je v tom, že jsem si všiml, že přede mnou a Honzou Vedralem byl během tiskové konference mikrofon jednoho celoplošného rádia, který naši rozpravu jistojistě zachytil, protože natáčel všechno. My mluvili přímo do něj. Takže kdyby se kdesi na rozhlasových vlnách objevil můj panický vstup z tiskové konference k Andělům, věřte mi, že byl zbytečný. Prostě jsem na tu klauzuli ze Statutu Cen Anděl zapomněl.
Přikládám fotografii z tiskové konference. Ten pán vedle mě je Lešek Wronka, šéf Andělů a hudební skladatel. O mé panice v tuto chvíli zhola nic netušil.

Megadeth jako klasika

Dystopia je patnácté studiové album americké thrashmetalové kapely Megadeth, jedné z pěti nejsilnějších představitelek žánru (kromě ní ještě Metallica, Anthrax, Slayer a Testament). Prošla v minulosti řadou personálních změn a jediný, kdo je v ní bez přestávky, nebereme-li v potaz dvouleté přerušení činnosti, je zakladatel Dave Mustaine. Ve třiaosmdesátém ho vyhodili z Metalliky a on si poskládal vlastní partu – Megadeth.
Baskytarista Dave Ellefson byl tehdy u toho, další dva členové současné sestavy, kytarista Kiko Loureiro a bubeník Chris Adler, se přidali loni. Navzdory tomu, že předtím Mustaine hovořil o tom, že by se do kapely měli vrátit její bývalí muži Marty Friedman (kytara) a Nick Menza (bicí). Tyhle informace jsou ale zajímavé jenom proto, že dokladují, jak složité to je se vztahy ve formaci, kterou prošlo už dvacet muzikantů.
Megadeth mají přesto svůj jasný rukopis. Jeho tvůrcem je zpěvák a kytarista Mustaine a sestává ze souhry kytarového dvojzápřahu, nervních riffů, efektních sól a vyhrávek, spolehlivé rytmiky, která na sebe ráda bere odpovědnost za rozvoj skladeb, a trochu frackovského zpěvu.
I proto nebylo možné od nové desky Dystopia očekávat nějakou zásadní zvukovou změnu nebo revoluci. Tím spíš, když si Megadeth vždy hýčkali dobrou pozici mezi thrashovými ikonami a žánr vlastně opečovávali.
Všechno, co na desce Dystopia je, každý fanoušek zná, jen v jiné podobě. Ať už jde o ostrý tah v písničce The Threat Is Real hned na začátku, masivní zvuk v Post American World nebo pozoruhodnou dynamiku v Lying In State. Nad tradiční zvuk kapely se na albu ale několik písní také dostalo. Například titulní Dystopia, která od prvního hrábnutí do strun více než na agresivitě staví na melodice. K nejpovedenějším patří Fatal Illusion, ve které stojí za poslech zejména kytarový duel a nádherný sólový part baskytary. Pozoruhodná je i na hře akustické kytary odstartovaná a posléze dobrým riffem do thrashmetalové podoby vtažená Conquer Or Die!
Dystopia je povedenější než předešlá, nepříliš výrazná deska Super Collider z roku 2013. Po tolika letech na scéně znamená v diskografii kapely lepší průměr, což vlastně není k zahození.

Megadeth: Dystopia
Universal Music, 46:49
Celkové hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 22. února na serveru Novinky.cz)

To jsou teda poměry!

Přivstat si takhle v úterý ráno, dokonce i s tím, že na vás čeká cesta do studeného Liberce, občas stojí zato. Jednak kvůli Liberci, protože tam žijí fajn lidé, také proto, že třeba stihnete kus přenosu z předávání cen Grammy a potěší vás, že spolukomentátorem je Honza Dědek, který na rozdíl od svého předchůdce Rejžka o současné hudbě něco ví, a také se můžete projet ranním metrem s těmi, kteří jsou nuceni jezdit do zaměstnání prvními soupravami v grafikonu dne.
Na stanici Černý most jela i obrýlená paní silnější figury, která nastoupila u Anděla (vše se děje v Praze). Sedla si na volnou sedačku, otevřela knihu, nasadila brýle a pustila se do čtení. Na další zastávce, Karlově náměstí, si na sedačku naproti ní sedl starší muž. Otevřel magazín Týden, dal nohy šejdrem, aby se ženy nedotýkal, a četl si.
Po chvíli mu do rozevřeného časopisu znenadání dopadla ženina kniha. Ta totiž usnula a zesláblé prsty román neudržely. Muž se trochu lekl a vyděšeně civěl na knihu, pak na klimbající ženu. Nebyl ale hned schopen ji probudit, a tak na ni jen koukal a vypadal vyděšeně. Po asi minutě ji nenápadně kopl do nohy, takže žena chvatně vyskočila, sebrala knihu a omluvila se.
Kdesi na Invalidovně se totéž opakovalo podruhé. Kniha zase padla na stránky rozevřeného časopisu a žena počala klimbat. Muž se choval stejně jako poprvé, zprvu nechápavě zíral a pak jemně kopl ženu do lýtka. Jenomže tentokrát se nic nestalo. Žena klimbala dál, jen se o trochu více předklonila.
Druhý mužův kop byl také neúspěšný, a tak zabral až třetí. Ten už ženu probudil, ale ona tentokrát nereagovala stejně jako poprvé. Hleděla na muže, jako by mu jeho pobídku k probuzení vyčítala, a kniha dál ležela v mužově klíně na jeho časopisu.
A za chvíli usnula znovu. Muž na ni tedy opakovaně zmateně hleděl a ze zoufalého úšklebku bylo velmi patrné, že by si rád dočetl článek o Olze Hepnarové. Měl ale smůlu. Když za chvíli do ženina lýtka opět citlivě kopl, nepochodil. Když to udělal podruhé a potřetí, nepochodil. A když ji, trochu silněji, nakopl počtvrté, převrhla se žena směrem dopředu a její tělo skončilo v mužově klíně na jeho časopisu a její knize. Samozřejmě k pobavené nás, ostatních cestujících.
Dramatičtější část výstupu ale byla před námi. Jakmile sklouzlo ženino tělo do mužova klína, už se nepohnulo. A to se muž snažil na ni mluvit, jemně do ní šťouchat, klepat ji na rameno – nic. Jak jsme se tak blížili do stanice Černý most, bylo z výrazu jeho tváře patrné, že přemítá o tom, jestli ta žena neskonala. Ostatně, já o tom přemýšlel také, a na mužův pohled jsem odpověděl jenom pokrčením rameny, už ale ne s pobaveným úsměvem.
Když se na konečné otevřely dveře a hlas z reproduktorů nás vyzval, abychom opustili soupravu, žena nečekaně, zato velmi energicky vstala. Zle se podívala na muže, mě i ostatní přihlížející, popadla svou knihu a ještě než zamířila k výstupu, pronesla do ticha ranní jízdy: „To jsou teda poměry.“
Muž byl tak v šoku, že málem odjel do depa.

Členové kapely Viola Beach se zabili při autonehodě. Najeli na zdvižený most

Jako by hudebních tragédií nebylo dost. Nedaleko Stockholmu zahynuli v sobotu nad ránem všichni čtyři členové britské indierockové kapely Viola Beach. Vraceli se z vystoupení na festivalu Where is the Music? Jejich auto ve velké rychlosti prorazilo zábrany a najelo na most, který byl právě otevřený kvůli tomu, aby pod ním mohly projet lodě. Vůz se následně zřítil z pětadvaceti metrů do vody.
V autě byli členové kapely Kris Leonard (kytara, zpěv), River Reeves (kytara), Tomas Lowe (baskytara) a Jack Dakin (bicí), stejně tak i jejich manažer. Věk obětí se pohyboval v rozmezí od 20 do 35 let. Těla krátce po nehodě vylovili potápěči.
Viola Beach vydali loni debutový singl Swings & Waterslides, přičemž vystoupili na festivalech v Readingu a Leedsu. Na jejich úmrtí na Twitteru zareagovali například frontman kapely Travis Fran Healy či Ross Jarman z The Cribs.

Zpráva o nehodě kapely

Viola Beach – Swings And Waterslides

Viola Beach – Cherry Vimto

Rihanna by mohla z experimentování ubrat. Ztrácí tvář

Fanoušci zpěvačky Rihanny, která pochází z Barbadosu, byli v minulých letech zvyklí na její pracovitost a dynamičnost. Od roku 2005, kdy se na scéně objevila, vydávala novinky (vyjma roku 2008) každý rok. Dělala to tak až do listopadu 2012, potom se odmlčela.
Její čerstvý počin se jmenuje Anti a vyšel před několika dny. Rihanna ho do světa poslala prostřednictvím streamovací služby Tidal a představila se na něm v několika hudebních polohách. Zcela záměrně, neboť do tohoto stadia uměleckého vývoje – tedy experimentování – dospěla. Ne všechny podoby jí ale svědčí a ne všechny z ní dělají silnou zástupkyni současného popu, jak vyhlížela doposud.
Stylově lze novinku zařadit do kategorie r’n’b, ovšem s mnoha přesahy. Rihanna se obklopila početným zástupem producentů, což je dnes v Americe věc běžná (byť mnohdy zbytečná), a na album zařadila třináct písniček.
Úvodní skladby Consideration, James Joint a Kiss Is Better naznačují koketérii s mainstreamem a vše nasvědčuje tomu, že v nich naváže na předešlou desku Unapologetic. Poté však se svými našeptávači v podobě producentů a autorů padla do tenat minimalistických aranží, otravných syntetických zvuků a fádních tanečních stylů. Důsledkem jsou písničky tuctové a nudné. Některé připomínají spíše dětské popěvky (Work, Woo), protože co také na minimalistickém hudebním podkladu předvést?
Na konci alba se zpěvačka k podobnému vyznění tu a tam vrací a znovu potvrzuje, že někteří její autoři neměli dost nápadů na to, napsat kloudnou píseň, a tak prostě seskupili zvuky a do té role hanebně postrčili i Rihannu. Upřímně řečeno, kdyby tyto skladby na desce nebyly, šlo by o velmi dobrý počin. Takhle je to marný experiment s prvky r’n’b, hip hopu a mocnými beaty, ve kterém si vyhráli zejména producenti, nikoli zpěvačka. Ta ztratila tvář.
Jenže Rihanna je zpěvačka, nikoli zvuk. A tak když se v polovině desky rozezní skladba Same Ol, která má čitelnou melodii, příjemný zvuk a Rihanna v ní opravdu zpívá, je to náplast na předešlou mdlou část kolekce. Následující Never Ending je jednou z nejpovedenějších písniček, také proto, že v ní Rihanna zpívá civilně, procítěně a bez afektu. Ukazuje se také, že přes všechnu touhu hudebně experimentovat a hledat, což je mimochodem vzkaz desky Anti, je přece jenom takto nejsilnější.
Je za tím samozřejmě její hlasový projev, který je výrazný, přitom hladivý a uklidňující, když jsou písně poklidné, a divoký, když jsou – divoké. Pozoruhodný je i její hlasový rozsah, který se obnažuje například v povedených písničkách Love On The Brain a Higher.
Tyto momenty dávají Rihanně možnost opět vstoupit do historie popu a zanechat v ní hlubokou rýhu. Je pochopitelné, že coby úspěšná vokalistka chtěla experimentovat. Pro ni i pro její fanoušky by ale bylo dobré, kdyby tahle chuť s několika písněmi na desce Anti skončila. Talent na to, aby dál pokračovala v mainstreamu, má zřejmě největší.

Rihanna: Anti
Roc Nation, 43:36
Hodnocení: 60 %

(Tato recenze vyšla 9. února 2016 v deníku Právo)

Reality show? Každý den a hezky natvrdo

Pamatujete si ještě na VyVolené a Big Brother? Šlo o první dvě reality show na vlnách zdejších televizních stanic. VyVolené vysílala Prima podle licence maďarské společnosti IKO, a v roce 2005, kdy se jí při startu podařilo o pár dnů předběhnout konkurenční Novu s Velkým bratrem, sedělo u přijímače každý večer kolem jednoho a půl milionu diváků. Finále, v němž vyhrál jakýsi Vladko Dobrovodský, jenž proslul tím, že své nálady měnil jako fusekle, viděly 2,2 miliony diváků.
Big Brother měl nižší sledovanost, protože přišel o pár dnů později a televizní diváci se mezitím stihli skamarádit s těmi z Primy. TV Nova koupila licenci od nizozemské společnosti Endemol a přihlížející si jako vítěze po sto dvanácti dnech vybrali jakéhosi Davida Šina, o němž se později psalo, že je na mizině.
Oba pořady byly postavené na tom, že lidé mohli z klidu svých domovů, u piva, sekané a s cigárem v ruce, prostřednictvím televizních kamer šmírovat pár exhibicionistů, kteří se rozhodli proslavit tím, že několik dnů svého života obětují pobytu v jednom domě s jinými pološílenci a bude na ně při tom moci čučet celý národ.
Bylo to zprvu zábavné, ale potom zoufale nudné. V dalších dílech sledovanost obou reality show padala tak, jak se kácí opilec pod počtem vylemtaných piv, pročež nepřekvapí, že nepřežily a dnes jsou, zřejmě nenávratně, minulostí.
Další pokusy zdejších televizních stanic uvést kloudnou reality show dopadly podobně. Nutno podotknout, že většina z nich byla opravdu pitomoučká. Naposledy pětidílný cyklus Zlatá mládež, kdy tvůrci z České televize vybrali pět rozmazlených fracků s vysokými příjmy i kapesným a poslali je do prostředí, ve kterém by se za normálních okolností zřejmě nikdy neocitli. Výsledek byl tristní: frackové se chovali tak, že je soudný televizní divák musel nenávidět. Jakmile však povadlo jeho rozčílení, byl nucen objektivně uznat, že v tak výstředním prostředí (například jatka či farma) by se zřejmě i on, soudný televizní divák, choval jako idiot.
Reality show v českých poměrech příliš nefungují. Tvůrci přesto vymýšlejí jejich nejrůznější prototypy, a může to skončit třeba tak, že veřejnoprávní televize nasadí program Dovolená v protektorátu a přinese jí to ostudu až v dalekém zahraničí, kdy například list The Telegraph napíše: „Program znehodnocuje vzpomínky lidí, kteří v těchto těžkých časech museli žít. Lidé vědí, co se tehdy stalo a jak zlé to bylo. Co udělají příště? Big Brother Auschwitz?“
Český nezájem o reality show je dán především jejich nepřirozeností. Tvůrci se snaží za každou cenu zprostředkovat cosi kontroverzního a vycházejí přitom z evidentně mylného dojmu, že televizní diváci baží po tom vidět, jak kdosi kohosi v jednom kuse uráží, jak se lidé perou, pomlouvají či souloží před kamerou s nočním viděním.
Těmto tvůrcům (je ale tvůrce ten, kdo vymýšlí nesmysly?), kteří to všechno konstruují především proto, aby za případnou reklamu, jež bude odvysílána mezi jednotlivými souložemi v reality show, získala jejich televizní stanice co nejvíce peněz, jsou osudy troubů před kamerou čítankově lhostejné. A možná proto jim nedochází, jak zbytečnou práci dělají.
Skutečná reality show je totiž všude kolem nás. Můžeme ji sledovat denně a bez ustání, v klidu, či neklidu. Proto nám za krátký čas logicky došlo, že ji nepotřebujeme vidět v televizi. Děje se nám navíc bez otravné reklamy a šotů sponzorů pořadu, a můžeme si vybrat, zda se na ní budeme aktivně podílet, nebo se jenom dívat, jak si s ní láme hlavu okolní svět. Tolik možností nám televizní tvůrci nedávají.
Reality show je naším každodenním údělem, ať chceme, nebo nechceme. Nehledejme proto za tím označením jenom to pejorativní. Reality show není pouze střelba teroristů do davu, vykolejený vlak s desítkami mrtvých, další prohra českých hokejistů nebo Kalouskovo blábolení o tom, jak zatočí s podvodníky, aniž by to za těch pětadvacet let povalování se ve vysoké politice byť jen zkusil. Reality show je i uspořádání malého festivalu na Náchodsku, jízda na kole Adršpachem, cesta do obecní knihovny v Martínkovicích nebo prostý nákup rohlíků v ušmudlaném marketu na severní straně obce. A její vyznění se často a rapidně mění. Někdy běží natvrdo a bolí, jindy hladí jako samet a voní.
Poslední má informace o ní je dvojsečná, tedy dobrá i špatná. Reality show trvá až do našeho posledního vydechnutí. Takže bude i letos. A nikdo se jí nevyhneme.

(Tato glosa vyšla v měsíčníku Náchodský swing v lednu 2016)

Bezstarostné písně šťastného chlapa Eltona Johna

Dvaatřicáté studiové album britského zpěváka, skladatele a pianisty Eltona Johna je v mnoha ohledech pozoruhodné. Jmenuje se Wonderful Crazy Night (Báječná bláznivá noc) a jeho atmosféra názvu zcela odpovídá. Je pozitivní, mejdanová, radostná a… neobjevná.
Elton John nahrál písně se svou skupinou Elton John Band, se kterou vydal poslední společnou desku před deseti lety. Spoluautorem skladeb na novince je Bernie Taupin, Britův dlouholetý spolupracovník, producentem pak Američan T Bone Burnett, který mimo jiné hrával na kytaru v doprovodné kapele Boba Dylana a svou producentskou práci opravdu umí.
Elton John se rozhodl nahrát veselé album a důvody vysvětlil listu Los Angeles Times. „Dnes jsem nejenom šťastný ve svém osobním životě, ale také v profesním. Mám absolutní svobodu, nemusím bádat nad singlovými hity. Je mi tak dobře,“ řekl. Dodejme jen na vysvětlenou, že se v roce 2014 stal oficiálně partnerem kanadského filmaře Davida Furnishe a spolu si pak osvojili dvě děti, kterým dnes vytvářejí domov a náležitě je rozmazlují.
Elton John proto své nové album naplnil pozitivními texty i hudbou. Jeho atmosféru obnažuje hned první, titulní písnička, které vévodí energické party piana a nápaditý rytmus. Podobné okamžiky pak přicházejí i dále, Elton John servíruje písně s noblesou a radostně, jako by každá z nich pro něho znamenala jeden pomyslný velký úsměv.
Rockový říz má Looking Up, přičemž piano v ní zůstává nadále ve velice klíčové pozici, pokud jde o celkové vyznění. K tanci velmi přirozeně vábí Guilty Pleasure, příjemný je valivý rytmus v In The Name Of You, rádiové, popové rozpoložení přináší klidná Blue Wonderful, trochou psychedelie oblaží Claw Hammer.
Sám Elton John nazval zvuk nového alba southern rock-and-rollem. V tomto označení je jednak jeho přirozená láska k padesátkovému rock-and-rollu, kterou dlouhodobě prolíná s osmdesátkovým popem, a také to, že ve svých písních staví především na melodických linkách a přesvědčivé hře na piano, nikoli na zvukových propletencích, které zastírají samu podstatu popu tak, jak se to dnes zhusta ve středním proudu děje.
Na novém albu se nicméně místy objevují i bluesrockové fáze, které jsou umělcovým náhledem do světa, který jej okouzlil, byť se v něm sám tolik nepohyboval.
Wonderful Crazy Night je album, jež rozhodně nebude dělat v diskografii Eltona Johna ostudu. Je to další dobrá deska Brita, který svou práci dokonale ovládá a na hudební scéně patří ke skutečným legendám.
Není to ale současně počin, jenž by nabídl v základní verzi něco víc než deset slušných písniček napsaných v duchu těch lepších, které ve svém repertoáru Elton John již má. Jestliže chtěl, a navádí k tomu názvem desky, aby se stal součástí rušných večírků a divokých mejdanů, byl to rozhodně šťastný plán a nemůže být sporu o tom, že k tomuto účelu sloužit, klidně i úspěšně, může.
Je třeba si ale uvědomit, že na večírcích se muzika pouští jako kulisa, ze které si pak účastníci domů odnášejí dobrý dojem, ne konkrétní melodie.

Elton John: Wonderful Crazy Night
Universal Music, 41:15
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 8. února 2016 v deníku Právo)