Rihanna by mohla z experimentování ubrat. Ztrácí tvář

Fanoušci zpěvačky Rihanny, která pochází z Barbadosu, byli v minulých letech zvyklí na její pracovitost a dynamičnost. Od roku 2005, kdy se na scéně objevila, vydávala novinky (vyjma roku 2008) každý rok. Dělala to tak až do listopadu 2012, potom se odmlčela.
Její čerstvý počin se jmenuje Anti a vyšel před několika dny. Rihanna ho do světa poslala prostřednictvím streamovací služby Tidal a představila se na něm v několika hudebních polohách. Zcela záměrně, neboť do tohoto stadia uměleckého vývoje – tedy experimentování – dospěla. Ne všechny podoby jí ale svědčí a ne všechny z ní dělají silnou zástupkyni současného popu, jak vyhlížela doposud.
Stylově lze novinku zařadit do kategorie r’n’b, ovšem s mnoha přesahy. Rihanna se obklopila početným zástupem producentů, což je dnes v Americe věc běžná (byť mnohdy zbytečná), a na album zařadila třináct písniček.
Úvodní skladby Consideration, James Joint a Kiss Is Better naznačují koketérii s mainstreamem a vše nasvědčuje tomu, že v nich naváže na předešlou desku Unapologetic. Poté však se svými našeptávači v podobě producentů a autorů padla do tenat minimalistických aranží, otravných syntetických zvuků a fádních tanečních stylů. Důsledkem jsou písničky tuctové a nudné. Některé připomínají spíše dětské popěvky (Work, Woo), protože co také na minimalistickém hudebním podkladu předvést?
Na konci alba se zpěvačka k podobnému vyznění tu a tam vrací a znovu potvrzuje, že někteří její autoři neměli dost nápadů na to, napsat kloudnou píseň, a tak prostě seskupili zvuky a do té role hanebně postrčili i Rihannu. Upřímně řečeno, kdyby tyto skladby na desce nebyly, šlo by o velmi dobrý počin. Takhle je to marný experiment s prvky r’n’b, hip hopu a mocnými beaty, ve kterém si vyhráli zejména producenti, nikoli zpěvačka. Ta ztratila tvář.
Jenže Rihanna je zpěvačka, nikoli zvuk. A tak když se v polovině desky rozezní skladba Same Ol, která má čitelnou melodii, příjemný zvuk a Rihanna v ní opravdu zpívá, je to náplast na předešlou mdlou část kolekce. Následující Never Ending je jednou z nejpovedenějších písniček, také proto, že v ní Rihanna zpívá civilně, procítěně a bez afektu. Ukazuje se také, že přes všechnu touhu hudebně experimentovat a hledat, což je mimochodem vzkaz desky Anti, je přece jenom takto nejsilnější.
Je za tím samozřejmě její hlasový projev, který je výrazný, přitom hladivý a uklidňující, když jsou písně poklidné, a divoký, když jsou – divoké. Pozoruhodný je i její hlasový rozsah, který se obnažuje například v povedených písničkách Love On The Brain a Higher.
Tyto momenty dávají Rihanně možnost opět vstoupit do historie popu a zanechat v ní hlubokou rýhu. Je pochopitelné, že coby úspěšná vokalistka chtěla experimentovat. Pro ni i pro její fanoušky by ale bylo dobré, kdyby tahle chuť s několika písněmi na desce Anti skončila. Talent na to, aby dál pokračovala v mainstreamu, má zřejmě největší.

Rihanna: Anti
Roc Nation, 43:36
Hodnocení: 60 %

(Tato recenze vyšla 9. února 2016 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)