AC/DC bez Briana Johnsona nebudou mít kouzlo

Hudebním světem poletují spekulace o tom, kdo bude náhradním zpěvákem v australské rockové skupině AC/DC. Lékaři totiž na začátku března upozornili stávajícího vokalistu Briana Johnsona, že bude-li pokračovat v koncertech, přijde o sluch. To ho vyděsilo natolik, že se zcela správně rozhodl dočasně opustit kapelu a věnovat se léčení zdravotního neduhu.
Lze si představit, že devadesát devět procent rockových skupin světa by v takovém případě vyhlásilo koncertní pauzu a počkalo by, až se zpěvák uzdraví. Ne tak AC/DC. Překvapili prohlášením, že se na koncertní pódia vrátí s jiným vokalistou.
Informace je to v několika ohledech zvláštní, dokonce skoro napovídá, že se Johnson na pódia v lepším případě nevrátí velmi dlouho, v horším nikdy.
AC/DC mají navíc tři znaky, které je charakterizují a činí slavnými a milovanými. Prvním je v zásadě neměnný charakteristický styl, druhým kytarová hra Anguse Younga a třetím nenapodobitelný zpěv Briana Johnsona. Nenapodobitelný. Proto je prazvláštní, že se kapela rozhodla jej nahradit.
Ve hře už bylo a je několik jmen. Aktuálně se s Australany v americké Atlantě ve studiu setkal William Axl Rose z Guns N’Roses a podle některých médií by měl být právě on tím, kdo v australské kapele Johnsona nahradí. Odhlédneme-li od toho, že letos vyrazí na zásadní turné své kapely s lidmi z původní sestavy, i od toho, že jeho hlas je velmi specifický pro… Guns N’Roses, je patrné, že pokud by k takovému spojení došlo, bude to spíše kabaretní představení, zajímavost a rarita.
Kdyby AC/DC koncerty odložili na příští rok a věřili, že se Johnson uzdraví, bylo by to pochopitelné a legitimní. Pokud ale budou vystupovat s jiným zpěvákem, ztratí své klíčové kouzlo.
Mimochodem, koncertní agentura Live Nation, která pořádá koncert AC/DC 22. května v Praze, zatím žádné informace o jeho podobě nemá. Nemá ani zprávy o tom, že by měl být zrušen, stejně tak o tom, že kapela přijede s jiným zpěvákem.

(Tato glosa vyšla 30. března 2016 na serveru Novinky.cz)

Rolling Stones nebyla první britská kapela na Kubě. Hráli tam už Manics

V médiích se po pátečním koncertu skupiny Rolling Stones na Kubě objevily informace o tom, že to byla první britská kapela, která na Ostrově svobody koncertovala. Není to pravda, tedy alespoň pokud hovoříme skutečně o britských kapelách.
V roce 2001 totiž vystoupila v Karl Marx Theatre v Havaně skupina Manic Street Preachers z Walesu. Byl kolem toho velký poprask, nicméně členové formace jsou levicově zaměření a koncert na Kubě si mocně vyjednali kvůli svému životnímu postoji. Setkali se tehdy i s kubánským prezidentem Fidelem Castrem a odehráli samozřejmě vyprodaný koncert.
Později se k němu stavěli poněkud zdrženlivě a i o své levicové orientaci hovořili jako o přílišném zápalu mládí. Cit pro sociální nespravedlnost kapele ale zůstal, měla ho v sobě vždy. Připojuji dokument z pobytu Manic Street Preachers na Kubě.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska tvoří Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko. Rolling Stones tedy byla první anglická kapela, která na Kubě hrála. A byla první britská kapela, která na Kubě hrála pod širým nebem.

Svobodu Tibetu!

V noci někdo poškodil vlajky Číny, které nainstalovala parta kolem prezidenta Zemana po pražských ulicích, aby tak demonstrovala svou devótnost k asijskému komunistickému režimu. Je to její názor, těžko jí ho brát. Ostatně, soudě podle preferencí hlavy státu je to asi i názor většiny jeho voličů, možná dokonce většiny Čechů.
V demokratické společnosti by ale měli Zeman a jeho tým respektovat to, když někdo vyjádří opačný názor. Neměli by ho častovat pojmem „fašizující“, jak činí. Pokud někdo svůj názor demonstruje tak, že poničí čínské vlajky (nepamatuju si, že by při oficiálních návštěvách jiných hlav států byly ulice zdobeny prapory jejich zemí, tohle je velké české nahrbení), je to důsledek velkého zklamání, který lze pochopit. Nikdo nebyl zmlácen, nikdo nebyl zabit, poničeny byly pouze vlajky země, ve které je totalitní režim a která si pro sebe v minulosti silou uzmula území, jež jí nepatří. Je to zkrátka symbol, gesto.
Ani já nevítám návštěvu čínského prezidenta u nás s nadšením. Beru ji jako důsledek posledních prezidentských voleb, kdy se ukázalo, že mnoha našim občanům chybí bytí pod nadvládou jiné komunistické země, ve které se porušují lidská práva. Bohužel.
Můj názor na to vše je následující: SVOBODU TIBETU.

Na žánrovkách haproval zvuk a já si domů odnesl Anděla

Ve středu večer se předávaly v pražském Lucerna Music Baru v přímém televizním přenosu na ČT art žánrové ceny Anděl. Po loňském fiasku, kdy se vlastně nepovedlo skoro nic (ale to je starý příběh a ve Výboru Akademie populární hudby jsme si vše vyříkali), bylo vlastně letos poměrně lehké akci vylepšit. Předesílám, že mám organizaci hlasování a svolávání účastníku na závěrečný ceremoniál už řadu let na starost.
Nominovaní z drtivé části dorazili. Nesmírně si toho vážím, protože pokud něco v posledních letech na žánrových Andělech opravdu funguje, tak je to vstřícnost nominovaných vůči své účasti na závěrečném večeru. Bývaly časy, kdy jsem musel některé zástupce hiphopové scény k účasti hodně přemlouvat. S těmi už ale dva tři roky není nejmenší problém. „Potížisty“ jsou dnes někteří pankáči, kteří nechtějí mít s cenami Anděl nic společného.
Letošní punkový vítěz, Dezinfekce, nedorazil a poslal místo sebe prohlášení, které bylo jasné a stručné. Doslova v něm stojí: „Jako kapela si vážíme ocenění kritiků, které nás samozřejmě těší, ale cena Anděl je něco, čeho nechceme být součástí a čemu se snažíme po celou dobu existence kapely vyhýbat. Z tohoto důvodu cenu Anděl nepřevezmeme. Kapela Dezinfekce.“ Toto rozhodnutí naprosto respektuji, jen jsem si říkal, že fotka z ceremoniálu předávání cen by mohla být k stáru pro muzikanty minimálně příjemná vzpomínka.
Jeden problém přímo na místě tu ale byl. Zvuk. V sále nebylo slyšet moderátora Libora Boučka (který svou roli jinak zvládl skvěle), což bývá při televizních přímých přenosech obvyklé. Ještě při zkoušce, která byla odpoledne, jsem na to upozorňoval, ale přes ujištění, že až přijdou do sálu lidé, bude hlas moderátora a oceněných hnán do reprobeden hlasitěji, k tomu nedošlo.
Rozčílilo to i Leška Wronku, šéfa Cen Anděl, který se snažil přímo na místě situaci vyřešit a běhal od jednoho zvukaře ke druhému. Vběhl dokonce i do přenosového vozu, což mládence z České televize zaskočilo a po skončení programu mi tvrdili, že se to nesmí. Marně jsem jim na oplátku tvrdil já, že když v sále nebylo slyšet, tak se Lešek Wronka zcela správně snažil napravit, co se dalo, a byl-li zvukaři v sále posílán od čerta k ďáblu, skončil v mozkovém trustu přenosu, tedy přenosovém voze. Kde jinde měl problém řešit?
Ono to ale souvisí s tím, že Českou televizi logicky zajímá to, aby udělala dobrý přímý přenos. Nás, kteří Anděly organizujeme, zase logicky zajímá to, aby byli ti v sále spokojeni a večer pro ně byl zážitkem. Když tedy Honza Kalina ze Sta zvířat zcela po právu razantně poukazoval na to, že neslyší to, co se děje na pódiu, byl hlasem těch, kvůli kterým se Ceny Anděl skutečně konají, a já se postavil na jeho stranu. Honzo, omlouvám se, že to nefungovalo dokonale.
S výsledky jsem spokojen (připojuji je níže). Vítězství skupiny Epydemye v kategorii Folk & country je pro mě dokonce osobní satisfakce, protože před rokem ji v jednom magazínu, po mé touze o ní napsat, smázli tamní klíčoví publicisté i vydavatel po nějakých čtyřiceti sekundách poslechu s tím, že je to sračka. Naštěstí ti, kteří si album poslechli, na to měli jiný názor. A je samozřejmě dobře, že o osudech kapel a muzikantů tak trochu rozhodují právě oni, kteří mají na jejich nahrávky čas a chuť. Bývaly doby, kdy to bylo naprosto přirozené. Pamatuju je.
Nakonec jsem si domů odnesl sošku anděla, tedy sošku vítěznou. Ona skupina Dezinfekce si sice pro cenu nepřijela (na její obranu třeba říct, že nevěděla předem, že zvítězí, protože to se snažím kapelám neprozrazovat), ale má na ni samozřejmě právo. Byl jsem tedy pověřen, abych se s ní spojil a Cenu Anděl jí předal či doručil. Nevím, jak to dopadne, na základě výše uvedeného dopisu si mohu myslet, že ji nebude chtít. V takovém případě bych si pohrával s myšlenkou se ceny zmocnit a postavit ji vedle jiných hudebních cenností do svého domácího archívu.
Ve skutečnosti to ale bude tak, že si Dezinfekce buď cenu odebere, anebo ji vrátím Lešku Wronkovi, který ji nechal vyrobit a je jejím majitelem do doby, než získá hlasováním majitele nového.
Mezi námi: jít v noci po Praze s cenou Anděl v dlaních je docela fajn. Měl jsem pocit, jako bych něco vyhrál. A umožnila mi to Dezinfekce, takže jí mockrát děkuju.

Výsledky žánrových cen Anděl

Alternativní hudba
Květy – Miláček slunce

Elektronická hudba
HRTL – Dataloss

Folk & country
Epydemye – Kotlina

Hard & heavy
Heaving Earth – Denouncing the Holy Throne

Hip-hop
Smack – Sick

Jazz & blues
Concept Art Orchestra – Prague Six

Punk & hard core
Dezinfekce – Interval jistot

Rock & pop
Support Lesbiens – K.I.D.

Ska & reggae
Urban Robot – Urban Robot

World music
Ponk – Postfolklor

Videoklip roku
Aneta Langerová – Tragédie u nás na vsi (režie: Olga Špátová)

Iggy Pop jako ozdoba na vlastním albu

Post Pop Depression je čerstvé album amerického zpěváka a skladatele Iggyho Popa. Vyšlo v pátek a je to jeho nový sólový počin po čtyřech letech. V roce 2013 nicméně vydal kolekci Ready To Die nahranou s kapelou The Stooges.
Novinka je zajímavá, o tom není sporu. Už jenom tím, že na ní s Iggym Popem spolupracovali zpěvák a kytarista amerických Queens of the Stone Age Josh Homme, bubeník britských Arctic Monkeys Matt Helders a kytarista Dean Fertita, jenž hraje v The Dead Weather a Queens of the Stone Age. Nahrávali ve dvou Hommeho kalifornských studiích.
Prvotní nápad udělat to takhle pocházel od Iggyho Popa, jenž se s Hommem zapovídal na předávání cen britského magazínu Kerrang! Poslali si potom pár mailů o umění a literatuře a jednoho dne se prý Iggy Pop bez předešlého ohlášení objevil před Hommeovým domem. Za chvíli odjeli do studia.
Složení tvůrčího i interpretačního týmu dalo dohromady klasickou rockovou kapelu. Obroušeny tak byly hrany punku, zpěvákova stylového hnízdiště, a šlo se vstříc jinému zvuku. Výsledkem je notná dávka temnoty, melancholie a syrovosti, které se dostalo všem písničkám na desce.
Pop není výrazově tak divoký, jako bývá se svými The Stooges za zády. Dává si naopak záležet na výrazu, intonaci a klade důraz na texty s místy až temným obsahem.
Brzy se ale ukáže, že styl nové kolekce je kompromisem mezi zvukem kapel, z nichž jednotliví účinkující pocházejí. Je to, bohužel, trochu málo, protože se mu tím pádem nedostává originality ani vize. V tomto ohledu se od něho nesporně čekalo více. Ve výsledku je totiž každý z hlavní čtveřice zaměnitelný.
Hudební složka alba, veskrze garážová a syrová, navíc předčila Popův trochu unavený zpěv. Někdy to dokonce působí tak, že je jen ozdobou, jakousi celebritou v davu, která na sebe pouze poutá pozornost. A přitom je to jeho sólové album.

Iggy Pop: Post Pop Depression
Universal Music, 41:36
Hodnocení: 60 %

(Tato recenze vyšla 19. března 2016 v deníku Právo)

Tak vypadala zbraň, kterou se zastřelil Kurt Cobain

Cobainova zbraňPolicie v americkém Seattlu zveřejnila fotografie brokovnice, kterou Kurt Cobain, zpěvák a kytarista skupiny Nirvana, použil při sebevraždě před více než dvaceti lety. Detektiv Mike Ciesynski z útvaru pro odložené případy na policii v Seattlu drží Cobainovu zbraň v různých úhlech na pěti fotografiích, které byly 16. března zveřejněny na webové stránce policejního útvaru (http://tinyurl.com/hn4q8bk).
Snímky vznikly v červnu 2015, následně je 3. března letošního roku zařadili do počítačového systému Seattlu a od té doby jsou součástí vyšetřovacího spisu, informovala policie. Není přitom jasné, proč byly pořízeny loni a zveřejněny až letos.
Cobainovu tělo se našlo 8. dubna 1994 v Seattlu ve státě Washington. Vyšetřováním se zjistilo, že několik dní předtím šel do skleníku vedle svého domu a užil velkou dávku heroinu. Pak se zastřelil brokovnicí kalibru 20. Jeho smrt označili vyšetřovatelé jako sebevraždu.
V roce 2014 Ciesynski znovu přezkoumal vyšetřovací spis k případu a prohlásil, že nenašel žádné nové informace, které by změnily závěr policie, sice že si Cobain vzal život sám.
Na místě sebevraždy našel nicméně čtyři cívky nevyvolaného filmu. Policie zveřejnila v roce 2014 dvě z těchto fotografií a nyní i 34 dalších, protože od veřejnosti dostala četné žádosti.

Ondřej Brzobohatý dal svému symfonickému snu styl

V květnu roku 2014 vydal Ondřej Brzobohatý první album Identity. U posluchačů zabralo, prodalo se ho na deset tisíc kusů a jeho autor se stal na české hudební scéně svěžím vánkem s pověstí dobrého interpreta, textaře a ještě lepšího skladatele a aranžéra.
Část písniček na albu si svou náladou od první chvíle říkala o posun v aranžích směrem k symfonickému tvaru. Však o tom prý Brzobohatý snil a loni se rozhodl svůj nápad uskutečnit. Zranění mu nedovolilo absolvovat takto pojaté koncertní turné na podzim, a tak se na ně vydal nyní, na sklonku zimy.
Ku pomoci přizval symfonický Epoque Orchestra i svou kapelu, aranže vlastních skladeb připravil společně s japonským dirigentem Chucheiem Iwasakim a dalšími, dvouhodinový program doplnil oblíbenými evergreeny a coby hosty na pódium přizval zpěváka Václava Noida Bártu a Petera Cmorika (znenadání se na něm objevili i Jiří Lábus a dětský zpěvák Filip Jedlička).
V pražském Hudebním divadle Karlín vystoupili všichni v úterý dvakrát, tak velký zájem o koncert byl (druhý museli přidat i v Brně a Ostravě). Na tom prvním, zde hodnoceném, připravili divákům opravdu velkorysý zážitek.
Brzobohatý je plodný hudební skladatel, zručný aranžér, obstojný zpěvák a dobrý bavič. To je výbava, o kterou se při pražském vystoupení na Symphonic Tour 2016 opřel. Do programu předně zařadil pro společnou prezentaci se symfonickým orchestrem přichystané vlastní skladby, pilíř večera. Nové aranže písním většinou slušely, zvláště podařené byly „nervní“ pasáže smyčců i celkové napětí v písničce Věštkyně, která patřila k nejlepším položkám koncertu.
Vkus a cit prokázal Brzobohatý při výběru dalších skladeb. Sahal do hudební historie a potěšil i směskou melodií z amerických televizních seriálů, na pódiu tak výrazné, až se dostavil pocit, že tenhle okamžik ukradne Brzobohatému záměr předvést především kouzlo svých písniček. To se ale nestalo, stejně tak ne v okamžiku, kdy se na pódiu tančilo tango či svou skladbu zpíval Václav Noid Bárta a písničku z muzikálu Jesus Christ Superstar dobře prezentoval Peter Cmorik, který bude v ostravském nastudování klasického díla zpívat a hrát roli Ježíše.
Brzobohatý neopanoval celý večer ani tak kvůli svému zpěvu. V tom je sice spolehlivý, ale výrazově přece jenom trochu obyčejný, bez čitelného charismatu v barvě hlasu. Kontroloval jej nicméně velmi přívětivým vyprávěním mezi písněmi, smyslem pro humor, hereckými vsuvkami a občasným vtipkováním na adresu japonského dirigenta.
Proto ty dvě hodiny neměly slabý okamžik a patřily k vskutku zdařilým uměleckým zážitkům. Tenhle program stojí zato vidět a hlavně slyšet.

Ondřej Brzobohatý – Symphonic Tour
Hudební divadlo Karlín, Praha, 15. března
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 16. března 2016 na serveru Novinky.cz)

Možná budu zpívat v AC/DC. Fakt

Zpěvák skupiny AC/DC, Brian Johnson, má problém. Když teď bude zpívat v kapele, přijde o sluch. Sdělili mu to lékaři. Johnson už je zkušený chlap, a tak se rozhodl, že si nějaké koncerty odpustí, aby v budoucnu mohl zpívat dál. Protože je ale situace zřejmě vážnější, než to na první pohled vypadá, v prohlášení kapela napsala, že zrušené koncerty v Americe na konci letošního roku nahradí – jenom možná s hostujícím, tedy jiným, zpěvákem.
Jakkoli se to může zdát absurdní, neboť si lze sotva zrovna v téhle kapele představit jiný hlas než Johnsonův, přihlásilo se už pár mužů s lepším či horším hlasem a nabídli se, že by Johnsona na čas zaskočili. Je to věc odvahy a přebujelého ega, zároveň mimořádné nesoudnosti.
Což o to, když se o místo náhradního, chcete-li hostujícího zpěváka, ucházel Dave Evans, který v AC/DC v letech 1973 až 1974 působil, vypadalo to ještě vcelku logicky. Nejspíš chtěl opravdu pomoci a praví pamětníci jeho hlas možná pořád ještě znají. Jakmile se ale o pozici náhradního zpěváka začali ucházet další, bylo to komické. Kromě mnoha bezejmenných hochů to zkusil i Howlin’ Pelle Almqvist, vokalista švédských The Hives. A jeho argument? „Pokud mohu nějak pomoci, vězte, že jsem tady. Strávil jsem mnoho let na těch největších světových pódiích a podle mnohých jsem ten nejlepší rockový frontman. Na základě reakcí z Austrálie si myslím, že vaše publikum mě má opravdu rádo. Vaše skladby zpívám už od šesti let. Prosím, AC/DC, zvažte můj návrh,“ napsal na Facebook.
V posledních dnech se zkrátka ukázalo, že je skoro jedno, kdo bude na těch pár koncertů u AC/DC zaskakovat. Je sice nad slunce jasné, že ať by to byl kdokoli, bude to průšvih, ale o to nejde. Vepsat si do profilu účinkování v AC/DC už přece něco znamená, navzdory nesmyslnosti celé té představy.
A tak jsem napsal kapele AC/DC také, s tím, že jsem ideální kandidát. Zde je můj hot mail: „Ahoj kluci, jsem Jarda, narodil jsem se v Broumově a mám přesně takovej hlas, jako Brian, ačkoli tem píčus Vladys tvrdí, že jsem lepší. Je ale alkoholik, tak nevím, může kecat. Moc mu nevěřím, navíc se před tejdnem ztratil. Můžu vám ale pomoc s těma koncertama v Americe. Brian to pak naoplátku může vzít na pár kšeftů za mě v mé právě vznikající kapele „S pravdou dovnitř“ (tedy With Truth Inside), se kterou budeme hrát plnohodnotnej rock, podobnej tomu vašemu, jen víc speedy. Kluci, pomůžu vám a beru to. Jenom nemůžu v září, to budou u nás doma dožínky a na těch nesmím chybět, protože je tam bude fakt prča a z Bruntálu přijede i Bobina. V půlce října taky nemůžu, to jedu s našima k tetě na Slovensko, a v půlce listopadu mi přivezou uhlí a budu ho muset složit, protože mít ho měsíc před barákem, sousedům by z toho jeblo. Vědí prd o pravověrný bigbítový krvi, která koluje v mých žilách. Jinak jste fakt super, zdravím vás z Prahy. Počítejte se mnou, rovnou to dávám na Facebook. Jarda.“
No, takže jsem pětistý čtyřicátý osmý kandidát na post zpěváka AC/DC. A možná mi kapela ani neodpoví, ten mail jsem psal česky.

The 1975 si zamilovali osmdesátky

Britští The 1975 vydávají druhé album. Jmenuje se I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware of It a kapela na něm navazuje na zvuk, kterým se před dvěma lety blýskla na eponymním debutu a jenž jí zajistil popularitu.
Na novince je sedmnáct písniček, které ctí v rocku a popu momentálně moderní retro vlnu. The 1975 se vyhýbají tomu, aby jejich skladby zněly jako ryze popové, byť si to lze v jiném zvukovém hávu snadno představit. V jejich přístupu je alternativní prvek, zvuky a aranžérské kousky, které z příjemných melodií dělají písničky, jež budou mít kvalitní punc jak při prezentaci v halách nebo na festivalech, tak v klubech.
V každém případě se jedná o skladby, jež se budou dobře vyjímat na rozhlasových vlnách, pokud tedy dramaturgové rádií (a ve světě se to jistě nestane) nebudou mít obavy z toho, že jsou jejich posluchači beznadějně nekompetentní a neobvyklý poprockový zvuk nepřijmou.
The 1975 se nejvíce inspirovali v hudbě osmdesátých let. V jejich kompozicích se mísí živé nástroje s elektronikou a ráz jim dává i klidný zpěv a civilní výraz Matthewa Healyho.
Lehkým kytarovým riffem ověnčená Love Me jako by vypadla z repertoáru australských INXS, legendy popu z osmdesátých let. V některých jiných skladbách zase hrají prim trochu archaické elektronické zvuky, takové ty z osmdesátých let. Jedna z instrumentálek, Please Be Naked, je pak expanzivní, rozlévá se ze svého základu a v samotném závěru už ji charakterizuje mohutný zvuk, který doslova vtahuje pozornost. Je důkazem nápadité aranžérské práce, která je pro celé album signifikantní.
The 1975 ale do osmdesátých let nepropadli, nechali se jimi jen výrazně inspirovat. Tu a tam jsou slyšet i moderní zvuky, respektive jejich fragmenty, například v The Ballad of Me and My Brain.
Album je dlouhé, pročež není divu, že jsou na něm úseky, kdy jeho napětí a spád trochu povadnou. Stane se to kupříkladu titulní kompozici, která je spíše zvukovou koláží než čímkoli jiným. Je to ale vždy jenom na chvíli, protože většina skladeb má tendenci gradovat a nabrat tak onu schopnost poutat veškerou pozornost. A týká se to i závěrečné She Lays Down, ve které hraje prim akustická kytara.
The 1975 nahráli velice dobrou, promyšlenou, dotaženou a v podstatě zvukově koncepční desku. Jejich ohlášená účast na letním festivalu Rock for People je tedy rozhodně dobrou zprávou.

The 1975: I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware of It
Universal Music, 73:55
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 12. března 2016 v deníku Právo)

Kdo krade, kdo nekrade

Před sametovou revolucí, která u nás proběhla v roce 1989, kdyby to někdo už zapomněl, v tehdejším Československu zdomácnělo heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu. Byl to obraz doby. Lidé bez bolševické kariéry dostávali všeho tak nějak stejně, pročež bylo národním sportem, že tu a tam cosi vzali, štípli, ukradli, šlohli, prostě přivlastnili si něco, co nebylo jejich, nýbrž socialistického státu. Bylo to, pravda, proti zásadám Desatera, nicméně již tehdy ateistický národ na tuto skutečnost kašlal a mnozí jeho příslušníci prostě… kradli.
Při sametové revoluci jsme si slíbili lásku, jak zpíval slovenský písničkář Ivan Hoffman ve stejnojmenné skladbě. Chtěli jsme na to jít jinak a jsem bytostně přesvědčen, že jsme to tehdy, v době cinkání klíčů, mysleli vážně.
Ono se to ale nepovedlo. Národ se v mnoha ohledech rozdělil až rozčtvrtil a dodržování zásad Desatera se v něm stalo spíše symbolem naivity. Aby bylo jasné, že je to tak v pořádku, mnohé politické špičky a rádoby autority kradly takříkajíc v přímém přenosu a při přelíčeních se nám, obyčejným lidem, vysmívaly přímo ze soudních síní. U takové ODS jsem měl dokonce pocit, že je to klub českých zlodějů.
Ono se toho ale po sametu zvrtlo víc. Oficiálně se například uvádí, že průměrná mzda v České republice byla v roce 2015 kolem 26 tisíc korun. Že na ni ale nedosahují lidé na území drtivé většiny země, je nad slunce jasné. Odtud je už jen krok k tomu, aby došlo od černých myšlenek k činům.
Když se našinec dozví, že průměrný plat v zemi činí kolem šestadvaceti tisíc korun a jeho výplatní páska v obyčejném okrese republiky hlásá, že je na nějakých čtrnácti tisících, byť má ve své práci odpovědnost, musí být přesný, dochvilný a podobně profesionální, pak se vcelku logicky ptá: „Kde jsem udělal chybu?“ A po krátké rozvaze třeba dojde k závěru, že je obětí pokřivené tváře kapitalismu.
Opakuje-li se to vícekrát, takový člověk dospěje k závěru, že je ve státě cosi shnilého a rozhodne se v lepším případě přijít tomu na kloub, v horším vyhlásí státu malou válku. Z mnoha rozmluv na toto téma vím, že se to ve velké části týká mladé generace, která má z pochopitelných důvodů k revoltě mnohem blíže než starší a životem poučenější.
Před pár týdny jsem hovořil s člověkem, který si tady, na Náchodsku, našel práci v pohostinství. Protože ji potřeboval stůj co stůj, aby mohl platit alimenty a složenky, přijal i takovou, která mu garantovala pouze jedenáct tisíc na ruku měsíčně. Měl hmotnou odpovědnost, musel do zaměstnání chodit včas, přizpůsoboval se náladám nadřízeného, měl být maximálně úslužný a poctivý, ale po pěti měsících zjistil, že mu zmíněná částka na výplatnici asi zůstane napořád, protože jeho šéf, kterému se v podnikání dařilo mimořádně dobře, mu prostě nepřidá.
Další úvaha byla nabíledni. Známý se rozhodl v práci zůstat, nicméně se při tom soustředit na to, aby si přilepšil mimo oficiální cestu. Tu a tam si tedy něco ze svého pracoviště odnesl, tu a tam ulil dýško a postupem času se v tom zdokonalil tak, že to dělal denně a chladně. Ano – kradl. Tvrdil mi, že v takové míře, aby se dostal na celorepublikový průměr, tedy částku kolem šestadvaceti tisíc korun před zdaněním. Měl totiž pocit, že svým přístupem k životu a práci onen český průměr spoluvytváří. Dodal také, že si po té změně připadal konečně jako normální člověk, ne jako trhan, který něco s chutí zakousne pouze tehdy, když mu jeho kapitalista hodí nějaký ten zbytek k nohám.
Naprogramoval si „za to“ větší odpovědnost, a tak když se v podniku řešila ztráta zboží či peněz, platil za ni s ostatními. Vypočítal si ale, že kdyby nekradl a podílel se finančně na ztrátách tak, jak jim poručil zaměstnavatel, dostával by nějaký čas místo jedenácti tisíc mizerných devět. Zřejmě se shodneme na tom, že z nich se dá vyžít dost špatně, zvláště máte-li rodinu a ještě k tomu platíte za pitomosti, které jste napáchal v minulosti.
Znám řadu lidí, kteří jsou ve stejné situaci: dostávají od svého zaměstnavatele opravdu málo peněz na život za pětkrát osm poctivě odpracovaných hodin týdně. A tak, byť jsou v podstatě bezúhonní, ve svém zaměstnání kradou. Anebo, chcete-li, přilepšují si na úkor toho, kdo je zaměstnává.
Je těžké to soudit. Morálka, jejíž pravidla jsou nepsaná, samozřejmě praví, že krást se nemá. Na místě by ale mělo být i to, že zaměstnavatel své podřízené odmění podle zásluh tak, aby jejich loajalita byla přirozená. Pokud se tohle neděje, pořád tu bude přítomen pocit, že krádež je za určité situace v pořádku. Dokonce bez ohledu na to, že Desatero je dobrý návod k životu.

(Tato glosa vyšla v únoru 2016 magazínu Náchodský swing)