Kdo krade, kdo nekrade

Před sametovou revolucí, která u nás proběhla v roce 1989, kdyby to někdo už zapomněl, v tehdejším Československu zdomácnělo heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu. Byl to obraz doby. Lidé bez bolševické kariéry dostávali všeho tak nějak stejně, pročež bylo národním sportem, že tu a tam cosi vzali, štípli, ukradli, šlohli, prostě přivlastnili si něco, co nebylo jejich, nýbrž socialistického státu. Bylo to, pravda, proti zásadám Desatera, nicméně již tehdy ateistický národ na tuto skutečnost kašlal a mnozí jeho příslušníci prostě… kradli.
Při sametové revoluci jsme si slíbili lásku, jak zpíval slovenský písničkář Ivan Hoffman ve stejnojmenné skladbě. Chtěli jsme na to jít jinak a jsem bytostně přesvědčen, že jsme to tehdy, v době cinkání klíčů, mysleli vážně.
Ono se to ale nepovedlo. Národ se v mnoha ohledech rozdělil až rozčtvrtil a dodržování zásad Desatera se v něm stalo spíše symbolem naivity. Aby bylo jasné, že je to tak v pořádku, mnohé politické špičky a rádoby autority kradly takříkajíc v přímém přenosu a při přelíčeních se nám, obyčejným lidem, vysmívaly přímo ze soudních síní. U takové ODS jsem měl dokonce pocit, že je to klub českých zlodějů.
Ono se toho ale po sametu zvrtlo víc. Oficiálně se například uvádí, že průměrná mzda v České republice byla v roce 2015 kolem 26 tisíc korun. Že na ni ale nedosahují lidé na území drtivé většiny země, je nad slunce jasné. Odtud je už jen krok k tomu, aby došlo od černých myšlenek k činům.
Když se našinec dozví, že průměrný plat v zemi činí kolem šestadvaceti tisíc korun a jeho výplatní páska v obyčejném okrese republiky hlásá, že je na nějakých čtrnácti tisících, byť má ve své práci odpovědnost, musí být přesný, dochvilný a podobně profesionální, pak se vcelku logicky ptá: „Kde jsem udělal chybu?“ A po krátké rozvaze třeba dojde k závěru, že je obětí pokřivené tváře kapitalismu.
Opakuje-li se to vícekrát, takový člověk dospěje k závěru, že je ve státě cosi shnilého a rozhodne se v lepším případě přijít tomu na kloub, v horším vyhlásí státu malou válku. Z mnoha rozmluv na toto téma vím, že se to ve velké části týká mladé generace, která má z pochopitelných důvodů k revoltě mnohem blíže než starší a životem poučenější.
Před pár týdny jsem hovořil s člověkem, který si tady, na Náchodsku, našel práci v pohostinství. Protože ji potřeboval stůj co stůj, aby mohl platit alimenty a složenky, přijal i takovou, která mu garantovala pouze jedenáct tisíc na ruku měsíčně. Měl hmotnou odpovědnost, musel do zaměstnání chodit včas, přizpůsoboval se náladám nadřízeného, měl být maximálně úslužný a poctivý, ale po pěti měsících zjistil, že mu zmíněná částka na výplatnici asi zůstane napořád, protože jeho šéf, kterému se v podnikání dařilo mimořádně dobře, mu prostě nepřidá.
Další úvaha byla nabíledni. Známý se rozhodl v práci zůstat, nicméně se při tom soustředit na to, aby si přilepšil mimo oficiální cestu. Tu a tam si tedy něco ze svého pracoviště odnesl, tu a tam ulil dýško a postupem času se v tom zdokonalil tak, že to dělal denně a chladně. Ano – kradl. Tvrdil mi, že v takové míře, aby se dostal na celorepublikový průměr, tedy částku kolem šestadvaceti tisíc korun před zdaněním. Měl totiž pocit, že svým přístupem k životu a práci onen český průměr spoluvytváří. Dodal také, že si po té změně připadal konečně jako normální člověk, ne jako trhan, který něco s chutí zakousne pouze tehdy, když mu jeho kapitalista hodí nějaký ten zbytek k nohám.
Naprogramoval si „za to“ větší odpovědnost, a tak když se v podniku řešila ztráta zboží či peněz, platil za ni s ostatními. Vypočítal si ale, že kdyby nekradl a podílel se finančně na ztrátách tak, jak jim poručil zaměstnavatel, dostával by nějaký čas místo jedenácti tisíc mizerných devět. Zřejmě se shodneme na tom, že z nich se dá vyžít dost špatně, zvláště máte-li rodinu a ještě k tomu platíte za pitomosti, které jste napáchal v minulosti.
Znám řadu lidí, kteří jsou ve stejné situaci: dostávají od svého zaměstnavatele opravdu málo peněz na život za pětkrát osm poctivě odpracovaných hodin týdně. A tak, byť jsou v podstatě bezúhonní, ve svém zaměstnání kradou. Anebo, chcete-li, přilepšují si na úkor toho, kdo je zaměstnává.
Je těžké to soudit. Morálka, jejíž pravidla jsou nepsaná, samozřejmě praví, že krást se nemá. Na místě by ale mělo být i to, že zaměstnavatel své podřízené odmění podle zásluh tak, aby jejich loajalita byla přirozená. Pokud se tohle neděje, pořád tu bude přítomen pocit, že krádež je za určité situace v pořádku. Dokonce bez ohledu na to, že Desatero je dobrý návod k životu.

(Tato glosa vyšla v únoru 2016 magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)