Rituály se k nákroku chystají. Zatím mají výraz

Dva ze členů skupiny Rituály tvořili donedávna dvě třetiny indierockové kapely A Banquet. Ta se však v roce 2014 rozešla, také proto, že Michael Vácha a Richard Spilka tíhli spíše k českým než anglickým verzím textů a měli jinou představu o hudebním výrazu.
Loni tedy, již jako Rituály, hledali jeho pravou podobu. První signály nebyly až tak přesvědčivé, nicméně vydání debutového alba Vsaď na černou ukazuje, že ho nakonec našli. Třetím do sestavy je bubeník Martin Čech a společně vytvořili česky zpívanou rockovou desku, která prahne po melodii, přitom si zachovává svou kytarovou podstatu i potřebnou syrovost.
Kapela nic nepředstírá, zvukově své tříčlenné obsazení neskrývá, nekalkuluje s líbivostí. Zpěvák Michael Vácha má v sobě trochu kodymovský výraz, drží se ale od něho v bezpečné vzdálenosti, jako by si chtěl vzít jenom kousek inspirace. V zásadě je to chytrý krok, protože Váchův hlas toho moc osobitého nenabízí a určitá stylizace mu dává větší důraz.
Kytarový sound alba dozdobují muzikanti trochou elektroniky, která slouží jako podpora určitým pasážím písní. Melodické linie skladeb jsou přitom poměrně pevné, zvláště v první polovině alba. Vrcholným okamžikem je emotivní, folkově laděná Tmou, za svižnější skladby pak nesporně přímočará chytlavka Indiánka. Druhá část desky je ale méně přesvědčivá. Ne že by se kapela motala v pomyslném kruhu hledání, spíše jsou melodické linky méně plynulé, hůře uchopitelné a zapamatovatelné.
Povedly se texty. Nekladou si za cíl být poetické, přitom v mnoha skladbách poetické jsou. Mají smysl, příběh i slogan. Objevují se v nich sice tu a tam slova, která takříkajíc trčí ven (například „heroin“ v poslední skladbě Ďábel s tebou). Po chvíli se ale jejich znělost zatáhne a zpěv dále plave v neagresivních a hloubavých obratech a slovních spojeních.
Album Vsaď na černou sice zatím nezastihuje kapelu v nákroku mezi českou hudební elitu, kterou vyhledávají davy diváků. Pokud jí ale vydrží chuť a zapracuje na svém prvotním talentu, mohla by s druhým počinem výš.

Rituály: Vsaď na černou
Emerald Eyes Records, 33:00
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 26. dubna 2016 v deníku Právo)

Lucie Bílá sklízí plody pilnosti a posedlosti

Že zpěvačka Lucie Bílá chce na svých nových albech překvapovat, není nic nečekaného. Že se jí to ale povede tak zásadně, nečekané je. Novinka Hana, která vyšla v první polovině dubna, totiž přináší vyzrálý a moderní pop.
Lucie Bílá změnila autorský a tvůrčí tým. Do čela toho nového, z velké části slovenského postavila producenta Martina „Maxo“ Šrámka. Ten se klidně mohl před zadáním, aby s českou popovou hvězdou nahrál moderní album, rozklepat, leč namísto toho ho dokázal výtečně splnit. Je totiž třeba konstatovat, že výsledný zvuk desky jasně říká, že Lucie Bílá není ztřeštěná dvacetiletá začátečnice, nýbrž sofistikovaná a důstojná dáma, která už na scéně mnohé dokázala. A která nehodlá žít pouze z minulosti.
Kolekce Hana v písních mísí syntetický zvuk s tím přirozeným, někdy i akustickým. Skladby na ní jsou přehledné a pokojné, chytře a nápaditě zaranžované a přirozeně postavené na Bílé zpěvu. Ta si se svým hlasem v tom nejlepším smyslu slova hraje. Užívá si jak klidných poloh, kdy zní velmi důstojně a žensky, tak poloh rozevlátých, kdy se z ní stává rockerka se šarmem.
Vrcholů alba je více. Patří mezi ně skladby Hana, velmi osobní výpověď, z níž vytékají prameny emocí, i Hráze, ve které má skvělé finále zpívající Šrámek a je jen škoda, že svůj vstup neučinil v rodném jazyce, nýbrž anglicky. Jeho hlas je nicméně příjemný a sexy.
Vtipné jsou Tenisky, jež jsou reminiscencí na staré zpěvaččiny časy a písničku Neposlušné tenisky, ryze upřímné (a znovu velmi osobní) jsou Růžové brýle a nadsázkou hýří poklona pěvecké kolegyni Madonně v bonusu Primadonna, ve které hostuje Celeste Buckingham. To, že se prezentuje v angličtině, vzhledem k tématu písně vlastně ani tak nevadí.
Texty pro Bílou napsali Petr Harazin a Štěpán Petrů z kapely Nebe. V osobních písničkách je s podivem, jak se tito o dvě generace mladší autoři dokázali trefit do zpěvaččina pocitu a myšlení. I zbytek práce však odvedli se ctí, Bílá má na albu o čem zpívat, nejsou to prázdné fráze. Je škoda, že texty nejsou na cédéčku vepsané v bookletu.
Album Hana, které odkazuje na zpěvaččino civilní jméno Hana Zaňáková, je milým překvapením. Je důkazem toho, že tvůrčí pilnost a posedlost hudbou nese plody v každém období kariéry.

Lucie Bílá: Hana
Supraphon, 40:13
Hodnocení: 85 %

(Tato recenze vyšla 23. dubna 2016 v deníku Právo)

Svým skonem vzal Prince hudbě kouzlo

Hudebník, zpěvák a skladatel Prince, který ve čtvrtek ve věku 57 let náhle zemřel, se šest dnů před smrtí léčil z předávkování opiáty. Podle ČTK to napsal americký server TMZ.
Soukromé letadlo Prince odletělo v pátek 15. dubna několik hodin po koncertu v Atlantě do města Moline, aby tam byl zpěvák vyšetřen. „Naše zdroje v Molině říkají, že byl odvezen na pohotovost nemocnice a že mu lékaři udělali zákrok zvaný save shot, který se zpravidla dělá s cílem utlumit účinky opiátů,“ uvedl server.
Lékaři údajně doporučili Princeovi, aby zůstal v nemocnici nejméně čtyřiadvacet hodin. Nemohli mu ale poskytnout samostatný pokoj, jak jeho doprovod žádal, a tak se Prince a jeho lidé po třech hodinách pobytu v nemocnici rozhodli odletět domů. Nemocnice ukončení hospitalizace povolila, i když se prý Prince při odchodu necítil dobře.
Bezvládné tělo zpěváka našli ve čtvrtek ve výtahu nahrávacího studia u něj doma v obytném resortu Paisley Park nedaleko Minneapolisu. Přivolaným záchranářům se ho již nepodařilo oživit. Za mrtvého byl prohlášen v 10:07 hodin místního času (17:07 hodin SELČ). Přesnou příčinu smrti určí pitva.
Koncert v Atlantě byl Princeův poslední. V sobotu 16. dubna ale ještě uspořádal ve svém domě v Paisley Parku taneční párty a vstupenky na ni prodával za deset dolarů. Jak uvedl portál Star Tribune, na pár minut se na ní i objevil, zahrál na purpurový klavír značky Yamaha a ukázal svou novou kytaru s purpurovou metalízou. Omluvil se však, že na ni nemůže zahrát. V reakci na svůj pobyt v nemocnici účastníkům párty řekl: „Ještě pár dní počkejte, než se za mě začnete modlit.“ Jeho slova byla, jistě nechtěně, prorocká.
Prince, celým jménem Prince Rogers Nelson, se narodil 7. června 1958 v Minneapolisu v Minnesotě. První album vydal v roce 1978 a od té doby vydával nové nahrávky téměř každý rok. Své poslední album HITnRUN Phase Two vydal loni v prosinci, přičemž v září mu předcházela deska HITnRUN Phase One (2015).
Celosvětově prodal více než 100 milionů kopií nahrávek. Získal sedm cen Grammy, čtyři MTV Video Music Awards, Zlatý glóbus i Oscara. V roce 2004 ho uvedli do Rock’n’rollové síně slávy.
Na skon Prince reagoval americký prezident Barack Obama. „Svět přišel o kreativní ikonu. Michelle a já se přidáváme k miliónům fanoušků z celého světa, kteří truchlí nad náhlou smrtí Prince. Jen málo umělců ovlivnilo zvuk a tvář populární hudby jasněji než on, a jen málo umělců se svým talentem dotklo tolika lidí. Prince to všechno dokázal. Byl virtuózním instrumentalistou, brilantním lídrem kapely a elektrizujícím performerem.“
„Prince, Glenn Frey, David Bowie, tito lidé měnili životy. Nejsou to jen písně, jsou to soundtracky lidských životů, takové věci si pamatujete. V době, kdy jsem chodil s Dianou Rossovou, jsem ji vzal na koncert Prince do jednoho klubu a řekl jí, že toho chlapíka musí vidět. Zpíval čistým falzetem a jeho talent byl nesporný. To, co dokázal, je úžasné. Šel vlastní cestou a zůstal sám sebou. Jeho dílo je výjimečné,“ řekl Gene Simmons ze skupiny Kiss pro stanici BBC.
Justin Timberlake na Facebook napsal: „Jsem ochromený a šokovaný. Tohle nemůže být pravda.“ Kapela Duran Duran sdělila: „Zpráva o jeho smrti nás zničila. Byl obrovský talent a všichni jsme byli jeho fanoušci.“ Katy Perry na Twitter napsal: „A takhle jednoduše svět ztratil kouzlo. Odpočívej v pokoji, Prince. Děkuju, že jsi nám dal tak mnoho.“
„Byl jedním z mých nejoblíbenějších umělců. Nikoho jiného jsem tak dlouho a tak vytrvale nemiloval. Mým snem bylo jednoho dne s ním spolupracovat nebo pro něj hrát na bicí. Chodil se do klubu dívat na mě a DJ AM, na naše vystoupení. Ty noci patřily k mým nejoblíbenějším. Jeho hudbu jsem pouště i svým dětem, odmalička. Vždy byl v naší rodině oblíbený, dokonce jsme ho párkrát viděli hrát. Smutný den, ztratili jsme jednoho z nejvíce funky a nejinspirativnějších umělců v dějinách, jednoho z nejlepších kytaristů v dějinách. Byl pro mě skutečně hudebním géniem, opravdovým originálem,“ napsal na Instagram bubeník Travis Barker ze skupiny Blink-182.

(Tento text vyšel 23. dubna 2016 v deníku Právo)

AC/DC přijedou s Axlem. A já si to nějak nedovedu představit

To, co se v posledních dnech šuškalo, se stalo dnes skutečností. Na facebookovém profilu australské skupiny AC/DC stojí, že přijede do Prahy a zpívat v ní bude místo Briana Johnsona William Axl Rose ze skupiny Guns N’Roses. Ten Rose, který mečí jinak než Johnson, ten Rose, který má zraněnou nohu a na koncertech své kapely momentálně sedí.
AC/DC také zveřejnili seznam koncertů, kterých se jejich set s jiným zpěvákem týká. Praha je mezi nimi.
Bude to zajímavé. Rovnou se přiznávám, že si to nějak nedokážu představit. Na druhou stranu ale připouštím, že by to mohlo být zajímavé. Navíc je to přesně ta situace, o které budeme za dvacet let říkat, že jsme měli to štěstí a byli u ní.
Takže v tuto chvíli, když už je to asi jasné, doporučuju vstupenky nevracet a neměnit. Bude to pozoruhodný okamžik.

Emma Smetana má přátelské album

Emma Smetana poslechla hlas umělecké složky svého srdce a vypravila se na hudební scénu. Přijala nabídku ke spolupráci s producentem a aranžérem Jiřím Burianem a společně připravili album What I’ve Done, které dopadlo nad očekávání.
Smetana přitom není nijak výjimečná zpěvačka. Zpěv je pro ni sice přirozený, vnímá sílu melodie, respektuje dynamiku výrazu, nicméně nedisponuje hlasem, který by zaujal na první poslech nebo měl nezapomenutelné charisma. Vezmeme-li navíc v potaz, že texty jejích písní na albu jsou v angličtině a francouzštině, byl to pro počin vydaný v českém prostředí značný hendikep.
Povedly se ale písničky. Jejich melodický potenciál je uspokojivý, výraznou roli v něm hrají atmosféra, pestrost a také aranže. Emma Smetana se takto pohybuje v jakémsi alternativním popovém prostředí, v němž zpívá tak, aby svůj hlas netrýznila. Je spolehlivá ve středních pěveckých polohách i v okamžicích, kdy to vypadá, že spíše vypráví, než zpívá (například v Gramophone).
Přestože byla k nahrání jednotlivých skladeb použita spousta syntetických zvuků, které samy o sobě mají tendenci ubírat dílu na živelnosti, podařilo se jí a jejímu týmu ve většině písní nutný vnitřní život zachovat. Z alba světu na odiv sice kráčí trochu pomaleji (což je dáno volbou jazyka textů i zpěvaččiným hlasovým omezením), nicméně po několika posleších vyhlíží debut Emmy Smetany jako velmi přátelský.

Emma Smetana: What I’ve Done
Warner Music, 49:37
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 14. dubna 2016 v deníku Právo)

Řekli jen svůj názor. Bez vulgarismů

V deníku Právo, ve kterém pracuji, jsme se dohodli na komentáři, který k celá záležitosti kolem prohlášení Lenky Dusilové a David Kollera na letošních Andělech napíšu já. Vyšel dnes. Dovoluji si ho ještě publikovat i na svých stránkách. Omlouvám se, že částečně obsahově i názorově kopíruje můj předešlý příspěvek.

Diskuze o tom, jestli Lenka Dusilová, David Koller a Klára Vytisková udělali v sobotu na předávání hudebních Cen Anděl dobře, když vyjádřili obavy z tušených politických tendencí Andreje Babiše, Václava Klause a Miloše Zemana, přerostla ve střet dvou názorově znesvářených táborů. Z jedné strany zní podpora, z druhé pravý opak.
Tato hysterie je přitom zbytečná a nemístná, a už vůbec nejsou v pořádku nechutné sprostoty a urážky, kterými druhá strana všechny tři umělce na sociálních sítích a v diskuzních fórech na internetu častuje.
Hudební historie je s politickými a sociálními názory pevně spjatá. V šedesátých letech byla americká scéna plná odporu vůči vietnamské válce a dávala to hlasitě najevo. V sedmdesátých a osmdesátých letech u nás dávali muzikanti různými způsoby vědět, co si o komunistické moci myslí. Museli jen být rafinovaní, protože to pro mnohé mohl znamenat přinejmenším zákaz vystupování.
Bruce Springsteen, Tom Morello, Pearl Jam a další podporovali v amerických prezidentských volbách v roce 2004 demokrata Johna Kerryho (proti Georgi W. Bushovi) na celém koncertním turné. Bob Dylan, U2 a další zase mají v mnoha svých písních silný politický i sociální názor, a když se Tomáš Klus ve skladbě Pánubohudooken pustil do české politické reprezentaci, byl za to výraznou částí národa milován. Ti všichni o svém názoru také veřejně hovořili.
Hudebníci to totiž dělají, zejména v demokracii. Protože k tomu ale nemají tolik prostoru jako politici, činí tak v případě nutkavé potřeby při každé dobré příležitosti. A v sobotu ji Dusilová, Koller i Vytisková měli.
Jejich názor je třeba respektovat, tím spíš, když v jejich větách na adresu některých českých politiků nezazněl jediný vulgarismus či urážka na cti. V tomto ohledu nejsou ani někteří politici čistí.

(Tato glosa vyšla 13. dubna 2016 v deníku Právo)

 

 

 

 

Smích a pláč Lucie Bílé, zpěvačky čtvrtstoletí

Zpěvačka Lucie Bílá oslavila ve čtvrtek 7. dubna padesáté narozeniny. Na následující víkend si naplánovala do Bratislavy megakoncert, na němž chtěla své životní jubileum oslavit s fanoušky.
Nakonec musela dva další přidat. Všechny byly vyprodané. Sílu okamžiků korunoval i fakt, že v sobotu večer se podle Akademie populární hudby stala Bílá zpěvačkou čtvrtstoletí.
Poslední z koncertů se konal v neděli večer. Trval dvě a půl hodiny a Bílá na něm představila prakticky všechny své pěvecké i stylové polohy. Zpívala popové, metalové, swingové, rockové, kabaretní i duchovní písničky, došlo na pár jejích oblíbených coververzí, doprovázela ji řada muzikantů i vokalistů, s gustem komunikovala s publikem a při tom se smála i plakala.
Celou show režijně připravil Jeffo Minařík. V Bratislavě se uskutečnila proto, že si Bílá Slovensko oblíbila, částečně se na něm usadila a své poslední album Hana nahrála tam a s tamním autorským týmem.
Na několik ukázek z novinky došlo také. Titulní skladba je intimní a emotivní zároveň, Tak mě tady máš má taneční charakter, v Hrázi zpíval producent Maxo Šrámek a v Primadonně z videa zpěvačka Celeste Buckinghamová. Ve všech případech se jedná o poctivé a moderní popové písničky.
Byla to výpravná podívaná, na české a slovenské poměry nebývalá. Bílá a její tvůrčí tým se přípravě inspirovaly koncerty ženských popových hvězd světa. Kromě pečlivého výběru repertoáru dbaly na to, aby na obrovském pódiu s prostorným molem bylo dostatečně živo. V písních i pauzách mezi nimi, při nichž se Bílá převlékala, chytře využily velkou zadní projekční plochu a použily světelné i ohňové efekty. Tanečníkům nadto připravily zajímavé choreografie, takže v jejich podání nešlo jen o pohyb za každou cenu.
V písničce Hana Zaňa bylo na pódiu mnoho pestře oděných bubeníků, jejichž hra jí dala výrazný rytmický charakter. V jiných se na scéně objevili akrobaté Vertigo, futuristicky odění i naladění tanečníci ze skupiny Mirror Family, kapela Arakain, jež s Bílou zazpívala sérii rockových a metalových skladeb, a došlo i na kresby světlem od Alexe Dowise při písničce Desatero.
Byl to mimochodem jeden z nejsilnějších momentů koncertu, protože duchovní text s uvedenou technikou mimořádně dobře koresponduje.
Písničku Ave Maria věnovala Lucie Bílá vzpomínce na svou maminku, která nedávno zesnula. Uvedla ji slovy: „Myslím si, že maminky by neměly umírat.“ Po jejím doznění si za svůj výkon i nezastírané dojetí vysloužila potlesk vestoje. Ten se ostatně, zvláště v závěru koncertu, kdy už zpívala se symfonickým orchestrem, opakoval několikrát.
Nejméně povedeným okamžikem byla produkce skupiny Roboti, složené především z bývalých členů kapely Nightwork i zpěváka Ezyho. Jejich spojení popových evergreenů s úryvky textů z písní Lucie Bílé byla vskutku nepovedená slátanina. Dojem zachránil až závěr, kdy se z robota s baskytarou vyklubal skladatel a Bílé letitý spolupracovník Ondřej Soukup.
Během celého večera Bílá několikrát dokázala, jak znamenitá je zpěvačka. Výtečně a jaksi přirozeně dávala na odiv svůj rozsah, s chutí se pouštěla do technicky složitých pasáží, svým podáním si několikrát mimoděk vynutila absolutní ticho v zaplněné hale a při tom všem si megakoncert užívala. Však to také několikrát během večera svým typickým, trochu hravým a trochu naivním způsobem řekla.
Divákům i sobě nicméně přinesla mimořádný zážitek. Těžko si totiž představit, že tak nákladné a technicky i umělecky dokonalé vystoupení v dohledné době někdo z tuzemských interpretů připraví. Byla to popová show světových parametrů.

Lucie Bílá
Zimný štadión Ondreja Nepelu, Bratislava, 10. dubna
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 12. dubna 2016 v deníku Právo)

Hudba byla vždycky i politická, takže na Andělech bylo vše v pořádku

Sobotní hudební Ceny Anděl proběhly podle mého mínění důstojně i nedůstojně. Poznamenaly je totiž dva problémy, kolem kterých se točí mnohé komentáře.
Prvním z nich byla slova Lenky Dusilové o tom, že nás prezident Zeman vleče na východ, kam se nám mnoha zase tak moc nechce. Na pódiu ji podpořili i David Koller a Klára Vytisková a na to konto se ozvaly hlasy o tom, že politikum předčilo na Andělech hudbu. (Osobní urážky anonymních internetových lůzrů na adresu tří uvedených borců ponechám stranou.)
Je to hloupost. Byly to hudební ceny, hrála se muzika a ta prohlášení byla zlomkem večera. Navíc k sobě politika a hudba patří již od šedesátých let, kdy se muzikanti v textech svých písniček i v prohlášeních brali za lepší příští. Má to věčnou logiku, protože umělci jsou všeobecně citliví lidé a mají navíc prostor hovořit k davu. Lenka Dusilová, David Koller, Klára Vytisková a všichni, kteří jsme jim v Hudebním divadle Karlín nadšeně tleskali, jsme jen využili prostor k prezentaci názoru.
V demokracii to tak má být, ostatně prezident Zeman a jeho parta nohsledů mají k dispozici spoustu mediálního prostoru a blábolí páté přes deváté a ještě rusky a čínsky. I to však považuju za akt demokracie, byť s jejich názory nesouhlasím. Takže to, co řekli Dusilová, Koller a Vytisková na Andělech bylo legitimní a v pořádku.
Druhým skandálem Andělů bylo udílení ceny pro nejprodávanější desku loňska. Dostala ji skupina Kryštof za Srdcebeat a bylo by to v pořádku, kdyby den před ceremoniálem nezveřejnil Kabát zprávu o tom, že mu Mezinárodní federace fonografického průmyslu IFPI odmítá uznat dvaapadesát tisíc doložených kusů prodaných alb. Údajně proto, že byla prodána v síti Tesco a ta nehlásí IFPI počty prodaných nosičů.
Cenu měla nicméně převzít skupina Kryštof, a to za 28 753 kusů. Byl to údaj IFPI, a protože Kabát podle čísel, která měli v IFPI k dispozici, prodal méně kusů, Kryštof vyhrál. Jenomže Richard Krajčo z nepochopitelných důvodů začal na ceremoniálu hovořit o více než padesáti tisících prodaných deskách, což znamenalo, že přistoupil na hru Kabátu a přizpůsobil své prodejní číslo číslu jeho.
Tím pádem nastala trapná blamáž, protože se ukázalo, že si u nás vlastně každý může operovat, jakými čísly chce, a nikdo přesně neví, jak to doopravdy je. V neděli jsem ještě absolvoval čilou osobní korespondenci ke kauze s Richardem Krajčem, nicméně věc je jasná. V kategorii Nejprodávanější album roku byl chaos a IFPI by měla v dohledné době vymyslet lepší systém sledování prodejů desek.
Povšechně jsem ale měl z andělského večírku pocit, že se na něm muzikanti skutečně chtějí scházet. V Karlíně byla celá plejáda lidí, kteří nebyli nominovaní a přišli jen tak, za svými kolegy a kamarády. A přišlo i hodně lidí z branže i novinářů.

Adele zpívala dál, i když vypadl zvuk

Britská zpěvačka Adele si během nedávného vystoupení v Birminghamu nejspíš nevšimla technické poruchy a pokračovala ve zpěvu přesto, že ji nebylo slyšet. Dav svou hvězdu nenechal ve štychu a pomohl jí sborovým zpěvem.
Během koncertu v birminghamské Genting Areně 2. dubna nastaly technické problémy a Adele najednou zpívala hit All I Ask z alba 25 do „hluchého“ mikrofonu. Publikum ji však pohotově podpořilo svými hlasy. Na záznamu z koncertu je vidět, že fanoušci odzpívali s Adele každé slovo, ačkoliv zvuk z pódia několik sekund vůbec nefungoval.
Po skončení skladby se Adele zeptala publika: „Proč jste v polovině začali tleskat a pískat? Myslela jsem si, že na pódiu za mnou se někdo svlékl!“ Po vysvětlení jednoho z návštěvníků koncertu Adele žertovně dodala, že lidé v prvních řadách zažili malý soukromý koncert.

UDG divokost se zkušenostmi ještě nespojili

Emotikon, páté album původně labskoústecké skupiny UDG, vyšel čtyři roky po předešlé kolekci Akrobat. Nikdy předtím tak dlouhou pauzu mezi deskami kapela neměla. Těžko říct, co to způsobilo, či bylo-li to plánované. O tom, že to v mezičase v hlavách muzikantů autorsky bublalo, svědčí nicméně skutečnost, že novinka přináší hned šestnáct skladeb.
Je to vstřícný krok vůči fanouškům, kteří vždy čekají na čerstvé zboží, současně problematický krok kapely vůči sobě samé. Šestnáct písniček je totiž evidentně mnoho a na konci druhé poloviny alba některé skoro až splývají. Tři jsou v autorském profilu formace průměrné (Barvy, Oči, Draci), a tak kdyby se UDG rozhodli na desku nasadit pouze třináct kousků, bylo by to funkčnější.
Přitom má Emotikon výtečný rozjezd. Prvních šest skladeb má peprný melodický potenciál, jsou živelné, nápadité a podporují je slušné texty (byť některé obraty v dalších skladbách jsou až moc průhledné). Lze předpokládat, že drtivá většina z nich zůstane v koncertním repertoáru kapely. Navíc okamžik, kdy v písni Atomy začne zpívat hostující Jakub Děkan se svým nádherně posazeným hlasem, patří k nejsilnějším momentům desky.
UDG již nahráli ve své minulosti repertoárově silnější a vyrovnanější alba. Na Emotikonu se ale vyšvihli po zvukové stránce. S producentem Arminem Effenbergerem vytvořili kolekci se silným a živým zvukem, sofistikovanou, dotahující charakteristické elementy rodícího se soundu kapely do téměř finální podoby.
Je to významný krok, který nabízí ambici pro další desku. UDG by měli najít melodickou nespoutanost a divokost z prvních dvou alb, umožnit textaři, aby zůstal více básníkem než dělníkem slova, a ponechat si zvukovou vyzrálost. Pokud se tak stane, mohou ještě velmi mile překvapit.

UDG: Emotikon
Warner Music, 55:13
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 2. dubna 2016 v deníku Právo)