Smích a pláč Lucie Bílé, zpěvačky čtvrtstoletí

Zpěvačka Lucie Bílá oslavila ve čtvrtek 7. dubna padesáté narozeniny. Na následující víkend si naplánovala do Bratislavy megakoncert, na němž chtěla své životní jubileum oslavit s fanoušky.
Nakonec musela dva další přidat. Všechny byly vyprodané. Sílu okamžiků korunoval i fakt, že v sobotu večer se podle Akademie populární hudby stala Bílá zpěvačkou čtvrtstoletí.
Poslední z koncertů se konal v neděli večer. Trval dvě a půl hodiny a Bílá na něm představila prakticky všechny své pěvecké i stylové polohy. Zpívala popové, metalové, swingové, rockové, kabaretní i duchovní písničky, došlo na pár jejích oblíbených coververzí, doprovázela ji řada muzikantů i vokalistů, s gustem komunikovala s publikem a při tom se smála i plakala.
Celou show režijně připravil Jeffo Minařík. V Bratislavě se uskutečnila proto, že si Bílá Slovensko oblíbila, částečně se na něm usadila a své poslední album Hana nahrála tam a s tamním autorským týmem.
Na několik ukázek z novinky došlo také. Titulní skladba je intimní a emotivní zároveň, Tak mě tady máš má taneční charakter, v Hrázi zpíval producent Maxo Šrámek a v Primadonně z videa zpěvačka Celeste Buckinghamová. Ve všech případech se jedná o poctivé a moderní popové písničky.
Byla to výpravná podívaná, na české a slovenské poměry nebývalá. Bílá a její tvůrčí tým se přípravě inspirovaly koncerty ženských popových hvězd světa. Kromě pečlivého výběru repertoáru dbaly na to, aby na obrovském pódiu s prostorným molem bylo dostatečně živo. V písních i pauzách mezi nimi, při nichž se Bílá převlékala, chytře využily velkou zadní projekční plochu a použily světelné i ohňové efekty. Tanečníkům nadto připravily zajímavé choreografie, takže v jejich podání nešlo jen o pohyb za každou cenu.
V písničce Hana Zaňa bylo na pódiu mnoho pestře oděných bubeníků, jejichž hra jí dala výrazný rytmický charakter. V jiných se na scéně objevili akrobaté Vertigo, futuristicky odění i naladění tanečníci ze skupiny Mirror Family, kapela Arakain, jež s Bílou zazpívala sérii rockových a metalových skladeb, a došlo i na kresby světlem od Alexe Dowise při písničce Desatero.
Byl to mimochodem jeden z nejsilnějších momentů koncertu, protože duchovní text s uvedenou technikou mimořádně dobře koresponduje.
Písničku Ave Maria věnovala Lucie Bílá vzpomínce na svou maminku, která nedávno zesnula. Uvedla ji slovy: „Myslím si, že maminky by neměly umírat.“ Po jejím doznění si za svůj výkon i nezastírané dojetí vysloužila potlesk vestoje. Ten se ostatně, zvláště v závěru koncertu, kdy už zpívala se symfonickým orchestrem, opakoval několikrát.
Nejméně povedeným okamžikem byla produkce skupiny Roboti, složené především z bývalých členů kapely Nightwork i zpěváka Ezyho. Jejich spojení popových evergreenů s úryvky textů z písní Lucie Bílé byla vskutku nepovedená slátanina. Dojem zachránil až závěr, kdy se z robota s baskytarou vyklubal skladatel a Bílé letitý spolupracovník Ondřej Soukup.
Během celého večera Bílá několikrát dokázala, jak znamenitá je zpěvačka. Výtečně a jaksi přirozeně dávala na odiv svůj rozsah, s chutí se pouštěla do technicky složitých pasáží, svým podáním si několikrát mimoděk vynutila absolutní ticho v zaplněné hale a při tom všem si megakoncert užívala. Však to také několikrát během večera svým typickým, trochu hravým a trochu naivním způsobem řekla.
Divákům i sobě nicméně přinesla mimořádný zážitek. Těžko si totiž představit, že tak nákladné a technicky i umělecky dokonalé vystoupení v dohledné době někdo z tuzemských interpretů připraví. Byla to popová show světových parametrů.

Lucie Bílá
Zimný štadión Ondreja Nepelu, Bratislava, 10. dubna
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 12. dubna 2016 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)