Adele zase zapomněla text a místo toho řekla „shit“. Lidé to milují

V dnešní době zaujmou spíše omyly, chyby, trapasy a přešlapy, o tom není sporu. Pokud se to stane někomu skvělému, jde o milé chvíle, které fanouškům připomínají, že i největší hvězdy jsou z masa a kostí.
Britská zpěvačka Adele budiž příkladem. Tím spíš, když si už z výpadků, ať už technických nebo paměťových, hlavu nedělá. Dokázala to už v únoru po Grammy, kdy se rychle otřásla z nezdařeného vystoupení zapříčiněného neposlušným mikrofonem, který během vystoupení spadl přímo na struny klavíru. To ji rozladilo tak, že její výkon byl hluboko pod hranicemi jejích možností. O pár dní později ale fanouškům vše vynahradila v show Ellen DeGeneres.
Technické problémy se jí nevyhnuly ani během právě probíhajícího turné. Když při koncertu v Birminghamu vypadl zvuk, zpívala dále, přestože ji nebylo slyšet. Publikum ale okamžitě zareagovalo sborovým zpěvem a byl z toho magický moment. Nakonec Adele celou situaci obrátila ve svůj prospěch i díky humoru. V něm je stejně dobrá jako ve zpěvu a při proslovech si rozhodně nebere servítky.
Poslední chybička se do jejího výkonu vloudila minulý víkend v Lisabonu, když se spletla v jedné ze svých oblíbených skladeb Million Years Ago. Po chvilce si to uvědomila a zareagovala tak, že publikum vybuchlo smíchy. „Shit, špatná slova, shit, shit, shit, hahaha. Začala jsem zpívat sloku místo refrénu, sorry!“ smála se.
K onomu momentu došlo na videu v padesáté sekundě.

Claptonovo blues doputovalo k nudě

Britský kytarista, skladatel i zpěvák Eric Clapton je hvězda, o tom není pochyb. Vzpomeňme na jeho léta s Yardbirds, Mayallem, Cream, Blind Faith, stejně tak na rané sólové kroky. Nahrál a zahrál krásné kompozice. V posledních letech se ale noří do přehrávání coververzí.
Nejinak je to na novém albu I Still Do, které vyšlo v pátek. Clapton pro ně jednu písničku napsal a na další se podílel. Zbytek tvoří coververze skladeb JJ Calea, Boba Dylana, Roberta Johnsona a další. Co je platné, že si do role producenta přizval Glyna Johnse, se kterým vytvořil svou nejslavnější sólovou desku Slowhand (1977). Tenkrát měl ještě chuť skládat a vymýšlet.
A tak si Clapton většinou hraje s motivy, které vymysleli jiní, pokouší se při tom o lehkost a přirozenost, nicméně v zásadě vytváří nudu. Pravda, těm, kteří mají rádi blues, album bohatě postačí. Jenže Clapton podobných nahrál již několik.
Blues má své formální omezení a jeho je možné milovat za to, že je v něm čistý a upřímný. Většina jeho nových písniček jsou ale jen znovu použité inspirace. I přesto, že profesionálně jsou hudební výkony, aranže, nálada skladeb a vlastně i zpěvy na albu v pořádku.

Eric Clapton: I Still Do
Universal Music, 54:16
Hodnocení: 50 %

(Tato recenze vyšla v deníku právo 26. května 2016)

Pódium AC/DC už stojí, je na něm zvon, děla jsou připravena a kapela přijede dnes

ACDC3ACDC1
V sobotu v jedenáct hodin dopoledne jsem měl tu možnost být přítomen na letišti v pražských Letňanech přípravám na koncert AC/DC. V zásadě se nedělo nic, co by jeden nečekal. Všichni pracovali, mělo to systém, kolem stály kamióny a kdo by hledal někoho z kapely, měl by smůlu, protože ta ještě nebyla v Praze. Podle Roberta Porkerta z pořádající agentury Live Nation přiletí během sobotního odpoledne.
Technické věci vysvětloval Dale Skjerseth, production manažer kapely AC/DC. Mimochodem, tenhle chlapík jezdil na turné mimo jiné s Rolling Stones a bylo na něm kouzelné, jaký klid z něho vyzařoval ve chvíli, kdy odpovídal na otázky novinářů a za zády mu tepalo srdce stavby za mnoho miliónů dolarů.
Řekl, že pódia pro turné AC/DC jsou v Evropě tři. Konstrukci každého z nich vozí sedmnáct kamiónů, třicet dalších veze produkci a lidi převáží sedm autobusů. Jenom osvětlení a reproduktory váží 120 tisíc tun. Ubezpečil nás také, že koncertní aparatura je dostatečně silná a moderní, takže bude všude skvěle slyšet, tím spíš, když disponuje takzvaným zpožďovacím efektem, který zajišťuje, aby se na velkém prostoru zvuk takzvaně netloukl.
Řekl také, že Angus Young má čtyři kytary, což je prý dost, protože v každé písni přece hraje jenom na jednu. Ten obrovský zvon, který ke koncertu AC/DC patří, je z laminátu a během vystoupení se bude pálit z dvanácti děl. Velký pyrotechnický efekt bude hned na začátku, další při skladbě Highway To Hell a poslední na konci nedělního koncertu.
A pokud jde o zranění Axlovy nohy, kvůli kterému na prvních koncertech v roli zpěváka AC/DC seděl, je to už prý lepší a Axl bude při vystoupení chodit a také sedět. Podle toho, jak se bude cítit.
Takže zítra na AC/DC. Bude nás tam šedesát tisíc, a vstupenky jsou ještě v prodeji.

Svět je plný zbytečných selfie

Jared Leto, Jennifer Lawrenceová, Bradley Cooper, Meryl Streepová, Angelina Jolieová, Brad Pitt, Julie Robertsová, Kevin Spacey, Lupita Nyong’oová a Elen DeGeneresová. Tolik slavných osobností vměstnala posledně jmenovaná americká moderátorka do jednoho snímku v březnu roku 2014 v hledišti losangeleského Dolby Theather. Nebylo divu, v tom sále byla koncentrace hvězd, protože se předávaly filmové ceny Oscar. Podobných fotografií tam mohlo klidně vzniknout více.
DeGeneresová ale tu svou hned postovala na Twitter s nahlas vyřčeným přáním překonat rekord v počtu retweetů, tedy ohlasů. A měla šťastný večer. Ještě během vyhlašování držitelů cen mohla oznámit, že se to povedlo. „Dostali jsme e-mail od Twitteru, že jsme ho srazili na kolena a zapsali se do historie,“ sdělila radostně. Twitter byl totiž nucen zveřejnit omluvu uživatelům za to, že služba přeposílání zpráv více než dvacet minut nefungovala. Lidé prostě hledali a sdíleli snímek z Oscarů. Na tom ceremoniálu totiž vznikla nejslavnější selfie historie. Kdyby se tak nestalo, možná by tahle posedlost doby byla už dávno na druhé koleji a lidé by se zabývali něčím užitečnějším.
Selfie můžeme převést do češtiny jako autoportrét. Kdesi jsem už ale slyšel, že se používá poměrně pitomý český termín vlastnička, o němž jsem přesvědčen, že se neuchytí. Mohu se ale mýlit. Před lety jsem si myslel, že fotit selfie je stejná nuda, jako hrát bridge nebo rybařit. A vida, byl to můj omyl.
Pořizování autoportrétů na mobilní telefony nebo kompaktní fotoaparát naopak dosáhlo uznání akademickou obcí. Podle Oxfordského slovníku se „selfie“ stalo slovem roku 2013 a nárůst jeho používání šel v té době strmě nahoru. Slavný snímek z Oscarů, mimochodem umělecky zcela nehodnotný a nemít tak skvělou propagaci, žádná prestižní média by ho ve svých vydáních nikdy nepoužila (třeba z Jareda Letoa je na něm sotva kus a Brad Pitt má ufiklou hlavu), pak rozpoutal celosvětovou vášeň. Na sociálních sítích hrají od té doby selfie naprostý prim, zvýšil se prodej takzvaných selfie tyčí, které se používají třeba proto, aby člověk mohl při chůzi městem pořizovat selfie průběžně, a tomuto druhu sobectví a sebelásky propadli i ti, kteří se ho do té doby stranili.
Bývaly časy, kdy mě na koncertech lidé kolem žádali, jestli bych je mohl jejich mobilním telefonem vyfotografovat. Nebyl to problém, vlastně mě to i těšilo. Dnes už si lovci vlastních snímků vystačí sami. Jak by to vypadalo, kdyby se na jejich Facebooku objevila fotografie, a nebyla selfie. V jejich komunitě by to byl skoro až etický prohřešek. Proto je svět zaplaven milióny zcela zbytečných selfie s nulovou hodnotou, protože to, co zachycují, jsou tu více, tu méně se divně tvářící hlavy před nějakým pozadím, které je v osmdesáti procentech případů nejasné.
Vždycky jsem si myslel, že jsem proti této mánii spolehlivě chráněn vlastním rozumem a úsudkem postaveným na tom, že bych zrovna nechtěl hrát bridge nebo rybařit (omlouvám se vášnivým hráčům bridge a rybářům, není to útok na ně. Každý jsme ale z jiného těsta…). Když jsem však byl loni v létě na Islandu a ve městě Keflavík stál před tamní Rock’n’rollovou síní slávy, narafičil jsem mobilní telefon a selfie si pořídil. Nikde jsem ho nezveřejnil.
Mnohem hůř je na tom kamarád Jirka, jenž si zakládá na tom, že si v životě nepořídí ani jedno selfie. Přestože se pohybuje mezi slavnými osobnostmi, tedy v prostředí, které k focení selfie svádí, jsem si jist, že své předsevzetí dodržuje. Je totiž naprostý odpůrce takového zvěčňování sebe sama.
Onehdy mě na jednom hudebním festivalu požádal, jestli bych nebyl tak hodný a nepořídil mu na památku fotografii. Provokativně jsem se ušklíbl a navrhl mu, ať si udělá selfie, že to se svým mobilním telefonem jistě zvládne. Téměř se rozzuřil, několikrát mě proklel a potom tvrdohlavě poznamenal, že jeho život bude bez fotografie z festivalu stejně hodnotný jako dosud.
Se skoro pobožným obdivem k jeho uctívání zásady jsem se mu omluvil a požádal ho o mobilní telefon. Když se patřičně upravil a pročísl si řídnoucí vlasy, pořídil jsem snímek. Oba jsme se nad jeho „dokonalostí“ zaradovali, Jirka řekl cosi o starých dobrých fotografických časech a rozhodl se poslat ho své mamince na mobilní telefon. A jeho pětašedesátiletá matka mu odepsala: „Krásný selfíčko, Jiříku.“
V podstatě se zhroutil a myslím si, že od té doby si žádný podobný snímek nepořídil. Ani sám, ani s něčí pomocí. Prostě vytrvalý bojovník proti selfie.
No a já se snažím držet své nechutí hrát bridge a rybařit. Občas to ale poruším, což o to…

(Tento článek vyšel v dubnovém vydání časopisu Náchodský swing)

Podle OSA je nejprodávanějším albem loňska Do pekla/do nebe od skupiny Kabát

Podle Ochranného svazu autorského (OSA) prodala loni nejvíce desek teplická skupina Kabát.
„Dle nahlášených statistik prodejů za rok 2015, které obdržel OSA od jednotlivých vydavatelů, bylo nejprodávanějším albem roku 2015 Do pekla/do nebe kapely Kabát, kterých se dle těchto statistik prodalo přes 50 tisíc kusů,“ sdělil Právu Roman Strejček, předseda představenstva OSA.
„Prodeje desek hlásí OSA samotní vydavatelé, protože z pohledu výrobce nosičů jsou povinni získat licenci od OSA, aby mohli použít například na CD hudbu autorů zastupovaných OSA. Pokud jde o prodeje hudby například přes iTunes, pak tyto prodeje hlásí přímo iTunes,“ dodal Strejček.
Právo se na nejprodávanější album podle hlášení vydavatelů pro OSA zeptalo poté, kdy při dubnovém předávání Cen Anděl za rok 2015 došlo v kategorii Nejprodávanější deska roku k podivné blamáži. Několik dnů před vyhlášením cen přišla skupina Kabát s prohlášením, že je schopna doložit prodej dvaapadesáti tisíc kusů nosičů svého alba Do pekla/do nebe. Jelikož je ale prodávala v největší míře přes prodejny řetězce Tesco, které nehlásí prodeje alb Mezinárodní federaci fonografického průmyslu IFPI, nebyla jí podle pravidel české pobočky IFPI tato prodejní čísla uznána.
Přitom garantem kategorie Nejprodávanější deska roku na hudebních Cenách Anděl je právě tuzemská IFPI.
Vítězem se tedy podle jejích regulí stala skupina Kryštof s 28 753 kusy alba Srdcebeat prodanými za loňský rok.
Při vyhlášení výsledků ale zpěvák Richard Krajčo na pódiu Hudebního divadla Karlín překvapivě hovořil o prodeji přes padesát tisíc kusů.
Na dotaz Práva, kolik alb kapela Kryštof opravdu prodala, když Kabát tvrdí, že prodal 52 tisíc kusů, Krajčo odpověděl: „Jestliže Kabát uvádí, že prodal dvaapadesát tisíc, my jsme prodali přes padesát dva tisíc.“

(Tato glosa vyšla 18. května 2016 v deníku Právo a na serveru Novinky.cz)

Satisfakce jménem Gunčíková

Před malou chvílí dozpívala písničku I Stand ve finále soutěže Eurovision Song Contest Gabriela Gunčíková. Pravda, není to skladba českých autorů, takže to české finále není stoprocentní, ale je to skladba, díky které se česká zpěvačka vůbec poprvé dostala mezi posledních šestadvacet soutěžících na jednašedesát let existující akci. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale je to tak.
Byl jsem mezi těmi, kteří písničku, jež bude Českou republiku na soutěži reprezentovat, vybírali. Měl jsem jiného favorita. S ohledem na to, jaké typy písní na uvedené soutěži uspívají, mi tato připadla příliš prvoplánová. Globalizace je ale mocná, zahraniční autoři ve skladbě vystihli atributy, které přispěly k tomu, že ta pecka z českého pohledu obstála. Bez diskuze, šla přece do finále. Teď je už úplně jedno, kolikátá tam skončí. Letošní Eurovize je pro českou pop music první výraznou satisfakcí. Napovídá, že u toho klidně můžeme být, a to je skvělé.
V roce 2013 jsem dělal s Gabrielou Gunčíkovou rozhovor. Měla těžké období, věci nešly tak, jak by si představovala. Byla rozčarována tím, jak se u nás dělá soutěž SuperStar, ve které skončila druhá, a dokonce mi řekla, že jednou přemýšlela o tom, že by zpívala mimo šoubyznys. Vyprávěla mi ale také, kterak pracuje na tom, aby uspěla mimo Českou republiku. Její plán a vize byly jasné a smysluplné.
Měl jsem tenkrát pocit, že by se jí to mohlo podařit, protože jsem za jejími slovy cítil obrovskou vůli. Myslel jsem si ale, že to potrvá nejméně pět let. V tom mi Gabriela vyrazila dech, protože už v roce 2014 začala jezdit po světě jako členka slavných Trans-Siberian Orchestra.
Tahle dvaadvacetiletá holka prostě uspěla. Klobouk dolů, mám z toho radost.

Mocně vtahující temnota na albu Ellis Island

Umělecké spojení Natálie Kocábové a Michaely Polákové bylo šťastné. Sešly se totiž dvě výrazné osobnosti, z jejichž přístupu ke tvorbě mohlo vzejít (a vzešlo) cosi veskrze zajímavého.
Kocábová předtím vydala tři alba, Fly Apple Pie – s otcem Michaelem –, Hummingbirds In Iceland a Walking on the A-Bomb. Poláková vystudovala skladbu i na King’s College London, spolupracovala s Michalem Pavlíčkem a Kamilem Střihavkou a představila se v muzikálu Excalibur. V roce 2014 byla v londýnském Notting Hillu uvedena její kompozice Waves and Shades pro klavír a housle a cembalistka Jane Chapmanová uvedla její skladbu Moravian Prelude.
Navíc měly obě ženy stejně dobrou vizi. Rozhodly se upřímně vytvořit album, na kterém půjdou k podstatě hudby. V deseti kompozicích tedy ctí její výpravnost, barevnost, rozpínavost i náladotvornost. Všem těm vlastnostem pomohly nejenom angažováním skvělých muzikantů, ale také aranžemi. Ve skladbách se vedle rockových nástrojů objevují smyčce a klavírní doprovody, mísí se s dalšími zvuky a působí to neotřele.
Album Ellis Island svou náladou koketuje s atmosférou některých desek PJ Harvey nebo Björk. Je temné, melancholické, v některých momentech až mrazivé. Písnička These Years se skoro až depresivní, titulní Ellis Island či Feeling Falls jsou zase svou povahou smutné. Kocábová, jež je autorkou anglických textů (Poláková psala hudbu), se vyzpívává z rozchodu, který v době startu prací na desce prožila. V jejích sděleních je smutek, bolest i nepochopení. Zpívá ale s gustem, ze kterého je patrné, že s každým slovem se s problémem vyrovnává a pokouší se ho nechat za sebou.
Ellis Island je náročné album a sotva ho posluchač přijme na první poslech. Vyžaduje několikeré přehrání a především ochotu nechat se vtáhnout do atmosféry. Kdo se tomu bude bránit, nálada desky jej nezasáhne. Kdo nikoli, bude jí zasažen mocně.
Je to také album náročné na zpěv. Kocábová v tomto ohledu obstála, i když je z jejích výkonů na desce patrné, že leckde šla na hranici svých schopností, přičemž by někdy klidně mohla (v kontextu alba) nahlédnout i za ni. V každém případě je příjemná barva jejího hlasu a obdivuhodná sebejistota, se kterou se se svými party popasovala.
Z pohledu nálady je ale kolekce přece jenom trochu stereotypní. Ten dojem naštěstí trošku nabourává česky zpívaná Žádnej kód, která dokazuje, že i k temné hudbě náš jazyk pasuje. Autorem textu je Jan Sahara Hedl, jenž tak desku Ellis Island výrazně ovlivnil. Ukázal totiž směr, kterým by propříště mohla spolupráce dvou talentovaných dam jít.
Byla by totiž škoda, kdyby tímto dílem skončila.

Natalie Kocab, Michaela Poláková: Ellis Island
Warner Music, 40:41
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 6. května 2016 v deníku Právo)

Problém Lindex skončil. Po holkách se mi stýská

Jak už jsem se na těchto stránkách zmínil, byl jsem několik let nechtěně součástí prodejního řetězce Lindex. Je to obchod s dámskými oděvy, spodním prádlem a módními doplňky, takže mě to zase až tak netěšilo. Tím spíš, že se nějakým mně nepochopitelným řízením osudu dostalo číslo mé pevné telefonní linky na internetové stránky smíchovské pobočky Lindexu a asi čtyři roky mi domů volaly dámy lačníci zakoupit si poslední hit v oblasti progresivně sesmoleného spodního prádla.
Na telefonáty, které neustávaly ani o víkendu, jsem reagoval podle nálady. Když mi bylo ouvej, poslal jsem dámu k šípku, případně jí rovnou oznámil, že společnost Lindex definitivně skončila. Když jsem byl relativně v pohodě, vysvětlil jsem, že jde o omyl, a mou jedinou touhou je, aby mé číslo bylo navždy smazáno ze stránek společnosti. A když jsem měl náladu extra dobrou, dámám jsem dokonce nějaké spodní prádlo „prodal“. Jedné jsem například nakukal, že jí k její pleti rozhodně sedí barva bordó, aby se mě teprve po chvíli zeptala, jak vlastně vím, jakou barvu má její pleť. Neztratil jsem nad situací kontrolu a prozradil jí romantickým hlasem, že telefonáty společnosti vyřizuju již sto třicet pět let a barvu pleti žen poznám po hlase.
Už už jsem si myslel, že má nedávná čtvrtá návštěva společnosti Lindex s apelem na smazání čísla z internetových stránek zabrala a ono odtud zmizelo. Ve středu mě ale z omylu vyvedla dáma, která mi zavolala (v domnění, že volá do Lindexu) a mile se zeptala: „Prosím vás, máte kalhoty?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. Teprve následně mi došlo, že se neptá na to, jestli mám gatě na sobě, ale zajímá ji nové zboží. Jsa v relativně stabilizované náladě jsem dámě vysvětlil, jak je to s telefonním číslem, na které volá, a ona se na to konto velmi rozlítila. Celou situaci nazvala šlendriánem a ubezpečila mě, že to tak nenechá.
A nenechala. Za deset minut mi volala vyděšená slečna, která se takto chtěla přesvědčit, že nejsem „jejich“. Za podnik se mi omluvila a sdělila mi, že mé číslo z databáze firmy Lindex vymažou. Konečně….
Ačkoliv – včera mi na pevnou linku nikdo nevolal a bylo mi smutno. Přece jen jsem se zákaznicemi Lindexu prožil kus života.

Vzrušující příběhy a melodie PJ Harvey

Na vznik devátého studiového alba britské zpěvačky a skladatelky PJ Harvey mělo vliv několik cest, které podnikla v posledních čtyřech letech. Navštívila mimo jiné Kosovo, Afghánistán nebo Washington. Zážitky a pocity z těch míst pak vryla do alba.
V písničkách je atmosféra. Je v nich barva míst, stíny i prach cest, lidské postavy, anonymní, přitom z příběhů vystupující, jsou v nich i tíha a bolest životů. Tematicky nejde o pozitivní kolekci, PJ Harvey zpívá o tom, jak se nakládá s chudými, jak bolí vzpomínky z válečných zón, o důsledcích bojů a hladu, ať už v Asii, nebo bývalé Jugoslávii.
Je to hudebně barevné album. První písnička, The Community Of Hope, připomíná skladbu Because The Night od Patti Smithové. Následující už jsou schopny obhájit svou existenci pouhou melodickou linkou. Ve srovnání s předešlou tvorbou PJ Harvey je v nich více akustických zvuků, folkových prvků a také hry saxofonu, která je dělá světáčtější. Přitom je jeho přítomnost v mnoha momentech nenápadná, pouze podpůrná.
Pozitivním vkladem jsou party mužského sboru, které výtečně fungují například v The Ministry Of Defence či A Line In The Sand. Jedním z vrcholů alba je pak freejazzový závěr v The Ministry Of Social Affairs. Opravdu mistrovský úsek.
PJ Harvey složila i přitažlivé melodické linky, které v kompletu tvoří výraznou položku. Vzniklo tak album, které v její diskografii patří k nejlepším. V kontextu stavu hudebního světa přináší vzrušující postřehy, memento i výtečné muzikantské a pěvecké výkony.

PJ Harvey: The Hope Six Demolition Project
Universal Music, 41:42
Hodnocení: 90 %

PJ Harvey – The Wheel

(Tato recenze vyšla 30. dubna 2016 v deníku Právo)

Jak na Mig 21 přišla neodolatelná chuť

Sex, drogy, rock’n’roll – tak to bylo, je a bude. Tímto heslem se v minulých dnech ostatně řídili i členové kapely Mig 21. Po svém čtvrtečním koncertě v Havířově se totiž namol opilí vloupali do restaurace, odkud je přivolaná policie odvezla na záchytku a ráno, když už to bylo technicky možné, vyslechla. Způsobené škody již údajně majiteli restaurace uhradili.
Macháčkova parta ten den vystupovala v havířovském klubu Stolárna. Po koncertě muzikanti odešli do tamního penzionu, kde byli ubytováni. Jeden z členů však měl narozeniny, které chtěla kapela parádně oslavit v přilehlé restauraci. Udělala by to jistě důsledně a hlavně legálně, jenže ona restaurace byla zavřená. A jelikož chtíč slavit byl silnější než dobré mravy, hudebníci se do lokálu vloupali a začali se sami obsluhovat. Naneštěstí pro ně byla restaurace zabezpečena alarmem, který upozornil majitele a rovnou i policii.
Policisté hudebníky převezli na záchytnou stanici v Karviné, kde jim nezbylo nic jiného, než vystřízlivět. Poté je vyslechli a vznesli vůči nim obvinění ze spáchání přečinu krádeže a poškozování cizího majetku.
Sex, drogy, rock’n’roll – vše je tedy, jak má být. Příběh nasytil média a Mig 21 jsou o něco slavnější. Stejně by mě ale ze všeho nejvíc zajímalo, jak se teď mládenci přesně cítí.