Svět je plný zbytečných selfie

Jared Leto, Jennifer Lawrenceová, Bradley Cooper, Meryl Streepová, Angelina Jolieová, Brad Pitt, Julie Robertsová, Kevin Spacey, Lupita Nyong’oová a Elen DeGeneresová. Tolik slavných osobností vměstnala posledně jmenovaná americká moderátorka do jednoho snímku v březnu roku 2014 v hledišti losangeleského Dolby Theather. Nebylo divu, v tom sále byla koncentrace hvězd, protože se předávaly filmové ceny Oscar. Podobných fotografií tam mohlo klidně vzniknout více.
DeGeneresová ale tu svou hned postovala na Twitter s nahlas vyřčeným přáním překonat rekord v počtu retweetů, tedy ohlasů. A měla šťastný večer. Ještě během vyhlašování držitelů cen mohla oznámit, že se to povedlo. „Dostali jsme e-mail od Twitteru, že jsme ho srazili na kolena a zapsali se do historie,“ sdělila radostně. Twitter byl totiž nucen zveřejnit omluvu uživatelům za to, že služba přeposílání zpráv více než dvacet minut nefungovala. Lidé prostě hledali a sdíleli snímek z Oscarů. Na tom ceremoniálu totiž vznikla nejslavnější selfie historie. Kdyby se tak nestalo, možná by tahle posedlost doby byla už dávno na druhé koleji a lidé by se zabývali něčím užitečnějším.
Selfie můžeme převést do češtiny jako autoportrét. Kdesi jsem už ale slyšel, že se používá poměrně pitomý český termín vlastnička, o němž jsem přesvědčen, že se neuchytí. Mohu se ale mýlit. Před lety jsem si myslel, že fotit selfie je stejná nuda, jako hrát bridge nebo rybařit. A vida, byl to můj omyl.
Pořizování autoportrétů na mobilní telefony nebo kompaktní fotoaparát naopak dosáhlo uznání akademickou obcí. Podle Oxfordského slovníku se „selfie“ stalo slovem roku 2013 a nárůst jeho používání šel v té době strmě nahoru. Slavný snímek z Oscarů, mimochodem umělecky zcela nehodnotný a nemít tak skvělou propagaci, žádná prestižní média by ho ve svých vydáních nikdy nepoužila (třeba z Jareda Letoa je na něm sotva kus a Brad Pitt má ufiklou hlavu), pak rozpoutal celosvětovou vášeň. Na sociálních sítích hrají od té doby selfie naprostý prim, zvýšil se prodej takzvaných selfie tyčí, které se používají třeba proto, aby člověk mohl při chůzi městem pořizovat selfie průběžně, a tomuto druhu sobectví a sebelásky propadli i ti, kteří se ho do té doby stranili.
Bývaly časy, kdy mě na koncertech lidé kolem žádali, jestli bych je mohl jejich mobilním telefonem vyfotografovat. Nebyl to problém, vlastně mě to i těšilo. Dnes už si lovci vlastních snímků vystačí sami. Jak by to vypadalo, kdyby se na jejich Facebooku objevila fotografie, a nebyla selfie. V jejich komunitě by to byl skoro až etický prohřešek. Proto je svět zaplaven milióny zcela zbytečných selfie s nulovou hodnotou, protože to, co zachycují, jsou tu více, tu méně se divně tvářící hlavy před nějakým pozadím, které je v osmdesáti procentech případů nejasné.
Vždycky jsem si myslel, že jsem proti této mánii spolehlivě chráněn vlastním rozumem a úsudkem postaveným na tom, že bych zrovna nechtěl hrát bridge nebo rybařit (omlouvám se vášnivým hráčům bridge a rybářům, není to útok na ně. Každý jsme ale z jiného těsta…). Když jsem však byl loni v létě na Islandu a ve městě Keflavík stál před tamní Rock’n’rollovou síní slávy, narafičil jsem mobilní telefon a selfie si pořídil. Nikde jsem ho nezveřejnil.
Mnohem hůř je na tom kamarád Jirka, jenž si zakládá na tom, že si v životě nepořídí ani jedno selfie. Přestože se pohybuje mezi slavnými osobnostmi, tedy v prostředí, které k focení selfie svádí, jsem si jist, že své předsevzetí dodržuje. Je totiž naprostý odpůrce takového zvěčňování sebe sama.
Onehdy mě na jednom hudebním festivalu požádal, jestli bych nebyl tak hodný a nepořídil mu na památku fotografii. Provokativně jsem se ušklíbl a navrhl mu, ať si udělá selfie, že to se svým mobilním telefonem jistě zvládne. Téměř se rozzuřil, několikrát mě proklel a potom tvrdohlavě poznamenal, že jeho život bude bez fotografie z festivalu stejně hodnotný jako dosud.
Se skoro pobožným obdivem k jeho uctívání zásady jsem se mu omluvil a požádal ho o mobilní telefon. Když se patřičně upravil a pročísl si řídnoucí vlasy, pořídil jsem snímek. Oba jsme se nad jeho „dokonalostí“ zaradovali, Jirka řekl cosi o starých dobrých fotografických časech a rozhodl se poslat ho své mamince na mobilní telefon. A jeho pětašedesátiletá matka mu odepsala: „Krásný selfíčko, Jiříku.“
V podstatě se zhroutil a myslím si, že od té doby si žádný podobný snímek nepořídil. Ani sám, ani s něčí pomocí. Prostě vytrvalý bojovník proti selfie.
No a já se snažím držet své nechutí hrát bridge a rybařit. Občas to ale poruším, což o to…

(Tento článek vyšel v dubnovém vydání časopisu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)