Porazili jsme Anglii!! Tedy proč vlastně fandím Islandu

Před pár dny jsem se přiznal, že jsem na mistrovství Evropy v kopané začal fandit Islandu. Ne že bych neměl co na práci, ale hluboce se mi znenadání v hlavě rozezněla zimní sonáta, kterou jsem tam loni v létě prožil, a uvědomil jsem si, že ten národ, který čítá 330 tisíc lidí a holky tam jsou hezčí než u nás, si úspěch zaslouží. Navíc se ukázalo, že kdesi v hloubi mého já velmi pravděpodobně vzdychá Islanďan. Anebo troll, anebo skřet.
Včera večer jsme my, Islanďané, přehráli Anglii. Skoro bych řekl levou zadní. V noci jsem pak přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo, že jsem začal fandit cizí zemi, držel jí během utkání poctivě palce a v okamžiku závěrečného hvizdu rozhodčího značícího její vítězství nechal ze svých očí vytrysknout slzy dojetí.
Srovnal jsem si islandský národní tým s naším a vyšlo mi, že je to – ehm – nesrovnatelné. Islandu fandím proto, že ti kluci v mužstvu hrají na doraz, flusají krev a nebojí se silného soupeře. České reprezentaci nefandím proto, že ti hoši hrají na čtvrt plynu, flusají tak maximálně z frajeřiny nebo je to zlozvyk Bořka Dočkala a na silného soupeře jdou s obrannou taktikou. Navíc se mi příčí fandit mužstvu, ve kterém největší životní kousek jakýchsi Lafaty a Limberského je simulované padnutí v pokutovém území soupeře v pitomé české lize, v němž hraje fotbalista Rosický, který si během reprezentačního období dopřával s dalšími frajírky prostitutky na hotelovém pokoji a z nepochopitelných důvodů se stane tahounem mužstva, byť je většinu času zraněný, a jehož trenér Vrba, místo aby práskl do stolu a jasně deklaroval, že to příště bude lepší, jedná s nějakým ruským klubem o tom, že by se v něm za dobré peníze schoval, protože mu je v Čechách z té kritiky úzko a nestačí na ni ani jeho arogance.
Takže tak.

Dostal jsem kytaru a mám už první pecku

Svou první kytaru v životě jsem si vytrucoval při rodinném výletu na Slovensko. Stála čtyři sta korun, několik let mě pak po hře na ní neskutečně bolely prsty, a já si naivně myslel, že to tak má být. Byla ale nejlevnější, jakou tenkrát v tom krámě v Trenčíně měli. Prostě to byl šmejd, ještě teď si vybavuji obří šroub, který držel tělo a krk pohromadě.
Druhou kytaru jsem dostal na střední škole od spolužáka Martina Růžičky. Matně si vzpomínám, že za mnou jednoho večera přišel, v ruce držel nástroj a řekl mi: „Jarku, ten je pro tebe.“ Jarku řekl proto, aby mě naštval (bože, jak tohle oslovení nemám rád), a tu kytaru mi dal, aby si to vyžehlil. Vůbec nevím, kde ji vzal. Byla to gibsonka, já na ni pak hrál mnoho let, složil jsem na ni spoustu nudných písniček i hitů pro punkrockovou kapelu Mauzoleum, které jsem byl nedílnou součástí, zkrátka jsem z ní vytěžil, co se dalo.
Třetí kytaru jsem dostal minulou sobotu. Moji přátelé z Broumova se rozhodli, že mě na dvacátém ročníku festivalu Broumovská kytara obdarují za věrné služby, a to právě tmavě modrou kytarou. Nápad to byl veskrze geniální. Nástroj jsem dostal na pódiu, tedy pěkně na veřejnost, a byl jsem jím tak zaskočen, že jsem do sebe následně hodil panáka a později ještě jednoho. Tím spíš, když mi přátelé darovali na kytaru i obal.
Mohlo by se zdát, že to byl dar poněkud unáhlený, že se dostal do rukou někoho, kdo jej nevyužije a nechá na něj dopadat prach. Jenomže to je mýlka. Už půl roku mi v hlavě klíčí a skoro kvete záměr, který je se sladkým dřevem velice úzce spojený. Jinými slovy: neprozradím, o co jde, ale mám první pecku. Myslím, že je to takový hezký letní (nebo klidně podzimní) hit. Jmenuje se „S tou kleptomanií něco uděláme“, a je o lásce.

Paul McCartney a chladné opojení

Paul McCartney má na hudební scéně skvělou pozici, leč těžký úděl. Jako jeden ze dvou žijících členů legendární liverpoolské šedesátkové skupiny Beatles je nositelem jejího odkazu a ze všech stran je mu to více či méně připomínáno. Patrné to bylo i na jeho čtvrtečním koncertě ve vyprodané pražské O2 areně.
Do české metropole dorazil podruhé. Premiérově to bylo v červnu 2004, kdy hrál pro padesát tisíc diváků v dnes již nefungujícím Kolbenova Parku. Tentokrát se „přestěhoval“ do haly. Zastavil se v ní v rámci turné One On One, během něhož mapuje celou svou hudební kariéru.
Její součástí je samozřejmě i působení v Beatles, pro tuzemské publikum zjevně zásadní cejch v McCartneyho košaté umělecké minulosti. Co na tom, že po svém odchodu z kapely v roce 1970 napsal s Wings nebo jako sólista spoustu velmi dobrých písniček, když tu jsou ty od Beatles? Každá taková, která zazněla, vyvolala silnější vlnu nadšení a v závěru koncertu i euforie než ty, jež nespadají do šedesátkového období McCartneyho dráhy.
Mělo to za následek, že vystoupení přece jenom postrádalo definitivní divácké nadšení, bezbřehou radost z toho, že legenda světové pop music zavítala do města v srdci Evropy. Publikum písničky přijalo, vzorně poslouchalo, na některé tančilo a pohupovalo se v bocích, ale povšechně byla atmosféra v hale trochu chladná.
McCartney během vystoupení obstojně zpíval, byť došlo i na pasáže, v nichž se přece jenom v jeho hlase projevila únava, která se po tolika letech aktivního zpívání zákonitě musí dostavit. Střídal nástroje, takže kromě obvyklé baskytary usedl i za akustické a elektrické piáno, hrál na akustickou i elektrickou kytaru či ukulele. A jelikož koncert trval bezmála tři hodiny, prokázal i dobrou fyzickou kondici a nehynoucí chuť své písničky divákům dávat.
Protože byl celý set koncipovaný jako procházka McCartneyho životem, věnoval při něm skladby Johnu Lennonovi, George Harrisonovi či George Martinovi, zesnulým členům Beatles a producentovi. Vzpomněl také na Lindu a Nancy, ženy svého života. Občas prohodil věty naučené česky, po písničce Back In U.S.S.R. přidal k dobru historku z Ruska a došlo i na countryově laděnou In Spite Of All The Danger z repertoáru kapely The Quarrymen, která byla na světě ještě před Beatles.
Pódium bylo velké a honosné, nikoli ale přeplácané. Písničky doprovázely projekce, byly i pyrotechnické efekty a s McCartneyem koncert odehráli čtyři doprovodní muzikanti.
Povšechně to byl večer, který je dobré zažít, protože se na něj bude vzpomínat jako na setkání s hudební legendou. Vášnivý ale zcela jistě nebyl.

Paul McCartney
O2 arena, Praha, 16. června
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 18. června 2016 v deníku Právo)

Festival Aerodrome zdobilo všech pět kapel

Ve středu večer se v pražské Tipsport Areně na Výstavišti odehrál třetí ročník rockového Aerodrome Festivalu. Původně se měl konat pod širým nebem v areálu v Letňanech, ale protože předpověď počasí byla vrtkavá a zájem diváků nižší, než se předpokládalo, přesunula se akce do hokejové haly.
Post hvězdy programu potvrdili v závěru američtí Korn. Přestože tahle parta v posledních rocích již neprochází zásadním stylovým vývojem, na konci devadesátých let spoluvytvářela zvuk tehdejšího nu metalu a ten stále ctí. Je energická, agresivní, zpěvák Jonathan Davis ve svém projevu dostatečně výstřední, prostě poctivá tvrdá kapela.
Britští Bring Me The Horizon zase ve svém vývoji postupují. Od metalcoru ze svých počátků se dostali k alternativnímu elektronickému pop rocku. Jejich písně stojí na dravých slokách a melodických refrénech, také na zvucích a vokálech, které formace při vystoupení pouští z předtočených smyček. V tomto ohledu je to moderní kapela. Kouzlo pro všechnyto ale nemá.
Kanadská formace Billy Talent má velmi osobitý zvuk, ve kterém vždy záleží na tom, jestli zpěvák Benjamin Kowalewicz zazpívá dobře. V Praze to střídal, a tak některé skladby byly naživo strhující, některé méně přesvědčivé. Celkově měl ale set téhle kapely dobrou energii a fanoušci v příjemně zaplněné hale jí podlehli.
Legendární američtí punkrockeři Bad Religion nic nového – podle očekávání –nevymýšleli. Zahráli své oblíbené skladby, představili svůj pozitivní sound, zpívali o věcech společenských i politických a zpěvák Greg Graffin předvedl, že má sice už hodně šedivé vlasy, ale jeho hlas je stále neskonale příjemný.
Zebrahead z Kalifornie byli skvělí na rozehřátí. Své melodické punkrockové písničky, ne však nějak extra nápadité, rozprostřeli do tvaru zábavného vystoupení. Ideální na začátek takové akce, solidnější ale spíše do zaplněného klubu než velké haly.
Festival Aerodrome ve výsledku vlastně slušivě zdobilo všech pět zúčastněných kapel. Byl to příjemný rockový večírek pro pamětníky i ty, kteří na scéně hledají moderní hudební kroky.

Přehluboká islandská stopa

V úterý večer jsem se přistihl ve zvláštní situaci. Loni v srpnu jsem byl čtrnáct dnů na Islandu a později jsem se netajil tím, že to pro mě nebyl zrovna výlet, který bych si toužil zopakovat. Nikdy jsem se od té doby třeba nepodíval na fotky, které jsem tam pořídil, dokonce ani přívěsek na klíče s islandskou vlajkou aktivně nepoužívám a leží mi někde doma.
V úterý večer ale hráli na mistrovství Evropy v kopané Islanďané s Portugalci. Nemám nic proti nafoukanému Ronaldovi, který po závěrečné remíze 1:1 odešel ze hřiště a nikomu možná ani nepodal ruku. Nemám nic proti Portugalcům, jeden čas jsem se tam chystal jet na kolo.
V úterý večer jsem ale zahořel pro Island. Tak nečekaně, že mě to zaskočilo. Fandil jsem těm klukům se jmény, která končí na –son, jako nikomu jinému. Tak moc jsem naposledy fandil v pubertě své oblíbené Dukle Praha, kvůli které jsem se jednou dokonce porval na pěsti v Maďarsku.
Prostě v úterý večer se ze mě stal Islanďan a já, přiznávám s ohledem na chladná prožitky v té zemi skoro se studem, jsem pro ten ostrov hluboce zahořel. Vybavila se mi tamní krajina, tamní spisovatelé, tamní deště i zima, vodopády, teplé prameny, šutry, kusy ledu i párek v rohlíku a všechno mi přišlo konkrétní a blízké. A pak jsem si pustil album skvělé islandské skupiny Ensími a radoval se z remízy Islanďanů s Portugalci.
Odpusťte mi ten sentiment, ale měl jsem chuť to někomu říct. Prostě na letošním mistrovství Evropy v kopané fandím Islandu.

Rock’n’roll forever. John Hetlinger to ví

Amerika opět hledá talent v rámci televizní show America’s Got Talent. Přihlašují se do ní ale i ti, kteří netouží po kariéře v pop music. Mezi ně patří i John Hetlinger, dvaaosmdesátiletý bývalý vesmírný inženýr a armádní pilot, který si v důchodu krátí chvíle karaoke zpěvem. Účast v show America’s Got Talent podle vlastních slov považuje za vrchol v rámci všech svých kariér. Prozradil také, jeho posledním jeho zaměstnáním byla práce programového manažera při budování přístroje costar (Corrective Optics Space Telescope Axial Replacement), kterým NASA v roce 1993 vyřešila problém se špatně nastavenou optikou Hubbleova teleskopu. On sám sice ve vesmíru nikdy nebyl, ale v padesátých letech sloužil jako pilot v americkém námořnictvu (US Navy).
Sympatický muž s kreslenou postavičkou na košili se následně uvedl brutálním zpěvem v skladbě Bodies od americké alternativně-metalové skupiny Drowning Pool. Zběsilé opakování slov „Nothing Wrong With Me“ (Jsem úplně v pořádku) před pobaveným a současně šokovaným publikem zněla velmi zásadně. Rozhodně navíc šlo o zásadní momenty pro bigbít i život
Tenhle chlapík totiž světu naprosto jasně sdělil, že rock’n’roll nezná hranic ani věku. Prostě tu je, a je tu napořád.
Porota – ve složení Simon Cowell, Howie Mandel, Mel B a Heidi Klum – ho poslala do dalšího kola a na Youtube si jeho vystoupení za jeden den prohlédlo přes dva miliony lidí. Navíc zaujal i samotnou kapelu Drowning Pool. Kytarista C. J. Pierce portálu TMZ řekl, že by chtěl Hetlingera jako hosta na červencovém koncertě Drowning Pool v Chicagu. Prý pro to udělají cokoli.

Vyléčen a uklidněn na ulici

Při své úterní cestě do Velkého sálu Lucerny v Praze jsem potkal na zastávce Národní třída kamaráda Káju. Pozdravili jsme se, mluvili jsme o koncertech, a když jsem se ho zeptal, jak se má, prozradil mi, že si o víkendu při nějakém sportovním utkání odřel nohu. Rovnou mi ukázal zbytky sedřeného místa, které bylo viditelně opuchlé, a vyjevil obavu, že v kombinaci s jinou zdravotní obtíží, kterou disponuje, by mohlo dojít ke komplikacím. Tázal se, jestli bych v tomto případě já osobně šel k doktorovi.
Nejsem chirurg a moc se v odřeninách nevyznám, takže jsem jen významně krčil rameny a chlácholil ho, že o nic nejde. V tu chvíli za našimi zády zabrzdila sanitka. Musela, protože před ní zastavila a otevřela dveře tramvaj číslo 22, aby si lidé mohli vystoupit a jiní nastoupit.
V našem hovoru rázem došlo na pitomoučký fórek, že by se Kája mohl rovnou nechat odvézt někam do nemocnice na amputaci, přičemž ukázal letmo rukou na sanitku. Sympatický řidič si toho všiml a zavolal na nás, že jestli chceme, míří na Prahu 8. Já se na oplatku pouze usmál, ale Kája dostal geniální nápad.
Přikradl se k sanitce a oslovil vedle řidiče sedící lékařku s dotazem, jestli nemůže ona sedřená noha znamenat komplikaci v návaznosti na jeho jiný zdravotní problém. Doktorka trpělivě vyslechla jeho příběh, a zatímco se lidé v útrobách tramvajové linky 22 měnili a měnili, provedla letmé vyšetření okem.
Potom uklidnila Káju, že opuchlina odpovídá vážnosti rány, ubezpečila ho, že by žádné komplikace nastat neměly a rovnou mu řekla, že k lékaři chodit nemusí, stačí jen, když si bude nohu mazat betadinovou mastí. Prostě provedla přímo na Národní třídě v centru Prahy vyšetření a závěr.
Kája poděkoval, já také, doktorka si odklepla jeden dobrý skutek a Kája si za chvíli uvědomil, že zapomněl, jak se mast jmenuje. V tu chvíle se ale dala sanitka do pohybu, protože tramvaj číslo 22 již odjela. V tu chvíli nastala má velká lékařská chvíle. Protože betadinovou mast zrovna používám, napsal jsem Kájovi její název do sms zprávy a bylo po problému.
Prohlídka, diagnóza a návrh způsobu léčení včetně uklidnění mého kamaráda trvaly asi čtyřicet vteřin.
A já šel na Biffy Clyro klidnější než kdy jindy.

Paul Simon jako obvykle

Své nové album chystal americký zpěvák Paul Simon více než pět let. Člen legendárního dua Simon & Garfunkel se zřejmě nechal motivovat slovy svého přítele, hudebníka Philipa Glasse, jenž mu před časem řekl, že má-li někdo napsat a nahrát písničky ve stylu Paula Simona, pak jedině Paul Simon.
A tak každý Simonův fanoušek bude z nového alba potěšený. Ten, kdo od něho ale čekal úkrok stranou, zásadní experiment nebo přerod, bude zklamán. Nenaplněným očekávání samozřejmě. Hudebně, filozoficky a stylově je nová kolekce Stranger To Stranger ilustrací Simonova uměleckého rozmachu.
Zní, jako by byla nahrána v osmdesátých letech. Po zvukové stránce je čistá a bezelstná, po stránce hudební evokuje Simonův sólový majstrštyk Graceland z roku 1986. Tentokrát jen nedisponoval tolika výraznými nápady, aby nemusel beztak poměrně krátkou desku vyplňovat trochu plochými a nefunkčními instrumentálními a zvukovými pasážemi.
Písnička The Werewolf je výlet do osmdesátých let se vším všudy, v Cool Papa Bell jsou slyšet Simonovy oblíbené africké rytmy a nádech world music vůbec, rytmicky důrazná je Street Angel, stylově svobodná zase Wristband.
Strangers To Strangers není deska, která vstoupí do historie. Je nicméně solidním dílem muže, který má svůj rukopis a drží se ho.

Paul Simon: Stranger To Stranger
Universal Music, 37:15
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 7. června 2016 v deníku Právo)

 

Jak Asiat „přemlaskl“ Davida

Při své práci hudebního novináře používám diktafon. Je to takový ten dnes již poměrně malý elektronický přistroj, který při rozhovoru podstrčíte zpovídanému pod nos, a on nahraje všechno, co zpovídaný napovídal. Samozřejmě pokud ho nezapomenete zapnout.
Můj diktafon vyrobila před dobře deseti lety nizozemská společnost Philips. Již třikrát jsem ho v posledních letech chtěl definitivně odložit, ale vždy jsem jej vzal na milost. I proto, že nejsem výrazný technický typ a zvykat si na nový přístroj, učit se jej ovládat a přijmout ho jako součást svého života mi přišlo příliš složité a málo vzrušující.
Nepovažuji svůj diktafon Philips za extra kvalitní, nicméně svou práci udělá docela spolehlivě a jak ho znám, disponuje i řadou funkcí, které by mi z práce s ním udělaly potěšení, ale nemají tu šanci, neboť o nich nevím. Ten můj diktafon umí nicméně zatraceně dobře nahrávat věci, které nechcete. Mívám dokonce pocit, že byl určen pro agenty tajných služeb a Philips jej omylem uvedl do prodeje.
Před asi dvěma lety mi do rozhovoru s nějakou hudební hvězdou krajského formátu vehrál i rozmluvu dvou chlapíků za plentou stanu, v němž se ten můj rozhovor odehrával. Bavili se o tom, jak se nekalým způsobem doberou peněz, které jim nepatří. Dozvěděl jsem se, že si vezmou na pomoc nějakého Lexu, a když nebude chtít, už si u nich v partě nevrzne. Tenkrát jsem rozhovoru těch dvou nepřikládal velkou váhu, a pokud se nepletu, žádná velká loupež, jejíž scénář by se podobal tomu, který jsem měl nahraný, se v následujícím čase nekonala.
Konalo se ale před třemi týdny setkání s pořadatelem festivalů Davidem Gaydečkou. V hospodě v centru metropole. Vedle ke stolu přinesli dvojici Asiatů nějaké to těžké a vpravdě nezdravé české jídlo, načež se ukázalo, že to na východě asi mají skutečně tak, že mlaskání u jídla je dokladem toho, že Asiatovi chutná. V té restaurace bohužel Asiatovi česká mináž chutnala tak, že přemlaskával i to, co řekl Gaydečka. A můj diktafon Philips, pravděpodobně původně určený agentům tajných služeb, se při své technické hlouposti zaměřil především na Asiatovy nechutné výlevy. Marně jsem na něho přímo v té restauraci hleděl zle. Asiat mlaskal jako pološílený a Philips natáčel jako o život. Když jsem později z diktafonu rozhovor s Gaydečkou přepisoval, všechno jsem si vyslechl znovu. Mlaskot Asiata byl slyšet jako tehdy, v přímém přenosu.
Inu, vyměním nejspíš diktafon. Snad se na mě tentokrát dostane takový, který nešpehuje, nezjišťuje, kdo a kde co ukradne, a nenahrává Asiaty mlaskající v síle několika set decibelů a ještě na celé kolo.

Travis nedávají nic nového, ale jsou příjemní

Na svém již osmém albu Everything At Once není nic, čím by skotská poprocková kapela Travis překvapila. Nepřichází s ničím novým, písničky se nesou v duchu dosavadní tvorby kapely a ani jejich obsah se nemění. U téhle formace to ale nevadí.
Travis se objevili na scéně již v roce 1990, v době rozpuku britpopu. Jako kapela ze Skotska měli ve svém výrazu cosi jiného, tvrdšího, osobitého, a proto uspěli. Na první album čekali sedm let, a teprve po jeho realizaci se na scéně usadili jako formace, která při troše štěstí mohla dosáhnout toho, čeho dosáhli například Coldplay.
Travis s nimi mají mnoho společného – ve zvuku, v přístupu k písním, v osobnosti zpěváka, v hudebních prioritách. A přestože to na novém albu není tak patrné, i oni mají v repertoáru příjemné melancholické písničky, které si jejich fanoušci oblíbily a jež rezonují s všeobecným vkusem mainstreamového publika.
Po vydání alba Ode To J. Smith v roce 2008 však kapela ztratila ze svého lesku a marně se posléze snažila přijít se skladbou, která by ho zase připomněla. Drolila se jí půda pod nohami, a tak nové album je dalším pokusem o to se vrátit na výsluní.
Obecně jsou na něm skladby, které jsou melodicky nápadité, aranžérsky chytře vymyšlené, vygradované a současně profesionálně ošetřené po zvukové stránce. Zpěvák a autor většiny z nich, Fran Healy, hovoří jasnou hudební řečí. V základech jeho písniček je starý dobrý britpop, ovšem tu a tam se projeví chuť přimknout se více k alternativnějšímu vyznění, což se projevuje především v pasážích, které v písních více než cokoli jiného podtrhují náladu. Výrazný trhák na desce však není.
Album Everything At Once tedy sice v historii Travis nepřináší nic nového, ale je příjemné na poslech a písničky na něm jsou vyrovnané. Na britpopovém poli je to vlastnost ceněná.

Travis: Everything At Once
Universal Music, 33:21
Celkové hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 24. května 2016)