Přehluboká islandská stopa

V úterý večer jsem se přistihl ve zvláštní situaci. Loni v srpnu jsem byl čtrnáct dnů na Islandu a později jsem se netajil tím, že to pro mě nebyl zrovna výlet, který bych si toužil zopakovat. Nikdy jsem se od té doby třeba nepodíval na fotky, které jsem tam pořídil, dokonce ani přívěsek na klíče s islandskou vlajkou aktivně nepoužívám a leží mi někde doma.
V úterý večer ale hráli na mistrovství Evropy v kopané Islanďané s Portugalci. Nemám nic proti nafoukanému Ronaldovi, který po závěrečné remíze 1:1 odešel ze hřiště a nikomu možná ani nepodal ruku. Nemám nic proti Portugalcům, jeden čas jsem se tam chystal jet na kolo.
V úterý večer jsem ale zahořel pro Island. Tak nečekaně, že mě to zaskočilo. Fandil jsem těm klukům se jmény, která končí na –son, jako nikomu jinému. Tak moc jsem naposledy fandil v pubertě své oblíbené Dukle Praha, kvůli které jsem se jednou dokonce porval na pěsti v Maďarsku.
Prostě v úterý večer se ze mě stal Islanďan a já, přiznávám s ohledem na chladná prožitky v té zemi skoro se studem, jsem pro ten ostrov hluboce zahořel. Vybavila se mi tamní krajina, tamní spisovatelé, tamní deště i zima, vodopády, teplé prameny, šutry, kusy ledu i párek v rohlíku a všechno mi přišlo konkrétní a blízké. A pak jsem si pustil album skvělé islandské skupiny Ensími a radoval se z remízy Islanďanů s Portugalci.
Odpusťte mi ten sentiment, ale měl jsem chuť to někomu říct. Prostě na letošním mistrovství Evropy v kopané fandím Islandu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)