Neodolatelné nápisy na obchodu v Ostravě

OstravaBytostně mě dráždí pravopisné chyby. Nejvíce v mých článcích, samozřejmě, ale ještě více na veřejných místech. Již několikrát jsem si říkal, že mít s sebou fotoaparát, zvěčnil bych si ty idiocie na památku.
V Ostravě jsem ho měl. V době nedávného konání festivalu Colours of Ostrava jsem kolem obchodu na snímku chodil dvakrát denně. Nebylo proto nic jednoduššího, než ten pohled zachytit.
Najděte tedy na snímku dvě hrubky. Vítězi prozradím, jaké „i/y“ se píše ve slově muzika.

Na Rihanně: přímo do očí, výstřely a lebkou do palce

Bývají koncerty, kdy se nestane zhola nic, dokonce ani na pódiu. Bývají ale i takové, kdy se toho v malém časovém prostoru přihodí tolik, až se tomu nechce věřit. Jedním z nich pro mě byl úterní koncert zpěvačky Rihanny z Barbadosu v pražské O2 areně.
Na začátku přišel šok. Rihanna totiž začínala na malém pódiu nad hlavami zvukařů, a tak když pět minut před začátkem ten prostor zaplnila masa, připomínající právě to pódium, zajásal jsem v očekávání zážitku. Připojil jsem se k ostatním dívkám a chlapcům a ve vytvořeném koridoru jsem čekal, až se objeví Rihanna. Na koncert totiž přišla prostorem pro vstup na plochu do haly.
Za chvíli se kolem mě proploužila drobná postava ve světlém pláštíku, který ze všeho nejvíce připomínal svěrací kazajku, a já intuitivně i podle jekotu dívek a chlapců poznal, že je to hvězda večera. A připouštím, že když pak kousek ode mě sundala kapuci, běhal mi trochu mráz po zádech. Přece jenom je to slavnější figura než Honza Mrcas ze Zadní Řitky, kterého znám už drahně let a jeho největším životním úspěchem je neúspěšný pokus o sestrojení vzducholodi.
Když začal koncert, překvapilo mě, kolikrát měla Rihanna potřebu dotknout se svého rozkroku. Napadlo mě, že při jejích vystoupeních dostane tohle místo pořádně zabrat, jak ho tak průběžně mačká a mačká. Za pár desítek minut mě ale z těchto úvah vyrušila známá, která se stoupla přede mě a důvěrně mi prozradila, že ji koncert – cituji – sere a jde domů. Upřímně řečeno, v té chvíli jsem měl podobný pocit. Odejít jsem ale nemohl.
Po chvíli se vedle mě objevili dva hošani, kteří se rozhodli, že budou tančit lépe než Rihannini černoušci na pódiu. Nevím sice, proč si k tomu jako pódium vybrali zrovna prostor vedle mě, ale budiž. Byl jsem následně svědkem kreací, které mě ohromovaly. Ze všeho nejvíce připomínaly amok spojený s důsledky neléčené křivice. Navíc se oba při tanečních figurách tvářili nezávazně imbecilně, čímž se na dosah přiblížili profesionálním tanečníkům.
A najednou se ozvaly výstřely. Pamětliv událostí ve Francii a Německu, přikrčil jsem se a očekával kulku do zad. Ty výstřely totiž zněly přímo od vchodu do haly, tedy za mnou. Když rána nepřicházela, otočil jsem se a pohlédl pravdě do očí. Člen ochranky zřejmě dostal příkaz zlikvidovat všechny ty červené balónky, které Rihannin tým předtím pustil mezi lidi, zřejmě aby si dvacetiminutové čekání na hvězdu smysluplně ukrátili. Ano, dívky a chlapci si pinkali jako o život. Když ale vešla Rihanna ve svěrací kazajce na pódium, v této činnosti ustali. Ty výstřely nebyly výstřely, ale rány, které vydávaly likvidované balónky poté, co na ně chlapík z ochranky nemilosrdně stoupal svou obuví a s vášní je drtil.
Zaradoval jsem se, že se nestřílí, ale v tu chvíli jsem ucítil prudkou bolest v palci u nohy. Jeden z přičinlivých tanečníků sebou právě říznul o zem a hlavou praštil do mého palce. Bylo by mi to asi jedno, kdybych před několika týdny netrpěl pocitem, že mi zarůstá nehet, protože ta bolest byla nesnesitelná. Podstoupil jsem samoléčbu, už to skoro bylo vyřešené, ale v úterý večer na Rihanně mi hošan svou pitomou kreací a potažmo hlavou bolest opět probudil a přivodil.
Koncert Rihanny se nakonec trochu zlepšil. Já ale odcházel s pocitem, že amatérští tanečníci by neměli tančit na koncertech, na nichž pracuju, a balónky by měli na stejných akcích zakázat.

Biffy Clyro svou pozici obhájili

Sedmé studiové album skotské rockové trojice Biffy Clyro mělo naplnit očekávání, která přinesla historie. Jakž takž se mu to podařilo.
Svým pátým albem Only Revolutions (2009) se kapela z Kilmarnocku dostala mezi světovou elitu a brázdila velká i menší pódia po boku největších jmen hudební scény i v roli svěžích rockových hvězd.
Následující dvojalbum Opposites až tak výrazné ani významné nebylo, nicméně velice dobrou pozici si s ním formace udržela. Jistě i proto, že byla a je na koncertech mnohem syrovější a dravější než na studiových nahrávkách, což mají fanoušci rádi, a také kvůli tomu, že umí napsat velmi emotivní a melodické skladby.
Na novém počinu Ellipsis je jich také několik. Úvodní Wolves of Winter nese charakteristické zvukové i aranžérské znaky dosavadní tvorby kapely, Friends And Enemies má nápaditou melodii a Re-Arranged je sice smutná, ale tak naléhavá a melodicky přesvědčivá, že si říká o post nejzajímavější písničky na celém albu.
Na Only Revolutions byla takhle nápaditá většina skladeb. Na novince Ellipsis to tak není. Biffy Clyro na ní za polovinou jen střídají lepší momenty (Medicine, Howl, People) s průměrnými (Flammable, On A Bang, Small Wishes), což je na ploše necelých čtyřiceti minut u takové kapely těžko přijatelné.
Chloubou desky je její zvuk. Biffy Clyro s producentem Richem Costeyem vměstnali do písniček nejenom bravurní hru tří základních nástrojů tak, že i hrubé kytarové pasáže disponují naprostou průzračností, ale přidali k nim další více či méně nápadné zvuky, které spoluvytvářejí znamenitý zvuk celé desky. Pevný, průrazný, výbušný, stmelený.
Zpěvák a kytarista Simon Neil má přitom nadále tak výrazný a naléhavý hlasový projev, že se například ve volných písničkách Re-Arranged a Medicine a při poslechu některých jeho osobních textů skoro až derou slzy do očí. Navíc je jisté, že všechny skladby z desky získají na koncertech nový rozměr tím, že budou zahrány s takovým drajvem, že nedají posluchačům vydechnout.
Nové album Biffy Clyro není lepší než Only Revolutions. Stojí ale v jedné linii s Opposites i Puzzle z roku 2007, na němž tihle Skotové jasně řekli, že jednou budou velkou kapelou.
Stále jí jsou.

Biffy Clyro: Ellipsis
Warner Music, 39:02
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 25. července 2016 v deníku Právo)

Vtip od Johna Corabiho

John CorabiMinulou neděli hráli v Praze The Dead Daisies. Je to kapela, ve které zpívá můj oblíbený vokalista John Corabi. Byl v minulosti například u The Scream, Mötley Crüe nebo Union.
Já byl ale ten den na festivalu Colours of Ostrava, takže jsem koncert neviděl. Napsal jsem nicméně otázky kamarádovi Martinu Skřivanovi a on je Corabimu v Praze položil. Vznikl tedy rozhovor.
V něm jsem se sedmapadesátiletého Corabiho zeptal na to, jak dlouho může člověk být špičkovým rockovým zpěvákem. V odpovědi došlo i na vtip, o který se s vámi, především svými vrstevníky i těm, kteří cítí, že čas běží rychleji a rychleji, moc rád podělím.
Corabi odpověděl takto:
Na sedmapadesát se vůbec necítím, pořád mě to baví. Ve dvaceti jsem byl pěkně splašený, ale s věkem se všechno víc rozjasní. V Americe existuje takový vtip. Dva býci stojí na kopci, dívají se na stádo krav dole a ten mladý býk povídá starému: „Pojď, poběžíme dolů a jednu ošukáme!“ A ten starý na to: „Půjdeme krokem a ošukáme je všechny“. Rozumíte mi?

Počet diváků? Neuvádíme

Ředitelka nedávno skončeného festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová se rozhodla, že nebude uvádět počet diváků, kteří na akci dorazili. Zdůvodnila to tím, že byla v loňském roce prostřednictvím článku v médiích neprávem osočena z toho, že si číslo přikrášlila.
Na to konto dospěla k závěru dále se nezúčastnit pomyslných závodů o to, který festival bude mít největší diváckou návštěvnost, a místo toho hodlá poutat pozornost programem a zajištěním akce. Je to naprosto přirozená úvaha.
Současně je to ale špatná zpráva, neboť její rozhodnutí je důsledkem prazvláštních sklonů některých tuzemských organizátorů vymýšlet si počty diváků, kteří na jejich akci přišli.
Pokud mě paměť neklame, ještě v devadesátých letech se tyto údaje nahlašovaly poměrně pravdivě, neboť v té době šlo na festivalech především o hudbu a akci jako takovou.
V takzvaných nultých letech se ale začalo stávat, že počet diváků, který někteří pořadatelé médiím uvedli jako konečný, zcela evidentně neodpovídal počtu, který našinec na akcích viděl.
Do toho přišla podivná politika sčítání diváků za oba dny (součet je pak uveden jako oficiální počet diváků na akci), a tak se pomalu rodily cifry, které byly vyloženě směšné, v lepším případě nedůvěryhodné.
V posledních letech to došlo tak daleko, že mnozí již neberou nahlášené počty diváků vážně a novináři, aby měli čisté svědomí, formulují věty na to téma slovy: „Podle sdělení pořadatelů přišlo tolik a tolik diváků.“ Stala se z toho zkrátka džungle, na jejíž nepravost upozorňují i sami pořadatelé, velmi hlasitě například Martin Věchet, jenž stojí za trutnovským festivalem.
Pro média je přitom údaj o počtu diváků velmi důležitý. Dokresluje atmosféru, dodává akcím punc kvality a definuje ty nejmilovanější. V posledních letech ale nemá v mnoha případech vážnost ani váhu, v tomto ohledu nastal chaos.
Že se ho rozhodl nezúčastňovat největší a nejlepší český festival, tedy Colours of Ostrava, je alarmující a klíčové. Předpokládám totiž, že podobný postoj zaujmou i někteří další pořadatelé.
Za média a jistě i podstatnou část diváků si nicméně přeju, aby se situace změnila a oni uváděli počet přítomných takový, jaký skutečně byl. Jistě, vyšší číslo jim dává větší šanci u sponzorů, o to asi v té džungli jde. Realita však občas bývá jiná a je dobré ji přijmout. Ostatně sponzoři jistě nejsou hlupáci a nejspíš mají rádi i jednání na rovinu.

(Tato glosa vyšla 21. července 2016 v deníku Právo a na serveru Novinky.cz)

Slavná selfie byla výsledkem nepovedeného žertu

selfie3f-1-webSlavná selfie moderátorky Ellen DeGeneres s Meryl Streepovou, Jennifer Lawrenceovou, Bradleym Cooperem či Bradem Pittem, která vznikla během předávání cen americké Akademie filmových umění a věd v roce 2014, byla výsledkem nepovedeného žertu.
Pro britský deník Daily Mail to prozradila samotná DeGeneres. Zamýšlený žert prý spočíval v tom, že měla požádat Meryl Streepovou, aby se s ní vyfotografovala. „A pak bych jí řekla, aby tu fotografii udělala ona, takže by na ní nakonec nebyla,“ vysvětlila DeGeneres.
Plán prý nakonec překazil Bradley Cooper, který se nabídl, že fotografii udělá, přičemž se k trojici následně připojily další hvězdy. „Netušila jsem, že se to stane,“ řekla DeGeneres.
Momentku DeGeneres zveřejnila prostřednictvím svého účtu na Twitteru. Fotografie, na níž se kromě zmíněných objevili například i Kevin Spacey, Julia Robertsová, Angelina Jolieová a Lupita Nyong’oová, během následujících dvou hodin zaznamenala více než dva miliony sdílení a stala se do té doby nejsdílenější fotografií na Twitteru.

Vřískot na Colours

Myslím, že jsem to už někdy na své stránky psal, ale pro pořádek.: Colours of Ostrava je nejlepší festival v téhle zemi. Po všech stránkách. Je programově nejzajímavější a nejvšestrannější, prostorově nejvýraznější, jezdí na něj hudebně i kulturně poučení lidé a narazit na někoho hodně opilého se rovná malému zázraku. Připomínám, že jsem téměř abstinent, takže téma opilců na festivalech soukromě dost řeším.
Letos jsem na Colours poprvé navštívil V.I.P. zónu, což obvykle nedělám, protože se tam zdržují lidé, kteří vlastně k festivalu spíš nepatří. Byl jsem se tam jen schovat před deštěm a těch pár okamžiků ukázalo, že na ostravské akci je každý, kdo v hudební branži něco znamená, a každý, kdo se cítí být – ať už právem, či neprávem – důležitý. Ucítil jsem tam i vepřové, ale to se stává.
Na Colours of Ostrava jsem porušil nepsaný zákon. V sobotu velmi intenzivně pršelo. V minulých letech si přitom pořadatelé dávali záležet na tom, aby návštěvníky poučili, že na festival nepatří deštníky. Byli v tom úspěšní, za onoho sobotního deště jich nad hlavami diváků bylo tak málo, že by je našinec napočítal na prstech jedné ruky. A napočítal by i můj deštník, protože já mezi těmi deštníkáři byl. Mít ho totiž nad hlavou mi přišlo v tu chvíli jako nejlepší řešení pro můj počítač i mé ďábelsky řídké vlasy. Ale bylo to proti „dohodě“, takže se omlouvám.
Při svém pobytu na Colours of Ostrava bydlím v garsonce u kamaráda Libora. Mám ji sám pro sebe, což je opravdu luxusní a ctím se kvůli tomu občas jako V.I.P. figurka. Jenomže tu byla ta věc s počasím, a tak jsem v sobotu, kdy pršelo a já kráčel po skončení programu nocí do svého sucha, měl chuť vzít s sebou všechny ty lidi z promočených stanových městeček. Byť je to jenom garsonka s kuchyňkou.
Ve vedlejším bytě bydlí starší paní, která je hlučná. Když hovoří, a bývá na to obvykle úplně sama, řve v takových zvláštních kadencích. Jako by jeden střílel ze samopalu, jenom místo nábojů ze zbraně létala slova. V předešlých letech paní komunikovala (ať už sama se sebou, nebo se svými příbuznými, kteří ji navštěvují) pouze přes den. Letos mě překvapila, když leckdy vřískala i v noci.
A tak bylo dobře, že jsem ty promočené lidi ze stanových městeček do svého sucha nevzal. Nevyspali by se a ještě by je z toho vřískotu odvedle možná bolela hlava. Jinak je ale ta garsonka úžasná, a paní nevříská pořád.

Stane se. Běloruští celníci si spletli Redhoty s Metallikou. A nechali si je podepsat

FleaCelníci na letišti v Bělorusku si spletli členy americké rockové kapely Red Hot Chili Peppers se členy Metalliky a chtěli po nich, aby jim podepsali fotografie a jiné upomínkové předměty této formace. Na sociální síti Facebook to prozradil baskytarista Flea, který také zveřejnil fotografii, jak podepisuje zmíněné předměty.
„Zavolali si nás do kanceláře celní správy na letišti v Bělorusku a požádali nás, abychom podepsali cédéčka a fotky Metalliky. Snažili jsme se jim vysvětlit, že nejsme Metallica, ale oni přesto trvali na tom, abychom to podepsali. Měli moc, tak jsme podepsali. Jednou jsem sice hrál s Metallikou a mám ji rád, ale nejsem žádný Robert Trujillo,“ napsal k fotce Flea.

Sexuální násilí na festivalech. Nový fenomén, proti kterému se postavili Mumford & Sons

Britská folk-rocková kapela Mumford & Sons oznámila bojkot švédského festivalu Bravalla. Pro tento krok se rozhodla poté, co během jeho konání a po něm 17 žen nahlásilo policii, že je na události, která se konala během minulého víkendu, jiní návštěvníci sexuálně obtěžovali.
Členové kapely prohlásili, že je tyto zprávy vyděsily. „Festivaly jsou oslavou hudby a lidí, je to místo, kde se můžete nechat unést a cítit se při tom bezpečně. Z těchto odporných zpráv jsme zklamáni,“ sdělili muzikanti, kteří byli jedněmi z hlavních hvězd uvedené akce. „Na tomto festivalu už nebudeme znovu hrát, dokud nebudeme mít od policie a organizátorů záruky, že udělali vše pro to, aby zamezili tomu, co vypadá jako nechutně vysoká míra vykazovaného sexuálního násilí.“
Policie ve městě Norrköping, v němž se festival konal, vyšetřuje pět obvinění ze znásilnění a 12 případů sexuálního obtěžování.
To ale není všechno. Zdá se, že z násilí na festivalech roste ve Švédsku nový „fenomén“. Tamní policii totiž byly oznámeny další případy sexuálního násilí na festivalu Putte i Parken, který se konal od 30. června do 2. července v Karlstadtu. Podle policejního inspektora Leifa Nyströma bylo hlášeno 32 útoků mladých mužů, přičemž nejmladší oběti bylo 12 let. Vyšetřovatelé již identifikovali sedm osob, které chtějí vyslechnout.

Děvky ty to znaj

Na letošním Rock for People chodím z areálu Festivalparku do svého „bydliště“ pět kilometrů pěšky. Jsem docela turista, takže mi to nedělá problém. Dvakrát jsem se dokonce přistihl, že mi cesta od Festivalparku k benzinové pumpě na té velké křižovatce uběhla jako voda, a já si z ní nic nepamatuju (kromě toho, že jsem močil), protože jsem prostě vypnul a užíval si jen to, jak hlava pluje na mém těle krajem a unáší mě nadobro pryč od Rock for People.
V noci z pondělí na úterý jsem se blížil k té velké křižovatce a uslyšel jsem jasnou tupou ránu. Takový řachanec. Projíždějící kamión to napral do osobního auta, tedy spíše do jeho přední části, o pár stupňů ho otočil a zastavil se. Myslím, že v tom osobním voze došlo k nějakému zranění, ale hned kolem něho byla spousta lidí, tak jsem pokračoval dál, protože nejsem z těch, kteří mají plezír z toho, že vidí tekoucí lidskou krev. Podotýkám také, že na té křižovatce se vše odehrávalo v klidu, žádná panika, žádný křik, spíše vyříkávání si věcí.
Pokračoval jsem dál a narazil na dívku. Pětadvacet let? Vypadala jako návštěvnice Rock for People, byla oblečená skromně, ale slušně, kraťasy, černé tričko a přes ně mikina. Seděla na lavičce v parku za tou velkou křižovatkou a vypadala smutně. Zeptal jsem se jí, jestli mohu nějak pomoci, a ona mi odpověděla, že si s ní můžu povídat.
A tak jsme si povídali. O festivalu, o tom, že je na něm tolik lidí, že nelze uniknout stranou a mít trochu klid, o tom, že prachy už dávno nikomu nesmrdí, i o tom, že gaunery nepoznáš hned. Bylo to příjemných třicet minut. Myslím, že jsem je ten večer docela potřeboval.
Potom jsem se jí zeptal, co vlastně dělá, a ona odpověděla: „To, co všichni. Jsem děvka.“ Vytáhla z kabelky českou vlaječku, zapíchla ji do trávy a dodala: „A teď jsme jako u mě v obýváku.“
Zvedl jsem se, poděkoval jí za čas a pokračoval dál. Cestou do svého bydliště jsem si docela nahlas prozpěvoval písničku Děvky ty to znaj. Od Kabátu. To s myšlenkou na všechno, co jsme si povídali. A s myšlenkou na to, že ta česká vlaječka není zdaleka jen byt té mé malé noční děvky.