Blink-182 vyrazili plnou parou vzad

Při čekání na nové album se fanoušci americké poppunkové kapely Blink-182 rozdělili na dvě skupiny. Jedna se ho nemohla dočkat i přesto, že letitého zpěváka a kytaristu Toma DeLongea nahradil Matt Skiba, druhá by byla raději, kdyby se existence kapely uzavřela s předešlou deskou Neighborhoods z roku 2011, kdy ještě byla sestava „klasická“. Nakonec vydání sedmé studiové kolekce California ukázalo, že Matt Skiba kapele neublížil.
Po delší době totiž nevymýšlela nic nového a prostě se vrátila ke způsobu skládání a prezentace písniček do druhé poloviny devadesátých let, kdy žala největší úspěchy.
Pakliže bylo minulé album trochu křečovité kvůli tomu, jak moc trojice chtěla svůj zvuk oživit a obměnit, tentokrát si střihla klasický pop punk s jasnými riffy, přímočarými skladbami, zřetelnými melodiemi, jež jsou velmi přilnavé, a texty, které jsou sice milé, ale hloubku nemají.
Na desce jsou skladby vedené v duchu klasického pop punku (Rabbit Hole, Kings of the Weekend, Teenage Satellites) i v jakési alternativní verzi téhož, tedy aranžérsky bohatší (Bored to Death nebo No Future). Po celou dobu si nicméně uchovává pozitivní energii, která k uvedenému hudebnímu stylu patří.
Příchod Matta Skiby přinesl oživení. Potíží je jen to, že barva jeho hlasu je podobná barvě hlasu zpěváka a baskytaristy Marka Hoppuse. Hůře se rozeznávají, což v době přítomnosti Toma DeLongea v kapele nebylo, neboť jeho a Hoppusův hlas se zřetelně lišily.
Blink-182 už mají éru slávy nejspíš za sebou. Deska California je ale dobře dovedenou prací v tom duchu, jaký je pro tuhle americkou kapelu typický.

Blink-182: California
BMG, 42:45
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. srpna 2016)

Na skvělém mejdanu se Souseďankou

SouseďankaKdybych na plakátu viděl, že kdesi hraje skupina s názvem Souseďanka, nešel bych na ni. A vůbec bych se neobtěžoval si zjišťovat, co je to za partu, protože ten název mi přijde – omlouvám se – pitomý.
Zpěvák a kytarista Olympiku Petr Janda mě ale na začátku prázdnin na Souseďanku pozval. Rovnou mi napověděl, že je to jeho kapela, že jsou v ní mimo jiné ještě George Kozel, který kdysi spoluzakládal Blue Effect a pak utekl do zahraničí, manželé Malinovi a Zdeněk Vlč.
Návštěvy koncertu Souseďanky jsem z různých důvodů celé léto odkládal, ale ve čtvrtek 25. srpna to na mě přišlo a já pocítil, že bych měl vyrazit. Souseďanka hrála v Hradci u Stříbrné Skalice na venkovním pódiu před hospodou Propast a u jezírka pojmenovaného… Propast. Petr Janda ve vesnici bydlí, na Propasti, a Souseďanku tvoří de facto sousedé. Všichni žijí maximálně 300 metrů od sebe, naplaveninou je jen Vlč, jenž je ze Senohrab. Je ale tak skvělý muzikant a kámoš, že mezi sousedy může a oni si ho váží.
Nejsem přítelem mejdanů, ale tohle byl krásný večer. Šel jsem vedle Petra Jandy, když vzal na záda futrál s kytarou, na vozík naložil kombo a vyrazil pěšky na místo koncertu, protože to má nějakých čtyři sta metrů. Potom mi vyprávěl, jak se v jezírku Propast utopil správce jeho domu, protože skočil do vody kvůli nějaké ženě a neuměl plavat. Po pohřbu šli místní k jezírku, a jelikož byl správce milovník alkoholu, lili mu do vody panáky a pivo, aby měl stále dost. Tenhle zvyk prý pokračuje dál, a tak v den výročí úmrtí vždycky obyvatelé i sezónní obyvatelé Hradce a okolí přijdou k jezírku a vlévají do něho alkohol. Fotografie toho zesnulého správce je u výčepu, takže tam byl s námi.
Jinak na koncert Souseďanky přijeli Petr Kolář, Tomáš Trapl, Stanislav Hložek, byl tam i Richard Němčok, který na počátku devadesátých let řídil legendární klub Bunkr v Praze, z Kolína přijel se ženou a přáteli kamarád Zdeněk Hejduk a kolen nás lítala spousta dětí, protože to byla prostě tamní událost.
Reportáž z toho večera si můžete přečíst v sobotu 27. srpna v deníku Právo. Mimochodem, takhle si představuju dobrý mejdan.
A tu fotku jsem udělal já.

Přeju dětem svět bez pitomoučkých Karliček

Byl to náročný víkend, pociťuji. Minulý čtvrtek jsem zajel do Trutnova na Jakea Bugga, v pátek jsem pracoval v redakci, v sobotu jsem se zúčastnil skvělé akce Brod 1995, která byla jako odnož Rock for People zaplaťpánbůh prosta naplavenin, jež se na ni nalepily později,a v neděli jsem se vrátil do Trutnova na Trutnoff Open Air Festival na Skunk Anansie a Parov Stelar.
Byla to milá pohádková jízda s rock and rollem, až na tu cestu vlakem z Českého Brodu do Prahy v neděli ráno. Brzy do vozu totiž přistoupila matka (a možná to byla babička) se třemi malými dětmi. Zpočátku jejich příchod nevěstil nic zlého – fakani se jen pohádali o to, kdo bude sedět u okénka, matka rodu zvolila nějaký špatný kompromis, fakani ještě chvíli držkovali, ale pak byl klid.
Až do chvíle, než si jeden z nich vzpomněl, že by matka rodu mohla číst pohádku. Nenapadlo mě, že ta to vezme jako výzvu k teatrálnímu výkonu, vyndá z kabely nějakou idiotskou knihu určenou dětem a začne číst. Ono se to ale stalo, a ta kniha byla idiotská proto, že v ní byla pohádka o Karličce.
První hrůzou byl přednes matky rodu, která četla takříkajíc na celý vagón, řvala jako na lesy a ještě přehrávala, takže šišlala, pitvořila se, a když bylo v pohádce napsáno třeba: „Našel Karličku a ta byla velká“, matka rodu (v tu chvíli už pro mě spíš babizna) četla: „Našel Karličku a ta byla velká, velká, velká, velká“. Vůbec jsem nechápal, proč takhle blbne, neboť jsem přesvědčen, že děti, kterým jejich rodiče a babizny takto přednášejí pohádky, musí mít nutně pocit, že ten strejda, co ho potkávají u výtahu a on slintá, šišlá na ně a pitvoří se, je fajn, protože je jako jejich babizna. Přitom tenhle strejda může mít úplně jiný záměr.
Velkým problémem byl pak obsah pohádky. Byla to prostě mimořádná kravina. Karlička nejdřív měla pocit, že je něco v nepohodě a měla nějaké stíhy. Potom začala hledat v trávě trpaslíky (takže bylo cosi v nepohodě) a vyslechla dědu, který si na zahradě stěžoval, že má hlad a něco by pojedl. Karlička nakonec trpaslíka našla a řekla mu, že chce být jako on. Trpaslík řekl, že OK, a proměnil Karličku v trpaslici. Karlička se motala v trávě, a když jí to začalo štvát, tak po trpaslíkovi zopakovala zaříkadlo. Jenomže to podělala a byla najednou moc veliká. Jak četla babizna „veliká, veliká, veliká“. Za chvíli jí to už hnulo žlučí, a tak sháněla někoho, kdo by ji s tím průserem nějak helfnul. Našla nějakého maníka, ten z ní zase udělal normální Karličku a řekl jí, ať na trpaslíky kašle a srovná si to v palici. Tak nějak to bylo.
Opravdu pitomý a nereálný příběh. Upřímně mě ale děsí představa, že jedno z těch dětí, kterým matka rodu četla, ten večer brebtalo v postýlce zaříkávadlo z té idiotské pohádky v domnění, že bude trpaslík.
Matce rodu bych místo čtení těchto prázdných dětských příběhů navrhoval vzít ratolesti třeba na Jakea Bugga. Zatančily by si, zasmály se a možná by pochopily, že svět je fajn i bez naivní a pitomoučké Karličky, která chce – bůhvíproč – být trpaslíkem.
Trpaslíci totiž nejsou.

Tři?

Omlouvám se dámám za následující řádky, ale dnes jsem vyslechl u dvou evidentních opilců následující krátký dialog. Neskutečně mě pobavil, proto si dovoluju se s vámi o něj lehounce podělit.

„Ty vole,“ říká ten první. „Já si dneska ráno doma nahmatal tři varlata.“
„Ty vole, jak to?“ diví se druhý.
„V klidu, vole. Blbě jsem je spočítal.“

Rozchod Ewy Farne a Leška Wronky? Na hudební scéně to tak chodí

Poklidnou letní hudební sezónu včera trochu rozvířila zpráva o tom, že se zpěvačka Ewa Farna rozchází z manažerskou stájí Lewron Music Center svého objevitele Leška Wronky.
Děje se tak po deseti letech spolupráce a překvapující by to mohlo být snad jen z toho důvodu, že zdánlivě vypadalo spojení Wronkových (o Farnou se v poslední době staral hlavně Michal Wronka, Leškův syn) a Farne umělecky osudové a tím pádem nerozpojitelné.
Tak by to ale bylo jen v případě, že by Farna nerostla a nedocházela k vlastnímu hudebnímu názoru.
Lešek Wronka ji objevil jako třináctiletou talentovanou zpěvačku. Coby zkušený manažer brzy pochopil, že před ním stojí obrovský talent, a tak do ní investoval čas i peníze. Brzy vyšel singl Měls mě vůbec rád a dívka z Třince se stala hvězdou, jejíž velikost postupem času rostla.
Později se jí podařilo výrazně prosadit i na polském trhu, kde v současné době platí za jednu z největších popových hvězd. I za tím je nesporně Wronkova šikovnost.
Když v roce 2009 vyšlo Farne album Virtuální, mezi autory hudby měl silnou pozici právě Lešek Wronka. Na poslední desce Leporelo už to tak nebylo. Ruku k dílu zásadně přiložila celá Farne kapela, což byl dostatečně průkazný důvod myslet si, že se rozhodla naplňovat její momentální hudební představy.
Zřejmě se s těmi Wronkovými aktuálně trochu míjejí, a tak došlo k rozchodu. Evidentně klidnému a po dohodě. Viděl jsem totiž Farnou poslední dva víkendy na festivalech Šternberský kopec a Sázavafest i s Michalem Wronkou a v žádném případě nebylo patrné nějaké napětí mezi nimi.
Na hudební scéně to tak zkrátka chodí. Farna a Lewron Music Center se rozešly a zkusí to dál každý sám, případně s novými lidmi. A klidně se může stát, že za pár let se zase spojí.
I tak to totiž na hudební scéně chodí.

(Tato glosa vyšla 11. srpna 2016 na serveru Novinky.cz)

Nekonečná story písňových krádeží pokračuje. Prst míří na Eda Sheerana, v krátké době podruhé

Možná je úspěch britského písničkáře Eda Sheerana vydlážděn i podivnými shodami okolností. V krátkém čase totiž čelí další žalobě za plagiátorství. Zažalovala ho rodina zesnulého amerického hudebníka Eda Townsenda, jenž je spoluautorem skladby Lets Get It On od Marvina Gaye.
Townsendovi příbuzní v žalobě tvrdí, že Sheeranův singl Thinking Out Loud má podobnou strukturu jako Lets Get It On z roku 1973. Podobnosti mezi dvěma skladbami si už všimli i členové skupiny Boyz II Men, kteří na nedávném koncertě v New Jersey začali zpívat coververzi písničky Lets Get It On, ze které plynule přešli do Thinking Out Loud.
Připomeňme, že Sheerana letos v červnu zažalovali hudebníci Martin Harrington a Thomas Leonard. Tvrdí, že jeho singl Photograph se nápadně podobá jejich píseň Amazing z roku 2009. Chtějí soudní proces s porotou, odškodné 20 milionů dolarů a vyplacení tantiém.

Marvin Gaye – Lets Get It On

Ed Sheeran – Thinking Out Loud

Show Must Go On? V Moldavsku ano

Už je to starší věc, ale je roztomilá. Moldavští rolníci natočili videoklip. Na tom by nebylo nic zvláštního, tím spíš, když zaznamenal jejich náročnou práci. Oni se však navíc rozhodli prorazit ve světě hudby, a tak si ho celý nazpívali. A to je už na pováženou.
Interpretují zcela po svém legendární hit britské skupiny Queen The Show Must Go On. Rolníci nadto zpívali bez hudebního doprovodu a výsledek i klip jsou důkazem toho, že hudba v mnoha případech není o vzdělání, ale o chuti se do ní ponořit.
V případě moldavských rolníků to platí stoprocentně… i více.
Show Must Go On.

Nemilosrdná pomsta Leoše Mareše

Na Sázavafestu, který začal ve čtvrtek ve Světlé nad Sázavou. Vystoupil i písničkář Jiří Schmitzer. Přišel na pódium, zasedl na připravenou židli a natěšeným divákům naprosto upřímně řekl: „Pokud budete mít od mého vystoupení velká očekávání, budete zklamáni.“ Domnívám se, že by tahle slova měla používat velká část našich kapel a zpěváků. Schmitzer pak však očekávání naplnil. V jeho vystoupení byly písničky, pokusy o ně, omluvy, humor a pokora.
Ve čtvrtek v noci mě ale totálně deklasoval jinak moderátor Leoš Mareš. Na scéně, která dostala název White House, měl po půlnoci své dýdžejské vystoupení. Nechal se na ně dovézt vozítkem, čímž vzbudil v celém areálu pozornost, a tak mu bylo určitě dobře. Potom pouštěl nějaké pecky, do toho vřískal prázdné věty a v jednu chvíli se nemilosrdně pomstil světu.
Řekl totiž, že mu pořadatelé sdělili, že diváci ten den zlobili. Tuhle blbinu rozvinul dál, když pravil, že je to informace zaručená. Poté na sebe vzal roli mstitele a jinak velmi nadšeným divákům sdělil: „Proto si myslím, že potřebujete trest. Já vás potrestám tím, že vám pustím svou píseň.“ A následoval jeden z jeho hudebních pokusů.
Úlekem jsem uskočil a odebral se do bezpečné vzdálenosti. Tak moc jsem, kurva, přece nezlobil.