Přeju dětem svět bez pitomoučkých Karliček

Byl to náročný víkend, pociťuji. Minulý čtvrtek jsem zajel do Trutnova na Jakea Bugga, v pátek jsem pracoval v redakci, v sobotu jsem se zúčastnil skvělé akce Brod 1995, která byla jako odnož Rock for People zaplaťpánbůh prosta naplavenin, jež se na ni nalepily později,a v neděli jsem se vrátil do Trutnova na Trutnoff Open Air Festival na Skunk Anansie a Parov Stelar.
Byla to milá pohádková jízda s rock and rollem, až na tu cestu vlakem z Českého Brodu do Prahy v neděli ráno. Brzy do vozu totiž přistoupila matka (a možná to byla babička) se třemi malými dětmi. Zpočátku jejich příchod nevěstil nic zlého – fakani se jen pohádali o to, kdo bude sedět u okénka, matka rodu zvolila nějaký špatný kompromis, fakani ještě chvíli držkovali, ale pak byl klid.
Až do chvíle, než si jeden z nich vzpomněl, že by matka rodu mohla číst pohádku. Nenapadlo mě, že ta to vezme jako výzvu k teatrálnímu výkonu, vyndá z kabely nějakou idiotskou knihu určenou dětem a začne číst. Ono se to ale stalo, a ta kniha byla idiotská proto, že v ní byla pohádka o Karličce.
První hrůzou byl přednes matky rodu, která četla takříkajíc na celý vagón, řvala jako na lesy a ještě přehrávala, takže šišlala, pitvořila se, a když bylo v pohádce napsáno třeba: „Našel Karličku a ta byla velká“, matka rodu (v tu chvíli už pro mě spíš babizna) četla: „Našel Karličku a ta byla velká, velká, velká, velká“. Vůbec jsem nechápal, proč takhle blbne, neboť jsem přesvědčen, že děti, kterým jejich rodiče a babizny takto přednášejí pohádky, musí mít nutně pocit, že ten strejda, co ho potkávají u výtahu a on slintá, šišlá na ně a pitvoří se, je fajn, protože je jako jejich babizna. Přitom tenhle strejda může mít úplně jiný záměr.
Velkým problémem byl pak obsah pohádky. Byla to prostě mimořádná kravina. Karlička nejdřív měla pocit, že je něco v nepohodě a měla nějaké stíhy. Potom začala hledat v trávě trpaslíky (takže bylo cosi v nepohodě) a vyslechla dědu, který si na zahradě stěžoval, že má hlad a něco by pojedl. Karlička nakonec trpaslíka našla a řekla mu, že chce být jako on. Trpaslík řekl, že OK, a proměnil Karličku v trpaslici. Karlička se motala v trávě, a když jí to začalo štvát, tak po trpaslíkovi zopakovala zaříkadlo. Jenomže to podělala a byla najednou moc veliká. Jak četla babizna „veliká, veliká, veliká“. Za chvíli jí to už hnulo žlučí, a tak sháněla někoho, kdo by ji s tím průserem nějak helfnul. Našla nějakého maníka, ten z ní zase udělal normální Karličku a řekl jí, ať na trpaslíky kašle a srovná si to v palici. Tak nějak to bylo.
Opravdu pitomý a nereálný příběh. Upřímně mě ale děsí představa, že jedno z těch dětí, kterým matka rodu četla, ten večer brebtalo v postýlce zaříkávadlo z té idiotské pohádky v domnění, že bude trpaslík.
Matce rodu bych místo čtení těchto prázdných dětských příběhů navrhoval vzít ratolesti třeba na Jakea Bugga. Zatančily by si, zasmály se a možná by pochopily, že svět je fajn i bez naivní a pitomoučké Karličky, která chce – bůhvíproč – být trpaslíkem.
Trpaslíci totiž nejsou.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)