Youtuberství je olympiáda zmaru, trapas a špatný vkus jako slabikářové heslo

Zatímco alespoň trochu seriózní média si vybírají, kdo je bude navenek reprezentovat, a každá kloudná firma či společnost myslí na to, aby ji před ostatními zastupoval někdo slušný, důstojný a dobrý, existují společnosti a dokonce celé sektory, ve kterých se nic takového neděje. Jedním z nich je úřad českého prezidenta, potažmo prezidentské volby, v nichž si lid vybral jako svého pantátu jakéhosi Zemana a zadělal si na to, že tahle země bude pokaždé, když tento žalostný nepolitik otevře pusu, vystavena pochybovačným reakcím, přimhuřování očí, v horším případě smíchu. Jediným vysvětlením, proč se tak stalo, je pro mě úvaha, že v minulém životě byla Zemanova duše moc hodná a teď dělá prostřednictvím tělesné schránky práci, která jí sice nejde, ale je v ní úspěšná. Je to taková odměna za to, že nezlobila. (Mimochodem mě napadá, že kolem mě je takhle odměněných duší převaha.)
Další oblastí, v níž se prezentují svého druhu negramoti, je prostor pojmenovaný youtube. Disciplíně, kterou mám na mysli, se říká youtuberství a jde v ní o to, že nejrůznější lidé natočí na kameru či mobilní telefon příspěvek, o kterém si z nějakého důvodu myslí, že by ho měli vidět všichni lidé na světě, a zavěsí ho na službu youtube, kde je – žel bohu – pro celý svět k dispozici.
Mám bohužel pocit, že ti, kteří si říkají youtubeři, jsou, až na pár opravdu velevzácných výjimek, v drtivé míře politováníhodní troubové, kterým chybí sebereflexe, téma, soudnost, slovní zásoba, osobitost, charisma a vlastně vše, co by ten, kdo se chce prezentovat ve veřejném prostoru a ještě v něm cosi sdělovat, měl mít.
V posledních měsících jsem si v náporu touhy fenomén youtuberství pochopit pustil desítky, možná stovky videí s těmi zoufalci. Podotýkám, že jsem se ani jednou nezasmál, a to se směju rád. Bylo mi naopak trapno, smutno a nabyl jsem neodbytného přesvědčení, že youtuberství jsou závody ve zbytečnosti a zmaru, přehlídka nesoudnosti a tuposti, prostě trapas doby.
Jedna youtuberská slepička komentovala nějakou glosu z novin slovy: „Tak to já bych teda nemohla…“, jiná si naplácala na ksicht kekel a hihňala se tomu, třetí měla na hlavě komedii, kterou prezentovala jako módní výkřik, jež sama vymyslela (ufff), další šla po městě a měla při tom idiotské kecy bez hlavy a paty. Jistý chlapec zase popíjel před kamerou pivo a to, co chtěl říct (že limonády s kuličkami jsou srágora) ze sebe potil pětačtyřicet minut a stejně to nevypotil pořádně. Do toho kolem něho plachtila bytost opačného pohlaví, která by mu odkývala i pokyn k zahájení světové války, jak usilovně souhlasila se vším, co nezakuklený alkoholik pravil.
Youtuberství je definitivně prázdné, přesto má řadu příznivců. Pod videi jsou na službě youtube vysoká čísla o zhlédnutích a jednomu zůstává rozum stát, kolikrát si někdo tu hloupost přehrál. Myslím si ale, že to ve skutečnosti bude jako se špatnými filmy. Nalákáni klamavou reklamou (která vám pokrytecky neřekne, že film je sračka) zajdete do kina a zaplatíte za lístek. Stanete se v tu chvíli číslem v závodech o co nejvyšší počet diváků, a to, že jste odešli v půlce filmu domů, protože se vám dílo ani trochu nelíbilo, už nikoho nezajímá.
Pevně věřím, že z těch statisíců zhlédnutí, které mají příspěvky youtuberů, jsou statisíce těch, které nebyly viděny až do konce, protože divák zjistil, že skutečně jenom ztrácí čas.

Na Žbirku s eskem na hrudi

Koncert Mira Žbirky v pátek v Praze měl být obrovskou událostí. Pozval si na něj hudebníky, se kterými nahrával v londýnských studiích Abbey Road a mezi nimiž byl třeba bubeník Blair Cunningham, jenž koncertuje například s Paulem McCartneym. A také se měla na pódiu po letech objevit Marika Gombitová.
Tohle jméno je známé spíše příslušníkům mé generace, nicméně objektivně vzato je to dáma s náramným hlasem a talentem. V roce 1980 ale měla autonehodu.. Od té doby je odkázána na invalidní vozík a nekoncertovala. Přijaté pozvání od Žbirky mělo být jejím prvním účinkováním na velké scéně po letech.
Když jsem na koncert vyrazil, těšil jsem se. Představoval jsem si, jak asi Gombitová zazpívá a jestli bude doprovodná kapela Žbirky s posilami z Británie silnější. Jen mi bylo divné, proč se kolem mě v metru štosují hoši v hokejových dresech Sparty a hlučí, jako by byla celá vlaková souprava jejich.
Mé divení pokračovalo ve chvíli, kdy jsem na Českomoravské, tedy na stanici metra u O2 areny, vystupoval a hoši ve sparťanských dresech také. Napadlo mě, že asi jedou z hokejového zápasu, jen jsem nechápal, jak je možné, že všichni bydlí na Českomoravské.
Před O2 arenou jich bylo ještě víc, což mi už bylo opravdu divné. Nicméně jsem usoudil, že Miro Žbirka má smysl pro suchý anglický humor a angažovat jako fanoušky na svůj koncert do hokejové haly skutečné fanoušky Sparty je nápad, který by asi jen tak někoho nezastihl. Uznale jsem tedy pokýval na adresu Žbirky hlavou a vypravil se ke vstupu do O2 areny.
Tam jsem se však znovu zarazil. Na transparentu nade mnou stálo oznámení, že vstupy, k nimž směřuji, jsou pro permanentkáře. Vtipálek Žbirka, procedil jsem pro sebe skrz zuby.
Po dvou krocích mi ale všechno sepnulo. V O2 areně se ten den (v pátek 18. září) hrál hokej, koncert Žbirky tam nebyl. Telefonickým dotazem jsem ihned zjistil, že jsem idiot, který se na koncert Mira Žbirky vypravil do O2 areny, ač tento se konal v Tipsport Areně, tedy na Výstavišti.
Když jsem se tam ihned v poklusu vypravil, měl jsem pocit, že všichni lidé, kteří jeli v prostředcích městské hromadné dopravy se mnou, moc dobře vědí, že jsem šel na Žbirku do jiné haly. A také jsem měl pocit, že se mi všichni skrytě posmívají.
Naštěstí se Žbirka ukázal být kámošem a koncert v Tipsport Areně začal o dvacet minut déle, než měl. Stihl jsem ho s rezervou.

O drogách i tunelu. S Jožo Rážem

Pokaždé když dělám rozhovor se skupinou Elán, jsem trochu nervózní. Je to dáno tím, že jsme se setkali už mnohokrát a ne vždy jsem si byl jist, že v následující minutě budu vědět, jakou otázku položím. Pro novináře je takové vědomí frustrující.
Minulý týden jsem se tedy, abych nervozitu porazil v předstihu, rozhodl absolvovat rozhovor s touto slovenskou kapelou na téma vztahů mezi třemi protagonisty, tedy Jožo Rážem, Jánem Balážem a Vašo Patejdlem. Neskromně mohu říct, že to byl dobrý nápad, protože jsme se dostali k tématům, na která jsem předtím nepomyslel. Zjistil jsem například, že žal po starých společenských časech není jenom u Joža Ráže, jak bylo víceméně dosud prezentováno, ale u všech tří. Samozřejmě to respektuju, stejně jako jejich novou písničku Z tričiek zúri Che Guevara, v níž je vše naprosto patrné.
Jožo Ráž v rozhovoru přiznal, že věří na všechny ty tunely, kterými člověk proletí, když umírá. Po jeho motocyklové nehodě v roce 1999 se ale prý nic takového nekonalo. Všude byla tma, žádný tunel, žádné světlo na konci.
A také vyprávěl o tom, jak coby studovaný psycholog v rámci své praxe vyzkoušel všechny drogy. Nedoporučuje je, ale kdyby se ho prý zeptali, která je nejlepší, ukáže na kokain. Dá se na něm dělat sedm dnů v kuse a pořád to jde. Jakmile ale účinek pomine, je potřeba těch dalších sedm dnů spát.
Elán mám rád, a na ten rozhovor jsem docela pyšný. Vyšel v deníku Právo dnes, ve čtvrtek 15. září.

Michael Kiwanuka umí zpívat o noci i lásce

Michael Kiwanuka byl před čtyřmi lety, těsně před vydáním svého debutového alba Home Again, pasován na jednu z největších nadějí britské hudební scény. Nedá se říct, že by očekávání nesplnil. Jenom z toho nebyla masová záležitost a Kiwanuka se tak trochu krčil ve stínu jiných, dychtivějších a v určitém smyslu slova šťastnějších.
Jeho největším úspěchem pak asi bylo předskakování na koncertním turné hvězdné Adele. Před několika týdny ale vydal druhé album Love & Hate a potvrdil na něm autorskou i interpretační chytrost, citlivost i obratnost.
Však je s ním v nominaci ne letošní prestižní ostrovní Mercury Prize, a to v dobré společnosti. Kromě něho jsou mezi kandidáty na cejch umělce s nejlepším albem ve Velké Británii mimo jiné zesnulý David Bowie, Radiohead, The 1975 nebo Anohni, přičemž ta poslední dvě jména známe z letošních českých festivalů. Výsledky budou známy 15. září.
Kiwanukovo album Love & Hate rozhodně patří k nejlepším, jaká letos vyšla, a lze se domnívat, že po sobě zanechá mnohem hlubší stopu než debut.
Syn emigranta z Ugandy, který se narodil a byl vychován v Londýně, na něm lehounce spojil prvky soulu, folku, funku a indie popu. To vše učinil tak rafinovaně, že výsledkem je osobitý hudební tvar, jenž nese nápadité a v tom nejlepším smyslu slova vtíravé melodie. Halí je přitom do poměrně komorního hudebního doprovodu, kterému vévodí delikátní kytarové linky, a tak je největší tíha výsledné podoby skladeb ve vokálním pojetí.
V něm je Michael Kiwanuka mistr. Jeho hlas je možná trochu zaměnitelný, má v sobě ale klid, charisma a naléhavost. Je to spolehlivý nástroj k navození melancholické nálady, smutku, stejně tak pocitu lásky nebo ke vzpomínání. Zpívá o věcech, které se ho bezpochyby osobně dotýkají. V Black Man In A White Word například o otázce tolerance a diskriminace.
Nahrávky Michaela Kiwanuky mají jakousi magnetickou sílu. Jako skladatel není mistrem svižného tempa, jeho písničky se nesou především v tempu středním či pomalejším. Takto do nich ale vložil silné emoce. Některé se dokonce pozoruhodně zvolna rozehrávají k výraznější orchestraci, přitom nezastírají hlavní melodickou linku vedenou jasným a čitelným zpěvem. Vybrat jednu a určit ji jako nejlepší z alba, by bylo nespravedlivé.
Celá deska, jejímž spoluproducentem byl i Američan Danger Mouse, je vzrušujícím a významným krokem v Kiwanukově kariéře. Sdělením a citlivým přednesem navíc místy připomene uměleckou osobnost Amy Winehouseové. I on totiž umí krásně zpívat o noci (v písni One More Night) či lásce (I’ll Never Love). A také činí z hudby umělecké dílo.

Michael Kiwanuka: Love & Hate
Universal Music, 55:07
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 5. září 2016)

Už to začalo. Björk svolala do Londýna tiskovku, na které nebyla, ale vlastně byla

V zásadě to může být signál, že se pop music mění. V době, kdy se neprodávají fyzické hudební nosiče a jejich digitální forma je spíše rozkrádána, než kupována, plíživě přichází doba, kdy se umělci začínají bránit, tedy koumají, jak peníze za svou práci získat jinak. A také nefér, aby se to na tom světě nepletlo.
Jeden způsob byl představen v pátek v Londýně. Ukázal, že se je možné, že se třeba nějaký zpěvák rozhodne vystoupit 4. září najednou na pěti místech planety, a ono se to stane. Žádný problém.
Znamenitá islandská umělkyně Björk totiž coby podstatné číslo programu svolala do Londýna tiskovou konferenci, na kterou nepřišla osobně. Poslala na ni animovaný klon. Na tiskovce k výstavě Digital Live Avatar mohli novináři slavnou islandskou zpěvačku vidět jen na plátně, kde na sebe vzala podobu éterické víly.
Skutečná Björk seděla ve svém domě v Reykjavíku ve speciálním oděvu, který snímal její pohyby a „posílal“ je do Londýna, a odpovídala na otázky přes internet. Kromě toho, že měla prostřednictvím digitální animace představit novou výstavu v londýnské galerii Somerset House, prozradila i pár detailů o připravovaném albu.
Albu, které se stejně nebude prodávat. A proto budeme možná moci Björk příští rok vidět jako éterickou vílu v jeden den na plátně v hale v Praze, Brně, Ostravě, Bruntálu, Moravské Třebové, Prachaticích, Broumově, Pimprlíkově, Dolní Lomné i v Horním Zlomeném. A všude bude lístek za litr – vystupovat přece bude světová hvězda…

Björk na tiskovce v Londýně

Má hluboká úcta, Celeste Buckingham

Bez skrupulí hlásím, že si níže popsaného aktu nesmírně vážím. Jsem totiž zastáncem toho, že by se hudebníci měli vyjadřovat ke stavu světa a k politice. Jakmile se jim cosi nezdá být správné, měli by se k tomu – vzhledem ke své možnosti stát na pódiu či být v médiích a oslovovat davy, postavit čelem. Mladá zpěvačka americko-švýcarsko-íránského původu to udělala.
Celeste Buckingham vrátila Donaldu Trumpovi 25 tisíc dolarů, tedy více než 600 tisíc korun, které jí před třemi lety věnoval na rozjezd pěvecké kariéry. Vedlo ji k tomu to, že Trumpovy názory jsou prý proti všemu, v co věří.
Zpěvačka se k radikálnímu kroku rozhodla poté, co republikánský kandidát na amerického prezidenta označil Írán za největšího sponzora terorismu. Její matka je totiž íránského původu a takové výroky podle jejích slov urážení její původ.
„Vrátila jsem tu příležitost, už jsem to nechtěla poté, co jsem zjistila, jaké jsou jeho názory a jaký je člověk. Řekla jsem, že ne,“ řekla zpěvačka, jež v současnosti žije v Nashvillu.
„Cením si toho, ale zároveň s tím nechci být jakkoli spojená. Vše, co říká a jak se prezentuje, je proti tomu, v co věřím,“ dodala. Trumpova vyjádření na adresu imigrantům jdou podle jejích slov dokonce proti jejím kořenům a zpětně lituje toho, že si od něj peníze vzala.
Donald Trump věnoval zpěvačce při osobním setkání v květnu 2013 v New Yorku 25 tisíc dolarů na rozjezd pěvecké kariéry a vyzval tehdy zároveň veřejnost, aby to udělala také. Zpěvačka se díky tomu zviditelnila a získala mnoho zajímavých šancí. Bodovala například v americké hitparádě a její skladby hrála i americká rádia.

Steven Tyler vzal ode všeho něco

Namísto toho, aby si zpěvák Steven Tyler sedl s kolegy z domovských Aerosmith a dohodli se na tom, že společně zkusí ještě jednou udělat díru do světa, vydal se vlastní cestou. V Nashvillu nahrál kolekci We’re All Somebody From Somewhere. A hovořil o ní jako o countryové i jako o majstrštyku.
Nakonec vyšla deska, která nesvědčí o tom, že by měl tak docela jasno, co přesně vytváří a proč. Patnáct skladeb na ní v sobě elementy country má, vždyť také Tyler točil ve městě tomu stylu zaslíbeném. Není to ale rozhodně deska, která bude v uvedeném stylu výrazná. Ani přesto, že se v countryovém žebříčku Billboardu po vydání dostala na první pozici.
Písničky My Own Worst Enemy, Love Is You Name nebo Somebody New balancují na hranici country a popu a nabízejí vysvětlení Tylerova záměru. Jeho představou country je spojením folku a popu, jenom bez použití klávesových nástrojů a syntetických zvuků. I Make My Own Sunshine je radostná a hravá písnička z rodu večerníčkových, Gypsy Girl, Sweet Louisiana a What Am I Doin’ Right? pak v podstatě popové skladby, pro které platí, že mají všechny atributy stylu včetně podmanivé melodické linky.
Steven Tyler je charismatický zpěvák, což se ukazuje na ploše celé desky. V závěrečné coververzi písně Janis Joplinové Piece Of My Heart jako by dokonce nenápadně připomněl, že jeho hlas je tak drásavý, že si tenhle hudební klenot takovou verzi prostě zasloužil.
We’re All Somebody From Somewhere je tedy sólové album, které poodhaluje Tylerovy hudební chutě. Je na něm ode všeho trochu, což se u profilových desek stává. A je také velmi klidné, což je poloha, ve které historicky poněkud „uječeného“ zpěváka neznáme. Vlastně je i neslané a nemastné.

Steven Tyler: We’re All Somebody From Somewhere
Universal Music, 54:35
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 30. srpna 2016 v deníku Právo)