Michael Kiwanuka umí zpívat o noci i lásce

Michael Kiwanuka byl před čtyřmi lety, těsně před vydáním svého debutového alba Home Again, pasován na jednu z největších nadějí britské hudební scény. Nedá se říct, že by očekávání nesplnil. Jenom z toho nebyla masová záležitost a Kiwanuka se tak trochu krčil ve stínu jiných, dychtivějších a v určitém smyslu slova šťastnějších.
Jeho největším úspěchem pak asi bylo předskakování na koncertním turné hvězdné Adele. Před několika týdny ale vydal druhé album Love & Hate a potvrdil na něm autorskou i interpretační chytrost, citlivost i obratnost.
Však je s ním v nominaci ne letošní prestižní ostrovní Mercury Prize, a to v dobré společnosti. Kromě něho jsou mezi kandidáty na cejch umělce s nejlepším albem ve Velké Británii mimo jiné zesnulý David Bowie, Radiohead, The 1975 nebo Anohni, přičemž ta poslední dvě jména známe z letošních českých festivalů. Výsledky budou známy 15. září.
Kiwanukovo album Love & Hate rozhodně patří k nejlepším, jaká letos vyšla, a lze se domnívat, že po sobě zanechá mnohem hlubší stopu než debut.
Syn emigranta z Ugandy, který se narodil a byl vychován v Londýně, na něm lehounce spojil prvky soulu, folku, funku a indie popu. To vše učinil tak rafinovaně, že výsledkem je osobitý hudební tvar, jenž nese nápadité a v tom nejlepším smyslu slova vtíravé melodie. Halí je přitom do poměrně komorního hudebního doprovodu, kterému vévodí delikátní kytarové linky, a tak je největší tíha výsledné podoby skladeb ve vokálním pojetí.
V něm je Michael Kiwanuka mistr. Jeho hlas je možná trochu zaměnitelný, má v sobě ale klid, charisma a naléhavost. Je to spolehlivý nástroj k navození melancholické nálady, smutku, stejně tak pocitu lásky nebo ke vzpomínání. Zpívá o věcech, které se ho bezpochyby osobně dotýkají. V Black Man In A White Word například o otázce tolerance a diskriminace.
Nahrávky Michaela Kiwanuky mají jakousi magnetickou sílu. Jako skladatel není mistrem svižného tempa, jeho písničky se nesou především v tempu středním či pomalejším. Takto do nich ale vložil silné emoce. Některé se dokonce pozoruhodně zvolna rozehrávají k výraznější orchestraci, přitom nezastírají hlavní melodickou linku vedenou jasným a čitelným zpěvem. Vybrat jednu a určit ji jako nejlepší z alba, by bylo nespravedlivé.
Celá deska, jejímž spoluproducentem byl i Američan Danger Mouse, je vzrušujícím a významným krokem v Kiwanukově kariéře. Sdělením a citlivým přednesem navíc místy připomene uměleckou osobnost Amy Winehouseové. I on totiž umí krásně zpívat o noci (v písni One More Night) či lásce (I’ll Never Love). A také činí z hudby umělecké dílo.

Michael Kiwanuka: Love & Hate
Universal Music, 55:07
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 5. září 2016)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)