Pár hodin jsem si myslel, že už jsme obsazeni

Čtvrtek a pátek jsem strávil v Českých Budějovicích. Zamiloval jsem si to město, když jsem jím v září na konci měsíce za slunečného počasí procházel, a tak jsem před pár týdny zaplesal při zjištění, že v něm začne ve čtvrtek turné skupiny Jelen a o den později své turné prakticky uzavře zpěvačka Lenny. V tu chvíli byl můj sváteční program jasný.
Obě tyto zásadní kulturní události se děly na pozadí zásadních společenských událostí v Praze. Podstatné části českého národa totiž nebylo jedno, že přední politici téhle země odeslali před pár dny do Číny dopis, ve kterém jí za celou naši republiku prakticky slibují věrnost. Navíc politik Hamáček vykecal, že to původně mělo být tajné, což nabízí důvod domnívat se, že pakáž tuto zemi prodává, respektive daruje čínskému drakovi. Moc by mě zajímalo, co za to dostala.
A v Českých Budějovicích jsem se na to konto pořádně zapotil a vyděsil. Bydlel jsem totiž v hotelu Adler. Už po příjezdu mi recepční sdělila, že kromě mě hotel obývá zájezd Číňanů. Nepřikládal jsem tomu zpočátku moc velkou váhu, ale poté, když jsem se krátce po půlnoci na pátek vrátil ze skvělého koncertu skupiny Jelen, nabyl jsem dojmu, že se našim Čínou ochočeným politickým hadům spojeným s Hradem podařilo přizvat Číňany, aby nás obsadili.
Zájezd se totiž choval jako utržený ze řetězu. Číňané řvali, mlátili dveřmi, mlaskali, dupali, pištěli a prskali, jako by byli doma. V podstatě se v té atmosféře nedalo spát a mě soustavně děsila myšlenka, že takhle by to podle nuly z Hradu u nás mohlo být napořád. Bylo to takové zarputile východní.
Dohru to mělo druhý den, kdy jsem si vyrazil na jídlo do čínského bistra (jinak bylo otevřené jen KFC, ale na jejich produkty jsem neměl chuť) v obchodním centru Igy, a když jsem velmi slušně požádal obsluhujícího chlapíka (nejspíš z Číny) o arašídovou omáčku navíc, urval se na mě s tím, že jsem jí už dostal dost v základní porci. V tu chvíli jsem zabojoval a zvýšeným hlasem se ho zeptal: „A je to nějaký problém, sakra?“
„Neny problem,“ sykl nakvašeně a porci arašídové omáčky navíc mi nalil.
Těch pár hodin jsem si nicméně v Českých Budějovicích myslel, že už jsme obsazeni. Pánové z Hradu a socani z vlády zabodovali. Vylekali mě, což mají zřejmě v politickém programu i genech.
Víte, kdyby nebylo té polízanice s našimi politiky, celé by to byla jen kouzelná historka o zájezdu, jehož účastníci se neumějí chovat. Takhle to bylo strastiplné.

Vtip o čínském drakovi a nule

Kolegyně Radka Hrdinová mi dnes řekla jeden z vtipů, které se po kauze Daniel Herman versus Miloš „nula“ Zeman vypráví mezi lidem českým. Je, přirozeně, o čínském drakovi.

Čínský drak přiletí k Danielu Hermanovi a řekne mu: „Hermane, Hermane, jestli přijmeš dalajlamu, tak tě sežeru.“
Herman se nezalekl a dalajlámu přijal. Na druhý den za ním přiletí čínský drak a sežere ho.
Než se Herman dostal do drakova břicha, klouzal vnitřkem dlouhého krku a už z dálky vidí, jak v břiše dřepí Zeman, Ovčáček, Forejt a další nohsledi pana nuly. Když dopadne do břicha, otřepe se a udiveně se ptá: „Jak jste se sem dostali?“
A nula a nohsledi mu odpoví: „My přišli zadním vchodem.“

Další šťastné setkání Richarda Müllera

Slovenského zpěváka Richarda Müllera potkalo v posledních letech několik šťastných uměleckých setkání. Z toho s Michalem Horáčkem a Michalem Pavlíčkem vzešla loňská výborná deska Sociální síť, z toho s Peterem Uličným a Ondřejem Gregorem Brzobohatým další skvělé album, tentokrát nazvané 55. Vyšlo před pár dny.
Uličný je slovenský textař, který dokázal velmi citlivě reagovat na Müllerův záměr nahrát album, jehož ústředním motivem bude pocit muže, který dosáhl pětapadesáti let života. Jeho texty jsou v tomto ohledu moudré. V některých je patrné vystřízlivění z naivních idejí, v jiných neutuchající nadšení ze života, v dalších pomalu přicházející únava. Je v nich i víra, stejně tak pochybnost o ní.
Když si je pouze přečtete, jsou to básně, které neskrývají žádná tajemství mezi řádky, neboť pětapadesátníkova pravda je v nich předkládána bez obalu. Nadto sympaticky nehledí na to, jestli bude mladším či starším posluchačům po chuti.
Gregor Brzobohatý, ač o generaci mladší než Müller i Uličný, napsal na základě předložených textů výborné skladby. Částečně mu to, pravda, ulehčil Müllerův pěvecký výraz, který je tak originální a příjemný, že je z dobrých dvaceti procent zárukou dobrého přijetí nabídnutých skladeb.
Jeho kompozice ale mají dobrý charakter, protože nejsou podbízivé a prvoplánové. Jsou zaranžované tak, aby v nich byly dynamika i gradace, v těch lehčích pak klid nebo napětí. A jsou veskrze příjemné.
Kvůli všem těm skutečnostem je to dosud nejlepší autorská práce Gregora Brzobohatého na poli pop music. I proto vzniklo nadčasové a pravdivé album, v němž se sešly tři osobnosti, které si umělecky vysloveně sedly.

Richard Müller: 55
Universal Music, 63:42
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 22. října 2016 v deníku Právo)

Nula

Českého ministra kultury Daniela Hermana prý vyzval ke zrušení schůzky s dalajlamou osobně český prezident Miloš Zeman. Před svědky mu řekl, že pokud neuposlechne, neudělí jeho strýci Jiřímu Bradymu státní vyznamenání. Toto řekl Herman v pátek České televizi a dodal, že neudělení státní medaile může být pro jeho strýce tím skutečným vyznamenáním.
Byť jsem na začátku tohoto příspěvku záměrně použil slovo „prý“, cosi uvnitř mi říká, že Herman mluví pravdu. Myslím si totiž, že patří k sortě opatrných politiků, kteří se snaží nedělat si zbytečně nepřátele a své funkční období se ctí dotáhnout do konce. Zemanův rozkaz ho ale musel hodně nakrknout. Dál mu pak muselo mu být jasné, že řekne-li cosi takového národu, poštve na sebe nejenom Zemana a jeho fan klub na Hradě, ale dnes už i premiéra Sobotku, jenž se v době dalajlámovy návštěvy choval jako srab, a Zemanovy voliče, kterých je v téhle zemi víc než dost.
Navíc k Zemanovu politickému stylu vyhrožování sedí, a ze státního vyznamenání udělal v minulých letech frašku, při které dává medaili především svým oblíbencům a řiťolezcům.
Ono je to ale vlastně jedno, protože Zeman v tomto týdnu opět potvrdil, že není osobnost, ba dokonce se v mých očích dostal do pozice nuly. V dobách svého prezidentování na sebe totiž výrazně upozornil vždy jen nějakým skandálem, ať už to byly málem pozvracené korunovační klenoty, opilost, podporování rasistických nálad v době, kdy Evropa řeší, jak se s danou situací vypořádat (neboť je nová), či vulgarismy a urážky na adresu oponentů. Navíc se jako učebnicová nula stal loutkou v rukou politiků Číny a Ruska, a tak když mu odtamtud zakázali se s dalajlamou sejít, tento zákaz rozséval v této zemi dál.
Dalajlama je celosvětově uznávaná osobnost, protože se chová slušně, neopíjí se a nikoho neuráží, neboť mu to přijde nízké. Zeman osobnost není. Teď už je pouze nula nacucaná politickým mindráky Číny a Ruska.
Svobodu Tibetu, nulo!

Záleží na tom, jak to namíchají

Mnohokrát se mi v poslední době stalo, že jsem na dotaz, jakou zmrzlinu v obchodě mají, dostal nepříliš úslužnou odpověď: z Opočna. Ta odpověď asi měla být zárukou kvality. Jako by termín „z Opočna“ znamenal jistotu, že žádaná vanilková zmrzlina (o tu mi v daných okamžicích šlo) bude veskrze dobrá. Mnohokrát to tak ale nebylo, protože tahle hra má svá pravidla.
Nepochybuju o tom, že pracovníci v Opočně vyrábějí zmrzlinu kvalitní. Do obchodů ji nicméně dodávají v prášku a jistě s návodem, v jakém poměru s vodou by se měl smíchat, aby byl výsledek uspokojivý. Pokud prodejci zmrzliny tento návod dodrží, vyrobí a následně budou prodávat opravdu dobrou vanilkovou.
Jenomže řada prodejců na to kašle. Řada prodejců se totiž chová „ódéesácky“, tedy chce z kupujících vytřískat, co se dá, a zbohatnout děj se, co děj a hned. A tak prostě míchají prášek z Opočna s vodou v poměru, v němž s obrovským náskokem vítězí tekutina, čímž vzniká navenek vanilková, ve skutečnosti však bídná vodová zmrzlina.
Dvě zkušenosti z léta. Ve Šternberku jsem druhdy odpoledne poobědval opravdu mimořádně hnusný pokus o jídlo v hotelu kousek od náměstí a vypravil se poté uklidnit ven. U nedalekého okénka, v němž nabízeli zmrzlinu, nikdo nebyl. Zmrzlinář ale seděl venku, a když jsem přistoupil, líně zvedl oči od nějakého tamního věstníku, který četl. Zeptal jsem se ho, jakou má zmrzlinu, a on odpověděl, že vanilkovou. „Dobrou?“ položil jsem další otázku. „Dobrou, z Opočna,“ argumentoval, neochotně zvedl zadek a vydal se prodat mi jednu porci.
To, co jsem od něho dostal, byl hnus fialový. Samá voda, tím pádem jeho opravdu neúspěšná snaha být seriózním obchodníkem. Civěl divně, když jsem po dvou ochutnáních zmrzlinu šoupl do koše a s pískotem odkvačil.
Například v Libeřských lahůdkách ve Vodičkově ulici v Praze vanilkovou také neumějí namíchat. Pravdou však je, že kvalita potravin je v tomto obchodě osudový problém ve všech žánrech. Třeba tamní zákusky nemají vůbec žádnou chuť.
Druhý příběh je z Hluboké nad Vltavou. Letos v říjnu jsem se z hlavní ulice vypravil nahoru na zámek a na cestě jsem narazil na obchod, v němž nabízeli i zmrzlinu. Prodavačka mi sdělila, že je dobrá, protože je z Opočna (ta zmrzlina), natočila mi a… byla dobrá. Byla skvělá. V tom obchůdku ji prostě namíchali podle návodu.
Takže pokud jde o vanilkovou zmrzlinu, zázrak nenese samo označení „z Opočna“, nýbrž to, jestli jsou prodejci při míchání malé sviňky, anebo nikoli.

Vezmeš si mě? A Bryan na to dohlédl

Upřímně řečeno mě tentokrát středeční koncert Bryana Adamse až tak nenadchl, což ale neznamená, že byl špatný. Stal se tím, jenž je příjemné prožít, ale časem na něj zapomenete, protože třeba potom navštívíte jiné, které budou mít větší koule.
Vlastně to ale není tak docela pravda, protože v pražské O2 areně nastal při Adamsově večírku moment, na který asi jen tak mnozí nezapomenou. Koncert pomalu končil a najednou si reflektory vybraly pár pod pódiem a namířily linii světla na jejich osudový akt. On požádal o ruku ji, o to nejspíš v danou chvíli šlo. A Bryan Adams jim požehnal.
Napadá mě, že přesně to ke koncertu tohoto umělce patří. Klid, pohoda, bigbít, pěkný zpěv a do toho láskyplné emoce. Můj kamarád Pavel přiznal, že uronil slzu. Uronila ji i dívka, která byla o ruku požádána. A možná ji uronili i mnozí jiní, kteří daný akt zaregistrovali a nechali se dojemností chvíle svést.
Zažil jsem už na koncertech svatby, zažil jsem svatby na festivalech, žádosti o ruku také. Pokud ti dva Bryana Adamse milují a na jeho vystoupení se jim dostalo možnosti provést uvedený úkon, určitě to pro ně bude zážitek na celý život, především pak na ten společný. Přeju jim štěstí a podotýkám, že lidé by se měli žádat o ruku na rockových koncertech. Lepší prostředí těžko najdou. A tisíce svědků po kupě jakbysmet.

Dovolená. Na lodi i ve vězení

Minulé pondělí jsem si dopřál poprvé v letošním roce dovolenou. Potřeboval jsem ji, kdybych do ní nešel, asi bych v následujících týdnech chodil pozadu. Chci tím říct, že jsem byl psychicky docela unavený.
Pár dnů jsem strávil na lodi. S přáteli a rád. Opravdu jsem si odpočinul, v Hluboké nad Vltavou se dobře najedl, a nebýt toho, že jsem při řízení lodi nechtěně vrazil do mostní konstrukce a členy posádky trochu potloukl (ten rozbitý talíř mě mrzí také), měl bych z ní mimořádně dobrý pocit. Takhle byl „jen“ moc dobrý.
V pátek jsem vyměnil prostředí. Kámoši z kapely Imodium hráli ve vězení v Plzni na Borech a vzali mě s sebou. Prošel jsem bezpečnostním rámem, bez opasku u kalhot, a ocitl se na dvoře věznice, ve které komunisti v roce 1949 popravili Heliodora Píku a ve které před revolucí seděl i Václav Havel. Ujal se nás kaplan Blažej, skvělý chlap. Samozřejmě jsme ho nabádali k tomu, aby vyprávěl. Řekl nám tedy například, že na Borech seděl maník, který se pohádal se svou ženou a ve vzteku popadl jejich dítě a upekl ho v troubě. Pocítil jsem v tu chvíli takovou tu energii mstitele, takže jsem záhy koukal hodit ji za hlavu, protože přece jenom jsme byli ve vězení a tam není nikdo náhodou.
Zaujalo mě, jak dobrý systém na Borech mají. Chrání tam slabé vězně a naopak střeží ty agresivní tak, aby se k nim nedostali ti druzí a nedošlo k blamáži. Nakonec nám ukázali sklepní samotky, kde se u mě dostavila deprese. Dvě betonové postele a turecký záchod v nich byly, jinak nic.
Imodium odehrálo zajímavý koncert pro devadesát odsouzených a já byl pořád na dovolené. Nezapomněl jsem kapelu pozdravovat od Radima Hladíka, který čeká na transplantaci plic, takže je doma, dělá desku pro Jardoslava Hutku, nekoncertuje a šetří se, protože ho sužuje fibróza plic. Udělali jsme spolu rozhovor, vyjde v pondělním Právu. Musíme mu ale především všichni držet palce, tak jako tisíce fanoušků, kteří mu posílají energii vzduchem a dávali mu ji i na koncertech, dokud s Blue Effektem do 14. září hrál.
V sobotu večer jsem se vypravil na koncert Tomáše Kluse do Hradce Králové. Den předtím se v Havlíčkově Brodu vrátil na pódia po 368 dnech. V Hradci měl znamenitý set, opravdu skvěle jsem se bavil a marně jsem hledal něco, co bych mohl v recenzi zkritizovat. Navíc mě Tomáš dostal tím, jak během vystoupení hovořil slovensky. Vrcholem toho byl okamžik, kdy svou skladbu Nezapomínej na mě ve zlém přeložil do slovenštiny jako Nezabúdaj na mňa v čudnom. Je to překladatelská bota, ale zároveň slovní spojení, které mě bavilo ještě v neděli ráno.
Ať žije dovolená. Pořád ji mám.

František Ringo Čech – Proč tu zůstanu

Nejsme hrdý národ. Jenže jsme tu furt.
Přišel Němec, pobyl a zase odešel a my jsme tady furt.
Přišel mužik, pobyl, odešel a my jsme tady ještě pořád furt.
Přišla Unie, pobude a až se rozpadne, my tu zase budeme furt.

Těžko nás porazit, když nebojujeme.
A žádný vetřelec nezvládne poslouchat naše vtipy déle jak čtyři sta let, to je vyzkoušeno.
Nestojíme za moc, ale ještě pořád stojíme tady.
To není špatné.

Politika tady stojí za hovno.
Svatá pravda. Politici jsou šmejdi, kradou a sousedovi, který je volil, by se patřilo dát po hubě.
Ale je fakt, že je zvolil ve volbách. To znamená, že tady míváme volby.
A že na politiky můžeš nadávat nahlas a nikdo tě nezavře?
To není špatné.

Žijeme v drahotě a bídě.
Je to pravda. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost.
S bídou vyjdou naprosté většině jen na vlastní bydlení, placatou televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny.
Hlady už tady nikdo neumřel sto let. Máme se tak zle, že jsme líní se za
lepší prací odstěhovat z Brna do Ostravy, protože je to hrozně daleko a tady máme garsonku po babičce.
Čtvrtina lidí má denně na cigára, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na kořalku.
To není špatné.

Šéfové jsou parchanti.
Svatá pravda, šéfové obecně jsou na hovno.
Pokud ale můžeš nadávat na šéfa, znamená to, že máš práci.
To není špatné.

Daně jsou vysoké.
Jsou. Jsou nekřesťansky vysoké. Pokud ale musíš platit daně, znamená to, že jsi i něco vydělal nebo něco máš.
Horší by bylo, kdybys nic nevydělal a nic neměl.
Nakonec to není tak špatné.

Zaměstnanci jsou líní nevděční parchanti.
Ale pokud máš zaměstnance, kterým platíš, znamená to, že jsi borec, který dokáže vést firmu a vydělat tolik peněz, že může dát obživu dalším lidem.
To není špatné.

Zdravotnictví stojí za hovno.
No samozřejmě.
Na každém pokoji by měla být telka, všichni by měli mít bílé plomby a právo na okamžitou transplantaci jater. Takhle se musíme spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dojede sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, že v nemocnici platíme jen za karbenátek a že v rámci pojištění dostáváme velice slušné a odborné služby.
To není špatné.

Počasí stojí za hovno.
Naprostá pravda. V létě velké vedro, v zimě krutý mráz.
Ale nemáme tsunami, ničivá tornáda ani zemětřesení.
To není špatné.

Příroda stojí za hovno.
Pravda. Ani pořádné hory, ani pořádné moře, ani pořádná džungle. Ale zas tu nemáme na každém kroku jedovaté hady, chlupaté pavouky, moskyty, v lese na tebe neskočí hladový tygr a pravděpodobnost, že tě do Berounky stáhne krokodýl, je taky poměrně nízká.
To není špatné.

Celé je to tu na hovno.
Je to přesně tak. Ale nikdo nás tu nedrží.
Můžeme se kdykoli sebrat a odstěhovat se na jiné, lepší místo, kde bude všechno v cajku
A taky nám nikdo nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo
neexistuje a mnohde je to i mnohem horší než tady.
A to není špatné.

Přes všechny ty výše popsané kruté hrůzy, ve kterých tady musíme žít,
dokážeme každodenně řešit kraviny, jako kdo je baníkovec a kdo sparťan, že v televizi dávají ptákoviny a dokážeme se smrtelně vážně hádat a urážet kvůli tomu, že jeden chce DPH zvednout o procento a druhý o dvě snížit.

I přesto si lajsnu prohlásit, že se tady máme jako prasata v žitě, v
nejklidnějším koutě galaxie. Nic důležitého tu nemáme, takže nám to nikdo nechce vzít. Nic nám zas tak moc nechybí, takže sami na nikoho neútočíme.
Nejsme bůhvíjak bohatí, aby se nám sem stěhovaly hladové hordy, a nejsme zdaleka tak chudí, abychom se ve stěhovavé hordy proměnili sami.
Díky tomu všemu sice nedržíme jako národ moc pohromadě, ale zase nás nikdo jako jedince nijak neomezuje a nemá tendence násilím sjednocovat. Pokud existuje na světě místo, kde se může každý v klidu a svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, je to tady. Můžeme studovat, cestovat, podnikat, pracovat, chlastat pivo, dělat cokoli, co chceme.
To není špatné.

Akorát možná neškodí si to sem tam připomenout.

Líbí se mi tu.

Zůstanu tu i příští rok. Ringo