Na Českém slavíkovi? Zlomyslnost Kabátu, bouchání dveřmi i noční obnažení

Na první pohled to vypadá, že se letos při předávání cen Český slavík tak moc nedělo. Vyhráli Bílá, Gott a Kabát, takže co? Přímo na místě se toho ale stihlo za více než dvě hodiny, které anketa na pódiu Hudebního divadla Karlín dostala, stát docela dost. I mimo záběry kamer.
Už na začátku si skupina Kabát dovolila malinkou provokaci. Nevím, jestli v tom byl záměr, ale na startu programu zpívala písničku Myslivecký ples ze svého nového alba. V takové té mezihře Pepa Vojtek napodobuje hlas uvaděče moravské venkovské zábavy a praví: „Tož, já vás vítám na tom našom výročnom mysliveckom plese. Změna programu: Kryštofy nedorazili, ale máme tu Kabáty.“ A bylo to tak. Kryštof nedorazili a vyhrál Kabát.
Pobavil mě Tomáš Klus, který ve své čistotě a otevřenosti tři hodiny před zahájením ceremoniálu na svých facebookových stránkách oznámil, že jim nikdo z pořadatelů nevolal kvůli zdravici, což znamená, že nebudou v první trojici. V Karlíně jsem pak večer asi ze tří míst zaslechl, že to letos Klus na stupně vítězů nedotáhl, což (nevěda o tom, že to propálil on sám) mi trochu zavánělo únikem výsledků jinou než oficiální cestou a už už jsem se chystal na pěknou reportáž.
Když si šel na pódium Tomáš Ortel pro druhé místo v kategorii Zpěvák roku, začalo se v sále pískat. Všiml jsem si, že vlevo pod pódiem byl nejagilnější Radoslav „Gipsy“ Banga. Po chvíli se svou manželkou ze sálu odešli a ještě cestou ven se snažili lidem vysvětlit, že symboly, které Ortel nosí letos na košili a loni na krku, odkazují k symbolům nacismu. Kromě něho se zvedli a odkráčeli i další lidé: mimo jiné Iva Pazderková, Honza Tuna, Pekař s manažerem či manažer Filip Šmíd. Dvakrát za sebou pořádně nahlas křápli dveřmi. Ortel to z pódia nekomentoval.
Po vystoupení Mariky Gombitové a Mira Žbirky se na pódium zcela spontánně prodrala Lucie Bílá, aniž by jí tam v tu chvíli kdokoli zval. Rozhodla se věnovat Gombitové svého devatenáctého Slavíka, kterého předtím získala, a vyrazila svůj plán vykonat. V tom Lucii, mimochodem, naprosto poznávám, přesně taková je. Aby však bylo jasno, Marice dala zlatavou plaketu, ne tu skleněnou sošku, která je cenou hlavní. Plaketu letos všichni ocenění dostali v červené krabičce. Přesto to bylo sympatické gesto.
A propos, Pepa Vojtek mi po ceremoniálu říkal, že toho jednoho velkého Slavíka, kterého celá kapela letos již pojedenácté dostala, si každý rok rozdělují systémem „každý rok jiný člen a pořád dokola“. Pobavil mě, když vzpomínal, jak si prý Milan Špalek v minulosti postěžoval, že má jenom jednoho, zatímco ostatní mají Slavíky dva. No a tak toho čerstvého dostal on. Inu, spravedlnost nade vše.
Na mejdanu po skončení přenosu se spíše klábosilo, než nějak zásadně oslavovalo. O vzrušení se až dobu po půlnoci postaral jeden ze členů kapely Mirai, který se obnažil do spodního prádla a pobíhal po foyeru divadla. Vpředu a vzadu na hrudi měl cosi napsané, ale nepřečetl jsem, co to bylo. Thom Artway si tipnul, že by to mohla být reklama na nový singl. Ano, klidně mohla.
No, tak přece to nakonec byl mejdan hudebníků.

Prachy do kávy

Skutečná historka, s dovolením. Žebrák v centru Prahy už byl unaven svou činností a rozhodl se, že za vydělaný peníz koupí svému tělu něco na zahřátí. Zvolil kávu – velkou a s mlékem i cukrem. Kecnul si na schody vedle obchodního domu My, čučel před sebe a poměrně nahlas srkal teplý nápoj. Za to srkání bych mu dal pohlavek.
Turistická dvojice odkudsi z jihu si prohlížela domy v centru, vesele o nich diskutovala a mířila, aniž by si toho byla vědoma, k žebrákovi. Manžel ho však za okamžik zmerčil a probudil se v něm lidumil. Sáhl hluboko do kapsy, vytáhl drobná eura a totéž požadoval po své ženě. Ta neprotestovala a vysypala z peněženky prakticky všechny drobné, které se v ní sešly. Byla jich celkově obstojná hrst.
A pak následovala fraška. Žebrák se strhaným obličejem srkal svou kávu a vyčítavě hleděl na svět před sebe. Bezstarostná turistická dvojice přikvačila k němu a do papírového kelímku, ve kterém ještě byla z poloviny teplá káva, muž s bezelstným úsměvem vysypal drobné. Žbluňklo to a onen jižan sykl cosi jako „prosím“. Popadl svou ženu za ruku a s pocitem dokonaného dobrého skutku pokračovali v prohlídce centra.
Žebrák chvíli zíral na znehodnocenou kávu s otevřenou pusou a možná i cosi nehezkého na adresu svých nahodilých sponzorů skrz řídké zuby procedil. Po chvíli mu ale došlo, že teď má nejen na kafe, ale i na pořádné jídlo a pití, a počal drobné z kelímku s kávou vytahovat. Přes rameno přitom pro jistotu civěl za dvojicí, jestli se náhodou nevrací a nemá za lubem nacpat mu papírové do jeho smrdutých bot.

V jiném světě, ve světě Justina Biebera

Samozřejmě jsem tušil, že vstupem do hájemství, v němž se konal v sobotu večer koncert Justina Biebera, potratím své životní i umělecké jistoty a iluze. Přesto jsem se do něho masochisticky vypravil a věru si ho užil.
Například už když jsem vyjel ze Smíchova metrem směrem k O2 areně, ve voze neustále nepříjemně pištěly dívenky prvním stupněm základní školy povinné. Pozoruhodné bylo, že důvodem k tomu, aby tak činily, bylo třeba jen to, že některá z nich řekla jméno kanadského zpěváka nebo název jeho písničky. V tu chvíli zamořily vůz metra zvukem, jaký jsem nikdy nechtěl slyšet. Pravděpodobně proto, že se potácí ve frekvencích, na které nechodím ani kvůli pirátskému vysílání.
Ve frontě před halou to bylo stejné. Partička poškolaček v mé blízkosti neuvěřitelně falešně, leč snažně pozpěvovala nějaký Bieberův pokus o písničku a zarazilo mě, proč nepřišla na to, že ho zpívat nelze. Po chvíli jedna dívka vykřikla: „Dnes uvidím svého anděla“, a nemyslela tím ani zpěváka Sebastiana či fotbalistu Hübschmana, kteří se na koncertě objevili, ale onoho zpropadeného Biebera. Po vyřčení této věty předstírala, že omdlí, na což jí skočily její vrstevnice a při jejím hraném poroučení se na zem ji chytaly. Jakmile přišly na to, že to byl vtip, pustily se do ní velmi nevybíravě, leč pouze verbálně: „Terkóóó, ty jsi kráva.“ Rozhodl jsem se, že jejich hodnocení ponechám bez hodnocení.
Před vstupem do O2 areny se po zemi válelo mnoho svetrů, mikin a bund. Některé fanynky tam prý strávily část předešlé noci proto, aby v momentě, kdy se dvě hodiny před oficiálním začátkem koncertu začalo pouštět dovnitř, vběhly na plochu a dostaly se co nejblíž pódiu. Procházel jsem také spoustou nedojedených svačin a lahví od nealkoholických nápojů, prostě takový svinčík nebyl ani na koncertě Ozzyho Osbourna nebo Slipknot.
Vrcholným okamžikem mého a jejich čekání u ucpaného vstupu do haly byl moment, kdy mladinká dívka telefonovala s nějakou Emou a pojednou začala křičet: „Emo, počkej, počkej, počkej. No jasně, no jo, no nekecej. Já ho vidím. Vidím Justina, fakt, Justin je kousek ode mě. Tý vole, fakt.“
Možná si Justina spletla se mnou, občas se mi to stává (zvláště na venkově), nicméně garantuju vám, že skutečný Justin Bieber trčel v tu chvíli v šatně nebo ještě kdesi v hotelovém pokoji a pokoušel se přesvědčit sám sebe, že ho koncert v Praze bude bavit.
Večer se ukázalo, že se mu to nepodařilo.

Marilyn Manson už Trumpa možná zlikvidoval

Americká kapela Marilyn Manson zveřejnila ukázku z připravovaného alba Say10. Ke stejnojmenné skladbě natočila video, které vyvolalo diskuse nejen kvůli zneuctění svatého písma. Zdá se totiž, že si Manson už v klipu vyřídil účty s novým americkým prezidentem.
V krátkém klipu, jenž natočil fotograf, scénárista a režisér Tyler Shields, sedí Marilyn Manson v křesle a vytrhává stránky z Bible. V jiném záběru má v ruce zakrvácenou dýku, později je po sérii rychlých prostřihů vidět na zemi mužská postava v obleku, která leží bez hlavy v kaluži krve.
Podle některých médií, včetně magazínů Rolling Stone, Pitchfork či Entertainment Weekly, jde o reakci na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Pokud si video zpomalíte, uvidíte přesně v čase 1:00 v ruce zpěváka hlavu s podobným účesem, jaký nosí republikánský vítěz ostře sledovaného souboje o Bílý dům.

Lady Gaga po pokusu čeká, co to udělá

Lady Gaga byla zjevením roku 2008, kdy na hudební scénu vešla s debutem The Fame. Přinesl několik hitů, které přežily další roky, a zastává v diskografii americké zpěvačky klíčovou pozici. Umělecky a profesně nejpřesvědčivější je její předešlé sólové album Artpop z roku 2013.
U fanoušků však příliš nepochodilo, a tak se poté Lady Gaga rozhodla nahrát Cheek To Cheek, společný počin s Tonym Bennettem. V očích fanoušků i kritiky si trochu polepšila, obecně nastolila otázku o tom, co vlastně bude v hudbě dál dělat.
S novinkou Joanne se nyní odklání od načančaného popu s moderním zvukem, který vytvářela na třech prvních deskách, a chopila se relativně civilního zvuku v civilních písničkách, čímž navázala na album s Bennettem. Nahrála skladby s podporou živých muzikantů, přičemž syntetických zvuků je v nich málo.
Je v nich nicméně patrný vliv tvorby Bruce Springsteena, Boba Dylana, Boba Segera či Joni Mitchellové. Ukázaly také, že Lady Gaga je velmi dobrá zpěvačka, neboť v oblasti soft rocku, jak lze nové album stylově charakterizovat, je obvykle pěvecký výraz jasný a nic se v něm nedá příliš zastřít studiovými dotaženími. Ta se k takové hudbě prostě nehodí.
Potíží sympatického stylového obrácení Američanky je v tom, že její písně nejsou dostatečně výrazné na to, aby zásadně obstály. Diamond Head, Joanne, Perfect Illusion či Million Reasons sice mají příjemnou melodii, obecně ale platí, že pouze změnit styl nestačí. Je třeba pro něj být dostatečně nadšený, což u Lady Gaga na albu Joanne není cítit.
Takhle deska proto vyhlíží především jako pokus s očekáváním, co to udělá.

Lady Gaga: Joanne
Universal Music, 39:05
Hodnocení: 65 %

(Tato recenze vyšla 7. listopadu 2016 na serveru Novinky.cz)

Rozhovor o tom, jak je to se Zemanem a Bradym. Opravdu zábavný

Musím přiznat, že tohle mě mimořádně pobavilo. Na tento poměrně starý televizní záznam se nejenom u nás, ale i ve světě navlékají různé situace. Tentokrát došlo na kauzu neudělení státního vyznamenání Jiřímu Bradymu. A smysl pro humor dostal zelenou. Čtěte pozorně titulky a vydržte až do konce.