Česká scéna v roce 2016? Úspěch Gunčíkové, nástup písničkářů a také angličtiny

Po mnoha letech lze o české hudební scéně konečně napsat, že ukončila stagnaci a přešla k mírnému vzestupu. Zatímco v poslední době nebyla možnost poukazovat na zajímavé nové kapely a zpěváky, v letošním roce došlo k několika událostem, které signalizují, že se tuzemská scéna populární hudby ozdravuje.
Prvním výrazným náznakem té skutečnosti byl historický květnový úspěch zpěvačky Gabriely Gunčíkové na mezinárodní písničkové soutěži Eurovision Song Contest 2016 ve Stockholmu. Jako vůbec první zpěvák reprezentující Českou republiku prošla sítem prvního kola a dostala se do druhého, tedy do finále. A to, prosím, byla vybrána jako náhradnice, neboť zpěvačka Dasha, která měla původně soutěžit, byla těhotná a rozhodla se raději do Švédska necestovat.
Gunčíkové soutěžní písnička se jmenuje I Stand, a přestože ve finále skončila předposlední a doma se následně hitem nestala, ukázalo se, že ne všechno v české pop-music je k zahození.
Gunčíkové úspěch nejspíš nebyl náhodný i díky tomu, že tato zpěvačka v posledních letech působí v zahraničí a nesporně tam nabírá zkušenosti, které by jí pobyt pouze na tuzemských pódiích nenabídl. Osobně si myslím, že se sotva stane, že někdo z českých luhů a hájů uspěje na anglo-americké hudební scéně ve světovém či evropském měřítku (na to je naše hudba málo původní a zajímavá), nicméně těžit ze zkušenosti tamních umělců i lidí v hudební branži je neskonale přínosné a lze to pak aplikovat v menších rozměrech doma či v Evropě. Úspěch Gunčíkové je toho dobrým dokladem.
Rad a praxe z vyspělého světa využila i zpěvačka Lenny. Tři roky studovala hudbu v Londýně a naučila se tam dělat věci na sto a více procent. V tomto duchu nachystala a na jaře vydala debutové album Hearts, které uspělo singlem Hell.o a posléze i na koncertních pódiích.
Její podzimní turné bylo celé vyprodané a nikomu nevadilo, že Lenny zpívá zásadně anglicky. I ona se tak aktuálně spolupodílí na tom, že si Shakespearův jazyk v textech nachází na české scéně více místa než dosud.
S Lenny jako předskokan vyrazil na její turné Jakub Ondra, jenž má podepsanou smlouvu s německou vydavatelskou společností a debutové album chystá na jaro 2017. Shodou okolností také v angličtině.
Do třetice je věrozvěstem světového jazyka v textech českých zpěváků Thom Artway, jenž vydal skvělé debutové album Hedgehog. Když na jeho křtu na prahu prosince v pražském Jazz Docku zpíval českou písničku s Tomášem Klusem, kmotrem desky, bezprostředně po jejím doznění podotkl, že to bylo na dlouhou dobu naposledy.
Thom Artway i Jakub Ondra jsou také za nástupem písničkářů, jenž byl na domácí scéně v letošním roce markantní. Po roce se vrátil Tomáš Klus a jeho turné bylo téměř při všech koncertech vyprodané, Xindl X se připomněl další velmi dobrou deskou, zájem mladých fanoušků je o Voxela i Pokáče, kteří spolu absolvovali úspěšné podzimní turné, o Pekaře, jenž se stal objevem roku v anketě Český slavík, i Sebastiana či projekt The Odd Gifts Ondřeje Galušky, kteří patří spíše do ranku poprockových písničkářů, tak jako Lenny.
Vyšla velmi dobrá alba skupin Jelen, Wanastowi Vjecy, Priessnitz, No Distance Paradise, John Wolfhooker, The Switch, Citron, Ivy Marešové a dalších.
Anketa Český slavík změny na prvních pozicích nevykazuje, stále je ovládají Karel Gott, Lucie Bílá (která natočila zdařilé album Hana) a skupina Kabát. V „podhradí“ je ale rušno. Prosadil se zpěvák švédské skupiny Sabaton (byť předpokládám, že půjde jen o sezónní fanouškovský výkřik), do pětice se dostala skupina Slza a přízeň některých fanoušků přeje i skupině Ortel.
O světové scéně se naopak nedá říct, že by na ní bylo nějak zvlášť rušno. Podle „žebříčku žebříčků“ (vytvořením z výročních žebříčků pětadvaceti světových médií) je například nejlepším albem roku 2016 průměrný počin Lemonade americké zpěvačky Beyoncé. To trefně charakterizuje aktuální autorskou i stylovou bezradnost světové hudební scény. Dnes jsem písně z toho alba slyšel v jednom obchodě, kde jsem si kupoval oděvy. Nabyl jsem při tom dojmu, že hudba, které na něm je, je jako zrozená k tomu, aby byla kulisou ke koupi triček.
Sotva kdo letos překročil na hudební scéně vlastní stín, pop music je ve stejném spánku, jako již řadu let rock. Vyšla například sice nová alba slavných Red Hot Chili Peppers nebo Metalliky, na kvalitu starších děl těchto kapel ale vůbec nedosáhla. Totéž platí třeba i o počinech Davida Bowieho nebo Leonarda Cohena. Jejich rýsující se kultovní statut spočívá bohužel pouze v tom, že jejich protagonisté pár dnů po vydání skonali.
Tak to prostě je, svět čeká na novou generaci, která pořádně bouchne do stolu.

5 nejlepších českých alb roku (podle mého mínění)
1. Lenny – Hearts
2. Thom Artway – Hedgehog
3. Marešová, Yasinski, Vašíček – Kéž bouře by přišla
4. Priessnitz – Beztíže
5. Jelen – Světlo ve tmě

(Tento článek vyšel v kratší verzi 30. prosince 2016 v deníku Právo)

Přece jen Last Christmas. Georgi Michaelovi puklo srdce

Obvykle na svých stránkách nezveřejňuju vánoční písně nebo informace o tom, jak jsou Vánoce krásné. Letos se k nim však dostávám, dokonce k největšímu popovému hitu s tím nádechem.
Ráno mi totiž ve zprávách řekli, že 25. prosince zemřel třiapadesátiletý britský zpěvák George Michael. Pokud vezmeme v potaz pouze jeho hlas, pak fenomén s darem andělským, muž, jehož rozsah možná ani neměl omezení, ten, který jediný směl nahradit Freddieho Mercuryho po jeho smrti v sestavě Queen. Nechtěl ale, a asi udělal dobře, neboť by se pak nevyhnul srovnávání a to je vždy svízel.
Ta ranní zpráva mě vzala. Podle Michaelova dlouholetého manažera Michaela Lippmana zemřel na selhání srdce. V neděli ráno mu prý volali z domu zpěváka s tím, že ho našli „klidně ležícího v posteli“.
Jestli mu skutečně puklo srdce, a podle policie nic nenasvědčuje násilné smrti, je to další smolné úmrtí na hudební scéně. George Michael se totiž v minulosti netajil tím, že pravidelně kouřil marihuanu, tu a tam to proložil i jinými drogami. Někdy si prý zapálil až pětadvacetkrát denně, na což doplatil například v roce 2010, kdy pod jejím vlivem narazil autem do výlohy obchodu a ve vězení kvůli tomu strávil osm týdnů.
Před dvěma lety však prý s drogami skončil. „Řekl jsem si, že bych měl sklonit hlavu a naučit se žít. Ohromila mě láska a podpora, které mi projevovali fanoušci,“ sdělil poté, kdy překonal komplikovaný zápal plic. „S drogami jsem přestal. Rozhodl jsem se změnit život a nedotkl jsem se jich už rok a půl.“
Pokud byl George Michael skutečně čistý, pak se nemělo stát, že skoná ve třiapadesáti letech na zástavu srdce. Tím spíš, když na příští rok chystal vydání svého nového alba. Postrádám v tom přítomnost trocha štěstí za to, že odhodil špínu a zadupal ji do země.
A Last Christmas? Je to možná jeho největší hit, ještě z doby, kdy byl s Andrewem Ridgeleyem členem kapely Wham! Sluší se připomenout si ho i s dalšími peckami, které budete určitě znát. Byl geniální zpěvák.

Jeho debutovou písní byla Young Guns, kterou nahrál v září 1982 spolu se svým přítelem ze školy Andrewem Ridgeleyom v tandemu nazvaném Wham!

Jeho dalším hitem byla vánoční Last Christmas, také v podání Wham! Písnička je od prosince 1984 pravidelným rádiovým šlágrem každých Vánoc.

Po bytí ve skupině Wham! (vydali tři alba) působil od roku 1986 jako sólista. První jeho album z října 1987 se jmenuje Faith. Byl to jeho největší komerční úspěch, celosvětový prodej převýšil počet 21 milionů kusů. Album se na čele hitparády drželo čtyři týdny.

V roce 1987 dostal cenu Grammy za písničku I Knew You Were Waiting (For Me), a to v kategorii Nejlepší R&B pěvecký výkon dua nebo skupiny. Nazpíval ji s Arethou Franklinovou.

Ve spolupráci s Eltonem Johnem prorazil skladbou Wrap Her Up.

George Michael vydal šest studiových alb. Pět z nich se dostalo v britské hitparádě na první místo. K diskografii patří i dvě kompilační alba. V anglické singlové hitparádě měl 32 skladeb, osm z nich se dostalo na první místo, v americkém žebříčku měl 15 písní a šest z nich na prvním místě.

Zábavná hra Pyskuj s Hentai Corporation a nový videoklip k tomu

Musím se přiznat, že na středeční (21. 12.) večírek kapely Hentai Corporation jsem odcházel plný napětí. Na jednu stranu mi bylo zřejmé, že u uvedení nového videoklipu nesmím chybět, respektive nechci, na stranu druhou jsem moc dobře věděl, že občas hřešícího abstinenta každé setkání s touto divokou pražskou skupinou trýzní. Řešení jsem ale našel ihned, budu hledět pouze před sebe a kupředu.
Pozvánka byla na sedmou. Já přišel v sedm deset a bylo mi řečeno, že kdybych přibyl o čtyřicet minut dříve, videoklip bych už viděl. Takhle budu muset počkat do půl osmé, kdy oficiálně večírek začne. Nakonec se začalo v devatenáct čtyřicet, což mě sice naštvalo, ale nehrálo to už žádnou roli.
Bylo mi slíbeno, že zábavnou soutěž, která předcházela představení klipu, bude uvádět moderátor Jan Rosák. Jakmile ale byla odstartována, za moderátorský pult si stoupl člen kapely Durex, chopil se mikrofonu a odstartoval soutěž, na jejíž průběh jen tak nezapomenu. Mimochodem, Durex byl zábavný tím, jak se po jakékoli své větě na celé kolo neodolatelně usmíval, čímž mě osobně strhl k řehotu také. Tak prostě funguje kouzlo osobnosti.
Soutěž se jmenovala Pyskuj. Zúčastnili se jí tři soutěžící, moderátor Durex alias Rosák a klávesista kapely František Koucký, který působil jako přenašeč cen, čili spojka mezi moderátorským pultem Durexe a soutěžícími.
Ti mohli vybírat otázky z témat Česká hudební scéna, Hentai Corporation, Fauna a flóra, Filmové hlášky či KSČ (pokud si to dobře pamatuju). Každá měla hodnotu určitého množství (či dávky) alkoholického nápoje, takže soutěžící například nahlásili: „Česká hudební scéna za dva absinthy.“ Následně se jim dostalo otázky typu: „Vyjmenuje tři naprosto zbytečné české kapely“, přičemž za správnou odpověď (v tomto případě soutěžící jmenoval Kryštof, Ortel a Škwor, což bylo prý správně) obdrželi alkohol v té hodnotě, která odpovídala otázce. Tento soutěžící tedy obdržel dva absinthy.
Vzhledem k tomu, že všichni tři soutěžící do sebe své výhry od počátku ihned vlévali, brzy se ukázalo, že jejich rozlišovací schopnosti chabnou a nedostává se jim rychlosti v reakcích na cokoli. Jednomu z nich byl dokonce zanedlouho přinesen kýbl a divákům byla tlumočena žádost, aby mu s výhrami trochu pomohli. Upřímně řečeno, na takovém večírku se tací, kteří ho nenechali v bryndě, našli.
Otázky byly věru záludné. Jaká je oblíbená sexuální praktika člena Hentai Corporation Durexe, zněla například jedna. Podle zpěváka Radka Škarohlída, jenž během soutěže neustále vykřikoval velké pravdy i drobnější polopravdy, byla správná odpověď „Pusa, prdel, pusa, prdel,“ nicméně Durex to potvrdil jen velmi opatrně a téměř nerad.
Padla i otázka, jaká je průměrná délka penisu členů kapely Hentai Corporation, s tolerancí patnáct centimetrů. Soutěžící odhadl, že je to pětatřicet centimetrů, načež byl moderátorem vyveden z velkého omylu, dokonce mu prý ke správné odpovědi nepomohla ani tak velkorysá tolerance. Kdosi v sále, tuším, vykřikl, že přesné číslo je osm centimetrů.
V rubrice KSČ byla například prostá otázka: „Obočí?“ Správná odpověď byla „Brežněv“. A kdo ze soutěžících měl štěstí, obdržel alkohol za prémii, která byla ukrytá v soutěžním políčku a označena kresbou dámského přirození.
Soutěž to byla výtečná. Jezdit tak ještě na dětské tábory, jistě bych ji příští léto prosadil do večerního celotáborového programu u vatry. A nejlepší na tom všem bylo, že videoklip k písničce Až ti řeknu je tak skvělý, že jsem z pražského Rock Café odcházel plný silných duchovních a uměleckých impulsů.
Klip bude k vidění prý někdy po šestadvacátém prosinci, tak na něj mrkněte.
A hrajte Pyskuj.

V ohrožení a za blba

Úterní večer, kdy v Praze zpívala Marie Rottrová, byl pro mě spojen s několika netradičními zážitky. Z prvních jsem vypadl jako nehrdina, z dalšího jako popleta, nicméně všechny považuju za půvabné.
Ve voze metra, kterým jsem jel na koncert, se od první chvíle hlasitě projevovala trojice alkoholiků. Byla složena z mužských obyvatel Slovenska a Ukrajiny a poutala na sebe pozornost nelogickými prohlášeními typu: „Sme bratia, tak prečo nie“ a podobně. Když zjistila, že ostatní v soupravě pranic nezajímá, zapálili si dva její členové cigaretu. Omluvili to slovy, že je lepší kouřit, než se s ostatními rvát nebo používat bomby.
Myslím si, že v tu chvíli tihle divoši všechny ostatní lidi v metru doslova srali, čili měli pozornost, o kterou jim šlo. Nikdo se ale neodvážil je napomenout, protože byli opilí a mohli by se po něm vrhnout. Já se také bál, ostatně šlo jen o kouření. A tak se toho nakonec ujal mladík, který uspěl i proto, že divoši byli tak opilí, že sotva udrželi retka v prstech. Stačilo je pak jen zašlápnout na zemi.
Na koncertě Marie Rottrové mě žena sedící kousek ode mě napomněla kvůli tomu, že cvakám propisovací tužkou. Cvakal jsem, a tak jsem přestal. Ona mě ale napomenula znovu a potom znovu. Když jsem nereagoval, rozhodla se mě za trest točit na svůj mobil, což učinila. Na dotaz, jestli si mě bude večer doma pouštět před spaním, neřekla nic, točila zarputile dál a nakonec opět potvrdila, že cvakám. Předesílám, že k onomu cvakání perem předtím došlo ve chvílích, kdy kapela naplno hrála. Nechápu, jak to tak dáma mohla slyšet.
V metru při cestě z koncertu vedle mě stanuly dvě ženy. Bavily se o tom, že to bylo skvělé, jen je překvapilo, že nezazněly nějaké vánoční písně. Ucítil jsem nutkavou potřebu je vyvést z omylu, a tak jsem pravil, že skupina Hradišťan, která byla hostem Rottrové, vánoční píseň hrála.
Dámy informaci přijaly a divně se na sebe a potom na mě koukly.
„Hradišťan, ta cimbálovka,“ snažil jsem se uvést zprávu na nejpravější míru.
„Hmmm,“ laply po vzduchu.
„Bylo to ve druhé části koncertu,“ byl jsem přesnější.
„Aha, aha. A jakého koncertu?“ zaskočily mě dámy dotazem.
„No toho, ze kterého všichni jedeme,“ zavtipkoval jsem rozverně.
„My jedeme z besídky naší dcery Báry,“ prozradila nesměle jedna z nich. „Z Vysočan.“
Po chvíli ticha jsem si odkašlal a důstojně pravil: „Aha. Tak pěkné svátky.“ A po zbytek cesty jsem koukal hlavně před sebe.

Vleklé trable s ponožkami

Od té doby, co jsem si před lety zakoupil automatickou pračku Bosch, dychtivě v ní peru. Byť jsem si to zprvu nemyslel, baví mě to. Poslední měsíc mi ale připravil horké chvíle.
Před čtyřmi týdny jsem vypral várku černého prádla a po jeho oschnutí a řádném rozdělení i uložení jsem zjistil, že mi zbyly dvě ponožky. Každá jiná, samozřejmě. Jelikož se mi to ale už v minulosti stalo, nepřikládal jsem tomu váhu a uklidňoval se tím, že v příští várce se dvě pasující do páru s těmi z várky předešlé objeví, jako obvykle. Ono se tak ale nestalo, a k vzteku bylo, že se neobjevila ani jedna. Stále mi tedy přebývaly ty dvě stejné.
Když to nevyřešila třetí ani čtvrtí várka, propadl jsem zoufalství a rozhodl se dvě zatoulané ponožky ve svém malém bytě najít. Obrátil jsem ho vzhůru nohama, přitom jsem našel řadu předmětů, které jsem již dávno oplakal, ale dvě ponožky pasující k dvěma původním nikoliv.
Nakonec jsem si řekl, že nejsem tak mladý ani výstřední, abych nosil každou ponožku jinou, a rozhodl se ty dvě vyhodit. Rozloučil jsem se s nimi velmi důstojně, lehce jsem je objal a pak se rozhodl si s nimi ještě trochu pohrát a obrátit si je jen tak naruby. To jsem také udělal.
A ejhle, najednou přede mnou byly dvě stejné ponožky, tedy pár. A stačilo k tomu jen jednu obrátit naruby. Připouštím, že přicházet na to celý měsíc není dobrý výsledek. Na druhou stranu mohu konstatovat, že mi trpělivost přinesla plody. Mám zase všechny páry kompletní.

Co bude dál se žánrovými cenami Anděl? To se uvidí v následujících dnech

Před několika dny oznámil Lewron Music Center, že vrátil organizaci IFPI licenci na pořádání hudebních Cen Anděl. Učinil tak v tiskové zprávě, v níž stálo, že IFPI jako držitel licence na průběh ankety (Lewron ji měl na několik let pronajatou) nyní rozhodne, co bude s cenami dále.
Přestože mě to mrzí, musím přiznat, že Wronkovo rozhodnutí chápu. Ceny organizoval sedm let a dá se říct, že pokaždé na jejich organizaci a ceremoniál doplácel ze svého. A nebylo to málo peněz, ta čísla se pohybovala v řádu milionů. Přenos, který vysílala Česká televize, platil například on, nikoli ČT, jak by se mohlo zdát.
Dvanáct let jsem odpovídal za organizaci a průběh žánrových cen. Těch se Wronkovo rozhodnutí skončit s pořádáním Cen Anděl týká rovněž, protože spadaly pod ně. Jakmile tedy vyšla tisková zpráva, spojil jsem se s organizací IFPI a zeptal se, jak to bude v budoucnu se žánrovkami.
IFPI žánrové ceny chce. V příštím roce nicméně bude pouze organizovat hlasování akademiků. Samotný ceremoniál uspořádá někdo, kdo vzejde z výběrového řízení, a těžko dnes předjímat, kdo to bude.
Právě vítěz onoho výběrového řízení řekne, jestli o žánrové Ceny Anděl stojí. Jistě, i kdyby o ně nestál, lze si představit, že pod patronací IFPI budou. V ten moment by to ale bylo mnohem složitější a domnívám se, že by asi proběhly jen formou vyhlášení výsledků v tiskové zprávě. Proto bych byl rád, kdyby se příští organizátor vyhlašovacího ceremoniálu hlavních cen vyslovil pro pořádání žánrovek, ať už sólově, anebo v rámci velkých cen. A když to udělá, nebudu už řešit, jestli tak bude s mou organizační podporou, anebo bez ní.
Mým zájmem je zachovat žánrové Ceny Anděl do dalších let. S tím budu s IFPI v dohledné budoucnosti jednat.

Nejsmutnější ráno za poslední dobu. Radim Hladík zemřel

V sobotu večer jsem si doma střihal články z novin do svého papírového archívu, který si dělám. Věnoval jsem se té činnosti čtyři hodiny a narazil jsem při ní v novinách i na říjnový rozhovor s Radimem Hladíkem, který jsme spolu vedli po telefonu. Tehdy se rozhodl, že takto řekne národu, jak to s jeho zdravím je. Přiznal, že čeká na transplantaci plic.
S určitou ironií dodal, že jeho útlá postava potřebuje malé plíce, čili plíce ženské. Tím pádem se naděje na to, že se nějaké vhodné v dohledné době najdou, smrskla na padesát procent.
Když jsem v sobotu vystřihl článek z novin a nalepil ho do sešitu, pocítil jsem podivné mrazení. Zdráhám se teď povědět, co se mi v noci zdálo, nicméně ráno mi volala Radimova manželka Zlata a sdělila mi, že její muž, takto fenomenální kytarista, ráno v půl páté doma skonal.
V pátek, dva dny předtím, jsme se se Zlatou potkali v Praze na Vinohradech v prodejně, a už tehdy mi smutně říkala, že Radim byl týden v nemocnici, vrátil se domů, ale situace je velmi vážná. Popřál jsem jim hodně štěstí. Nic vhodnějšího mě v té situaci nenapadlo.
Když jsem na prahu října s Radimem Hladíkem mluvil, připadlo mi, že je velice vyrovnaný a o věcech hovoří jako o osudem daných. Neměl jsem ani na chvíli pocit, že v něm není víra, nebo že je v něm strach z případného odchodu. Vybavil jsem si, jak mi kdysi říkal, že už smrtí prošel, klinickou. A vím, že lidé, kteří takovou zkušenost mají, se smrti nebojí. Chci tím říct, že byl mimořádně statečný.
Radim Hladík byl chlap, který byl upřímný, milý, zapálený pro věc a čistý. Patřil k nejvlídnějším lidem na české hudební scéně, které jsem měl možnost poznat. A našel bych tisíc důvodů, proč tu bez něho bude opravdu smutno.

Policie chce řidičům za trest pouštět Nickelback

Policie z města Kensington v kanadské provincii Ostrov prince Edwarda chce řidičům, které během vánočních svátků přistihne řídit pod vlivem alkoholu, za trest pouštět skladby od kapely Nickelback. O svých plánech informovali tamní ochránci zákona na Facebooku.
Spolu s oznámením zveřejnili fotografii třetí studiové desky kapely s názvem Silver Side Up (2001), kterou budou lidem porušujícím zákon přehrávat na cestě do vazby.
„Vězte, že policejní služba v Kensingtonu bude na konci roku hledat lidi, kteří jsou dostatečně hloupí na to, aby pili a řídili. A když vás chytíme, a my vás chytíme, kromě mastné pokuty, obvinění z trestného činu a ročního zákazu řídit vám dáme i bonusový dárek v podobě pouštění alba od Nickelback během jízdy do vězení,“ napsali policisté, kteří také doufají, že ještě nerozbalené desku nebudou muset otevírat.
„Prosíme, nenuťte nás zničit tuto perfektně zabalenou kopii nahrávky od Nickelback. Vy nepijte a neřiďte, a my vás ji nebudeme nutit poslouchat,“ dodali v příspěvku, který se stal virálním hitem.