Nejsmutnější ráno za poslední dobu. Radim Hladík zemřel

V sobotu večer jsem si doma střihal články z novin do svého papírového archívu, který si dělám. Věnoval jsem se té činnosti čtyři hodiny a narazil jsem při ní v novinách i na říjnový rozhovor s Radimem Hladíkem, který jsme spolu vedli po telefonu. Tehdy se rozhodl, že takto řekne národu, jak to s jeho zdravím je. Přiznal, že čeká na transplantaci plic.
S určitou ironií dodal, že jeho útlá postava potřebuje malé plíce, čili plíce ženské. Tím pádem se naděje na to, že se nějaké vhodné v dohledné době najdou, smrskla na padesát procent.
Když jsem v sobotu vystřihl článek z novin a nalepil ho do sešitu, pocítil jsem podivné mrazení. Zdráhám se teď povědět, co se mi v noci zdálo, nicméně ráno mi volala Radimova manželka Zlata a sdělila mi, že její muž, takto fenomenální kytarista, ráno v půl páté doma skonal.
V pátek, dva dny předtím, jsme se se Zlatou potkali v Praze na Vinohradech v prodejně, a už tehdy mi smutně říkala, že Radim byl týden v nemocnici, vrátil se domů, ale situace je velmi vážná. Popřál jsem jim hodně štěstí. Nic vhodnějšího mě v té situaci nenapadlo.
Když jsem na prahu října s Radimem Hladíkem mluvil, připadlo mi, že je velice vyrovnaný a o věcech hovoří jako o osudem daných. Neměl jsem ani na chvíli pocit, že v něm není víra, nebo že je v něm strach z případného odchodu. Vybavil jsem si, jak mi kdysi říkal, že už smrtí prošel, klinickou. A vím, že lidé, kteří takovou zkušenost mají, se smrti nebojí. Chci tím říct, že byl mimořádně statečný.
Radim Hladík byl chlap, který byl upřímný, milý, zapálený pro věc a čistý. Patřil k nejvlídnějším lidem na české hudební scéně, které jsem měl možnost poznat. A našel bych tisíc důvodů, proč tu bez něho bude opravdu smutno.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)