V ohrožení a za blba

Úterní večer, kdy v Praze zpívala Marie Rottrová, byl pro mě spojen s několika netradičními zážitky. Z prvních jsem vypadl jako nehrdina, z dalšího jako popleta, nicméně všechny považuju za půvabné.
Ve voze metra, kterým jsem jel na koncert, se od první chvíle hlasitě projevovala trojice alkoholiků. Byla složena z mužských obyvatel Slovenska a Ukrajiny a poutala na sebe pozornost nelogickými prohlášeními typu: „Sme bratia, tak prečo nie“ a podobně. Když zjistila, že ostatní v soupravě pranic nezajímá, zapálili si dva její členové cigaretu. Omluvili to slovy, že je lepší kouřit, než se s ostatními rvát nebo používat bomby.
Myslím si, že v tu chvíli tihle divoši všechny ostatní lidi v metru doslova srali, čili měli pozornost, o kterou jim šlo. Nikdo se ale neodvážil je napomenout, protože byli opilí a mohli by se po něm vrhnout. Já se také bál, ostatně šlo jen o kouření. A tak se toho nakonec ujal mladík, který uspěl i proto, že divoši byli tak opilí, že sotva udrželi retka v prstech. Stačilo je pak jen zašlápnout na zemi.
Na koncertě Marie Rottrové mě žena sedící kousek ode mě napomněla kvůli tomu, že cvakám propisovací tužkou. Cvakal jsem, a tak jsem přestal. Ona mě ale napomenula znovu a potom znovu. Když jsem nereagoval, rozhodla se mě za trest točit na svůj mobil, což učinila. Na dotaz, jestli si mě bude večer doma pouštět před spaním, neřekla nic, točila zarputile dál a nakonec opět potvrdila, že cvakám. Předesílám, že k onomu cvakání perem předtím došlo ve chvílích, kdy kapela naplno hrála. Nechápu, jak to tak dáma mohla slyšet.
V metru při cestě z koncertu vedle mě stanuly dvě ženy. Bavily se o tom, že to bylo skvělé, jen je překvapilo, že nezazněly nějaké vánoční písně. Ucítil jsem nutkavou potřebu je vyvést z omylu, a tak jsem pravil, že skupina Hradišťan, která byla hostem Rottrové, vánoční píseň hrála.
Dámy informaci přijaly a divně se na sebe a potom na mě koukly.
„Hradišťan, ta cimbálovka,“ snažil jsem se uvést zprávu na nejpravější míru.
„Hmmm,“ laply po vzduchu.
„Bylo to ve druhé části koncertu,“ byl jsem přesnější.
„Aha, aha. A jakého koncertu?“ zaskočily mě dámy dotazem.
„No toho, ze kterého všichni jedeme,“ zavtipkoval jsem rozverně.
„My jedeme z besídky naší dcery Báry,“ prozradila nesměle jedna z nich. „Z Vysočan.“
Po chvíli ticha jsem si odkašlal a důstojně pravil: „Aha. Tak pěkné svátky.“ A po zbytek cesty jsem koukal hlavně před sebe.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)