Země plná odpadků z obalů

Na začátku tohoto týdne se znovu ukázalo, že český prezident Zeman je ropák a že zbytky svého životního elánu takové chování bezelstně podporuje. Lobbuje totiž za senátní verzi novely zákona o ochraně přírody, která posiluje práva obcí v národních parcích. V televizi ji, mimochodem, obhajovali poslanci ODS, což v praxi znamená, že jde jistě o cosi nekalého. ODS by to jinak nezajímalo, to víme z historie této zavrženíhodné strany.
Opět jsem se s tím ale smířil, protože myšlenkové a skutkové maléry patří k palebnímu arzenalu politiků, a kdo nad nimi nemávne rukou, zbytečně se bude trápit marností a urputností politikova bytí.
Podporuju kompletní ochranu národních parků, stejně tak například aktivitu Tomáše Kluse, jenž upozorňuje na svém Recyklus Tour mladé diváky na to, že zemi není dobře. Když se tedy setkám s klasickým ódeesáckým přístupem k ekologii, krev mi tuhne v žilách.
Obecně se domnívám, že na světě je příliš mnoho odpadků z obalů. Na mysli mám obaly, které zahalují zboží v době, kdy si je našinec kupuje. Potom je sejme a vyhodí.
V jedné cukrárně na Vinohradech v Praze vám zákusky zabalí a aby se papír nedotýkal zboží, vymysleli ještě kontrukci z tvrdého (naoko pozlaceného) kartonu, která tomu brání. Výsledkem je další zbytečný obal, a přitom není nic jednoduššího, než po rozbalení seškrábnout lžičkou z papíru šlehačku či krém.
Téměř dokonalí v produkci odpadků z obalů jsou lidé z Leo Expressu, jinak celkem milé dopravní společnosti. Zásobují planetu tolika zbytečnými obaly (a potažmo odpadky), až je to podezřelé. Ve čtvrtek jsem si na cestě z Ostravy do Prahy objednal mátový čaj a medovník. Za chvíli mi přinesli vodu v papírovém pohárku, k tomu v papíru zabalený mátový čaj a k tomu sólo v igelitu zabalené míchátko (ano, to mrňavé umělohmotné) společně s ubrouskem a dvěma cukry. Říkat, že cukr nepotřebuju, nemělo smysl. Přistál mi na stolku jako součást balíčku.
Medovník byl také zabalený. Jednak v tvrdém kartonu a uvnitř ještě v igelitu. Odstranit karton nebylo složité, stačilo pár trhů. Odstranit igelit ale složité bylo, protože byl tak pečlivě naplácnutý k zákusku, že jeho sloupnutí vyžadovalo důkladný přístup. Ruce od krému jsem si při tom zapatlal, byť jsem nechtěl.
K medovníku jsem dostal sólově do igelitu zatavený příbor a lžičku, k nim ubrousek a malý sáček se solí a pepřem. Přiznávám, že jsem sůl a pepř nepoužil, protože se mi k medovníku zkrátka nehodily. To ale autora myšlenky vbalit je k příboru, lžičce a ubrousku zjevně nenapadlo, takže k sobě dál přikládá věci, jež si odporují.
Když jsem dopil a dojedl, zůstalo mi na stolku tolik obalů a odpadků, že mi to zkazilo požitek z celé konzumace. A když jsem se rozhlédl po hordách odpadků, které byly na stolcích ostatních cestujících, dospěl jsem k závěru, že by Leo Express měl dostat za neekologický přístup k životu žlutou kartu.

Oscarové zajímavosti: La La Land dohnal Titanic, Streepová láme rekordy

Před slavnostním udělováním výročních Oscarů, které proběhne v noci z neděle na pondělí, je tu seznam několika zajímavostí, které provázejí letošní nominace i vyhlášení. Přehledu kandidátů v 89. ročníku udělování cen americké Akademie filmových umění a věd vládne snímek La La Land, který získal čtrnáct nominací.
Osm si na konto připsali filmy Moonlight a Příchozí, o dvě méně mají Místo u moře, Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny a Lion. Všechny jmenované se ucházejí o Oscara pro nejlepší film, přičemž devítku v této kategorii doplňují Fences, Skrytá čísla a Hell or High Water.

La La Land je přitom první muzikál, který je nominovaný na Nejlepší film od roku 1980

La La Land se čtrnácti nominacemi vyrovnal rekord snímků Vše o Evě (1950) a Titanic (1997).

La La Land je prvním muzikálem s původní hudbou i scénářem, který nominovali v kategorii Nejlepší film od roku 1980, kdy získal nominaci All That Jazz, a druhým od roku 1946, kdy nominovali Zvednout kotvy.

Dede Gardner a Jeremy Kleine se stali prvními producenty, kteří získali čtyři roky po sobě nominaci v kategorii Nejlepší film. Letos se jim to podařilo díky snímku Moonlight.

Meryl Streepová zlepšila svůj rekord v počtu získaných hereckých nominací na dvacet.

Dokument O. J.: Made in America je s délkou 7 hodin a 47 minut historicky nejdelším filmem, který nominovali na Oscara.

Nominace Thomase Newmana za hudbu k filmu Pasažéři je jeho čtrnáctou a zvýšila celkový počet nominací pro rodinu Newmanových (Alfred, Lionel, Emil, Thomas, David a Randy) na devadesát, což je více, než má jakákoli jiná rodina filmových tvůrců.

Stuart Craig je s jedenácti nominacemi v kategorii Výprava rekordmanem mezi žijícími tvůrci. Absolutní rekord drží Cedric Gibbon s 38 nominacemi.

Kevin O’Connell a Andy Nelson mají shodně po 21 nominacích v kategorii Mix zvuku, což je nejvíce od roku 1961, kdy v této kategorii začali nominovat jednotlivce.

Ai-Ling Lee a Mildred Iatrou Morgan jsou prvním ženským týmem, který nominovali v kategorii Střih zvuku. Podařilo se jim to díky snímku La La Land.

Kim Magnusson získal šestou nominaci v kategorii Nejlepší hraný krátký film, což je nejvíce ze žijících tvůrců.

Skladba The Empty Chair ze snímku Jim: The James Foley Story je sedmou písní z dokumentárního filmu, která získala nominaci na Oscara, a pátou za posledních pět let.

Osobní vzpomínka na Jarmilu Šulákovou. Když na ni fúkalo

V sobotu 11. února zemřela Jarmila Šuláková, jedna z nejvýraznějších folklórních zpěvaček české a moravské historie. Do života mi samozřejmě vstoupila už dávno v dobách, kdy jsem jako teenager nenáviděl lidovky a ona nám je zpívala v rádiu i televizi. Na začátku devadesátých let, když jsem začal psát o hudbě, se pak řada méně pozorných lidí domnívala, že je to má matka. Ti lidé ale přehlédli, že v jejím jménu po úvodním „Š“ není „p“, zatímco v mém ano.
Někdy na konci nultých let jsem uváděl festival Noc plná hvězd v Třinci. Bylo nedělní ráno a foukal vítr. Jako první v programu vystupovala skupina Fleret – s hostující Jarmilou Šulákovou.
Zatímco se kapela chystala na svůj set, paní Jarmila seděla na židli mimo pódium a o čemsi přemýšlela. Jen tak ze slušnosti jsem se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje, a ona potřebovala. Řekla mi: „Chlapče, velmi na mňa fúká.“
Usoudil jsem, že vyrobím-li jí jakousi zástěnu, bude jí lépe. A tak jsem s pomocí techniků přemístil opodál stojící nástrojový aparát světové značky za její záda. Tetelila se blahem, ale potom se obrátil vítr a ona si mě nenápadně přivolala. „Chlapče, tu stále fúka,“ oznámila mi. Očima jsem našel jiný, tentokrát basový aparát, a svépomocí ho přesunul k ní, čímž jsem vytvořil jakési „elko“, zábranu mnohem prostornější než tu předešlou.
Není třeba jistě tajit, že v rámci Murphyho zákonů se vítr brzy opět stočil jinak a paní Jarmila mi oznámila, že na ní stále fúka. Poslední aparát byl však naštěstí také po ruce, a tak šel k těm ostatním. Za deset minut tedy stál kolem paní Jarmily „domek“ ze špičkových nástrojových aparatur, které z velké části nejspíš patřily členům skupiny Doga, která je na tento festival zapůjčovala. Jí zaručily, že těch dvacet minut do začátku vystoupení na ní už nefúkalo. A seděla v tom „domku“ jako spokojená královna.
Potom vyšla na pódium a ti, kteří na festivalu vstali, jí klečeli u nohou.
Klaním se, paní Jarmilo.

Vypsaná fixa je trochu jiná, protože kouzlí

Těžko říct, jak budou na nové album pardubické kapely Vypsaná fixa reagovat fanoušci za několik let, kdy bude jasné, co pro příběh čtveřice znamenalo.
Z dnešního pohledu je nicméně jisté, že se na počinu, nazvaném Tady to někde je, rocková čtveřice zachovala jinak než na předešlých.
Potvrdila tak, že její hudební mluva nebyla definitivně včleněna do prvních šesti alb, a to navzdory jejich silné pozici, kvalitě ani tomu, že to tak vypadalo. Obtěžkána životními i hudebními zkušenostmi připravila nahrávku, kterou stojí za to respektovat. Je totiž chytrá a kapela na ní (v intencích své tvorby) kouzlí. Nikdy v minulosti například její album nezačalo táhlou a poklidnou písničkou, jako je to na novince.
V roce 2014 vydala album Krásný smutný den. Spolupracovala na něm s producentem Ondřejem Ježkem a bylo patrné, že jeho přínos zvukovému ztvárnění byl výrazný. Nyní se ukázalo, že to byl pouhý začátek jeho vkladu do hudební kapitoly zvané Vypsaná fixa.
Nová deska Tady to někde je se zvukově posunula do dávných časů. Nejvíce je z ní zřejmý vliv muziky šedesátých let, kdy se ještě na nahrávkách nekamuflovalo hlukovými a chemickými přelivy, ale vše bylo zcela přirozené.
Na desce je každý nástroj jasně čitelný, a když kytary hrají riffy, je slyšet všechna hrábnutí do strun.
K tomu je v písních několik nápadných i nenápadných nádavků, jsou slyšet piano, saxofon, zvonce i řada na první poslech zanedbatelných vkladů, které v kontextu desky naprosto slouží celku a významně se podílejí na tom, že Vypsaná fixa svůj zvuk pozměnila.
V historickém repertoáru kapely je spousta písniček, které na české hudební scéně zlidověly a těší se dychtivému zájmu publika více generací.
Na nové desce mnoho tak přesvědčivě silných kompozic není, jako by v rámci zmíněné proměny Vypsaná fixa sázela především na náladu a melodie, které okouzlují v klidu. Dáme-li jim nicméně čas, po třetím čtvrtém poslechu nás vpustí do svého světa a pak je možné se v klidu a s prožitkem projít příběhem písniček, potažmo celého alba.
Textař Márdi (také zpěvák a kytarista) si při psaní dával pozor na to, aby se neopakoval. Protože jeho rukopis je chytrý, nápaditý a na české scéně originální, dokázal vytvořit texty, které jsou osobité, nadále plující v nejlepším toku jeho rukopisu.
Tady to někde je je dobré album, které Vypsaná fixa nahrála v pěti studiích. Vtiskla mu cestovní charakter, jenž je patrný i v textech, potvrdila na něm svou oddanost hudbě i to, že vymýšlet nové přístupy i příběhy se vyplatí.

Vypsaná fixa: Tady to někde je
San Piego Records, 42:25
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 8. února 2017)

Opona spadla. Black Sabbath v sobotu skončili

Oznámili to včas, takže to není žádný šok. Doba však tu informaci trochu zakryla a ona se nenápadně naplnila v sobotu večer v Birminghamu. Britská skupina Black Sabbath ukončila koncertní činnost, jak plánovala. V Birminghamu proto, že v tomto průmyslovém britském městě kapela v roce 1967 vznikla.
V rámci rozlučkového světového turné The End, které začalo loni v lednu a zahrnovalo jednaosmdesát koncertů, zahráli Black Sabbath loni v červnu také v Praze. A byli ve formě.
„Děkujeme vám, dobrou noc, moc vám děkujeme,“ řekl publiku na závěr dvouhodinové show zakončené ohňostrojem zpěvák Ozzy Osbourne. On i jeho spoluhráči již dříve oznámili, že budou dál pokračovat ve svých sólových aktivitách.
Z původní legendární sestavy Ozzy Osbourne, Tony Iommi (kytara), Terrence „Geezer“ Butler (baskytara) a Bill Ward (bicí) chyběl na turné Ward, který se již před lety nedokázal s ostatními dohodnout na finančních podmínkách turné. Za bicími ho nahradil Tommy Clufetos. S Black Sabbath vystoupil i klávesista Adam Wakeman, syn rockového hudebníka Ricka Wakemana.
Pokud to byl opravdu poslední koncert skupiny Black Sabbath, spadla v sobotu opona za jednou skutečnou ikonou.

Jsem jasnovidný?

Několikrát v minulosti se ukázalo, že mám dobrou intuici. Například když mi jeden psával po nocích, jak je šťastný, že se známe, aby se z něho pak vyklubala učebnicová zákeřná figura, a já to přitom tušil od první chvíle (bohužel jsem svůj vnitřní hlas neposlouchal, jak to tak bývá, a byl jsem bit). Nepřikládal jsem však těmto předtuchám nikdy příliš velkou váhu, protože to prostě mohla být náhoda.
Nyní se ale ukázalo, že to může být jasnovidnost. V dnešním tisku se totiž objevila zpráva, že bývalý hradní kancléř Forejt, který musel ze své práce odejít proto, že zemí kolovalo video, na kterém prováděl věci, které se provádět mezi slušnými lidmi nemají, odešel pracovat do Institutu Kikiny, tedy bývalého prezidenta Václava Klause.
A já tušil, že tam skončí.