Osobní vzpomínka na Jarmilu Šulákovou. Když na ni fúkalo

V sobotu 11. února zemřela Jarmila Šuláková, jedna z nejvýraznějších folklórních zpěvaček české a moravské historie. Do života mi samozřejmě vstoupila už dávno v dobách, kdy jsem jako teenager nenáviděl lidovky a ona nám je zpívala v rádiu i televizi. Na začátku devadesátých let, když jsem začal psát o hudbě, se pak řada méně pozorných lidí domnívala, že je to má matka. Ti lidé ale přehlédli, že v jejím jménu po úvodním „Š“ není „p“, zatímco v mém ano.
Někdy na konci nultých let jsem uváděl festival Noc plná hvězd v Třinci. Bylo nedělní ráno a foukal vítr. Jako první v programu vystupovala skupina Fleret – s hostující Jarmilou Šulákovou.
Zatímco se kapela chystala na svůj set, paní Jarmila seděla na židli mimo pódium a o čemsi přemýšlela. Jen tak ze slušnosti jsem se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje, a ona potřebovala. Řekla mi: „Chlapče, velmi na mňa fúká.“
Usoudil jsem, že vyrobím-li jí jakousi zástěnu, bude jí lépe. A tak jsem s pomocí techniků přemístil opodál stojící nástrojový aparát světové značky za její záda. Tetelila se blahem, ale potom se obrátil vítr a ona si mě nenápadně přivolala. „Chlapče, tu stále fúka,“ oznámila mi. Očima jsem našel jiný, tentokrát basový aparát, a svépomocí ho přesunul k ní, čímž jsem vytvořil jakési „elko“, zábranu mnohem prostornější než tu předešlou.
Není třeba jistě tajit, že v rámci Murphyho zákonů se vítr brzy opět stočil jinak a paní Jarmila mi oznámila, že na ní stále fúka. Poslední aparát byl však naštěstí také po ruce, a tak šel k těm ostatním. Za deset minut tedy stál kolem paní Jarmily „domek“ ze špičkových nástrojových aparatur, které z velké části nejspíš patřily členům skupiny Doga, která je na tento festival zapůjčovala. Jí zaručily, že těch dvacet minut do začátku vystoupení na ní už nefúkalo. A seděla v tom „domku“ jako spokojená královna.
Potom vyšla na pódium a ti, kteří na festivalu vstali, jí klečeli u nohou.
Klaním se, paní Jarmilo.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)