Věra Špinarová byla skvělá zpěvačka a svérázná žena

Když se ve čtvrtek ráno objevila zpráva o tom, že Věra Špinarová zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měl jsem namířeno do Kutné Hory. Setkal jsem se tam se členy kapely Horkýže Slíže, ale na jejich večerní koncert v klubu Česká 1 jsem nepočkal. Spěchal jsem na rychlík do Prahy, který jel ve 21 hodin.
Patnáct minut před odjezdem vlaku mi jedna dobrá kamarádka poslala esemesku se zněním: „Zemřela Špinarová“. Cuklo to ve mně tak, že jsem vylil kávu, kterou jsem si před okamžikem pořídil z nádražního automatu. Za minutu ale přišla další esemeska. „Sorry, byl to hoax,“ stálo v ní. V následném hovoru s onou kamarádkou mi sdělila, že zprávu pustila ven TV Polar odkudsi z Ostravska, do níž prý kdosi zavolal, že zpěvačka skonala, a její redaktoři se neobtěžovali zprávu ověřit.
Hovor jsme uzavřeli slovy, že pokud je to tak, měla by se Věra Špinarová dožít dalších mnoha let, protože se říká, že kdo je okolím pohřben v době, kdy ještě žije, bude na světě dlouho.
V případě Věry Špinarové to ale neplatilo, a to mě moc mrzí. Zemřela v neděli v pětašedesáti letech.
Setkal jsem se s ní několikrát, někdy měla lepší náladu, jindy horší. Byla ale vždy naprosto upřímná a vzpomínám si, kdy mi zcela bez servítků řekla, že se jí náš naplánovaný rozhovor nechce dělat, protože nemá chuť.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi – v jiném rozhovoru – došly otázky a já se jí spíše mimoděk zeptal, jak pečuje o svůj hlas. Odpověděla, že nijak, ale já se jí pokusil, napovědět: „A co třeba požívání syrových vajíček před koncertem… Někdo to dělá.“
Podívala se na mě, ušklíbla se a věrna své stoprocentní upřímnosti pravila: „Vajíčka? To bych se poblila.“
A jelo se dál, protože už se ohledně péče o hlasivky nebylo na co ptát.
Smekám před vaším hlasem i životem, paní Věro.

Temní Depeche Mode komentují současný svět

Každé vydání nového alba britské synthpopové kapely Depeche Mode je událostí. Každé je propírané, fanoušky vlídně přijaté a teprve čas ukáže, jaké místo v příběhu skupiny má. Ta předešlá – Sound Of The Universe (2009) a Delta Machine (2013) – ne tak výsadní.
Jistě i proto se trojice Dave Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher rozhodla pojmout písně na novince Spirit, jež vyšla v pátek, trochu jinak. Vzniklo dílo, které je temné, vážné a pochmurné. Jen na něm nejsou písničky, jež ohrozí ty legendární.
Kapela má zažité zvyklosti a těch se drží. Zvuk desky je proto v rámci elektronické hudby moderní, aranže pestré a rafinované, zpěv mocný. Melodické linky písniček sice nejsou tolik výrazné, přesto mají schopnost plíživě se vetřít do mysli.
Zahajující Going Backwards je pro Depeche Mode výrazově typická a má pěknou melodickou linku. Jejím zlatým hřebem jsou vokály v samotném závěru. Hudebně to nejvíce žije ve Scum a You Move, kompozicích bytostně elektronických. Zajímavá je krátká Eternal, která dlouho slibuje gradaci, jež se nekoná, nicméně kompozici to v důsledku neškodí, naopak.
Spirit je pravděpodobně nejvíce politická deska skupiny od dob Construction Time Again (1983). Nebojí se hlasem obyčejných lidí komentovat aktuální společenskopolitické klima. Přes všechny sympatie k takovému postoji a s ohledem na to, že politický svět kritiku potřebuje, je nicméně zvláštní, že tak činí více než padesátiletí muzikanti, jejichž životní úroveň je vysoká a inspirace k textům nejspíše brali jen z televizních zpráv a novinových článků.
Naštěstí Gahan zpívá, že je rozčarován dnešní generací, tedy si uvědomuje, že vzpoura proti establišmentu není práce pro něho.
Čtrnácté album Depeche Mode patří k těm lepším, jež v posledních dvaceti letech vydali. A možná je to nákrok k lepším následujícím.

Depeche Mode: Spirit
Columbia/Mute, 49:23
Hodnocení: 75%

Po piči dobrá

Vyrazil jsem v sobotu vlakem do Bratislavy na koncert Vypsané fixy. Pár lidí se mě ptalo, proč blázním a jedu na Vypsanou fixu do Bratislavy, když minulou středu hrála v Praze a ještě s Ondřejem Ježkem jako hostem. Já nicméně soudím, že hudební novinář by neměl trčet u internetu a opisovat zprávy z jiných zpráv, neměl by být pragoncetrický a také si myslím, že teprve mimo hlavní město se ukáže, jak se věci v kapele mají. Nota bene miluju jízdy vlakem, a tak s trochou nadsázky mohu říct, že pokud jsem se na něco v sobotu velmi těšil, pak to byla právě ta cesta vlakem.
Když jsem na hlavním bratislavském nádraží vystoupil, koupil si za bezmála tři eura zapečený toast a vyrazil k Randal Clubu, udivilo mě, jak je v sobotu odpoledne hlavní město Slovenska mrtvé. Prodavač v síti Subways, kam jsem zašel na kousek žvance později, mi vysvětlil, že je to normální, protože lidé z východu Slovenska odjeli domů a Bratislava je bez energie. Možná to tak funguje, protože to město bylo opravdu nekonečně grogy.
S mládenci z Vypsané fixy jsme udělali rozhovor pro Novinky.cz a následoval koncert, při jehož křtu jsem se stal neočekávaným řízením osudu kmotrem nového alba. Márdi mě pak na pódiu uvedl jako někoho, kdo má v Bratislavě kořeny, což je částečně pravda. Obnažená pravda je nicméně taková, že má matka pochází z vesnice Pata, která přece jenom pod Bratislavu nepatří a možná by ani nechtěla.
Když už se hrál přídavek, zamířil jsem na toaletu. Najednou po mně chňapla čísi ruka a zastavila mě. Jejím majitelem byl pořízek, který měl v očích mír. Chvíli hleděl do těch mých a pak řekl: „Skvelý koncert. Povedz chalanom, že hrajú po piči dobře.“
Slíbil jsem mu, že to vyřídím doslova, protože to byla od něho pocta. Však se také Vypsané fixe to vystoupení povedlo.
Vzkaz jsem skutečně vyřídil, s kapelou jsem se rozloučil a zamířil to jemného deště, který mezitím centrum slovenské metropole opanoval. Venku ke mně přistoupil hubený kudrnatý hoch, zastavil mě gestem a řekl mi: „Bol to výborný koncert. Povedz chalanom, že hrajú po piči dobře.“
„Víš co?“, odpověděl jsem mu. „Kluci sedí dole na baru, tak jim to běž říct sám. Budou z toho mít radost.“
Nevím, jestli na ten bar došel. Možná ano. Vypadal totiž po piči nadšený.

Citron a Limetal na konci války

Po prázdninách v roce 2015 se rozešla tehdejší sestava skupiny Citron. Bez ohledu na to, co toho bylo příčinou, zůstal bubeník Radim Pařízek s názvem kapely na jedné straně, baskytarista Václav Vlasák, kytaristé Jaroslav Bartoň a Jiří Šperl a zpěvák Fany Michalík na straně druhé.
V následujících týdnech oznámil Pařízek, že Citron pokračuje dál se zpěvákem Ladislavem Křížkem a dalšími novými členy. Čtveřice z druhé strany oznámila existenci nové formace Limetal. To vše bylo lemováno mediální přestřelkou, kdy se obě strany z lecčeho vzájemně obviňovaly, a zdálo se, že „válka“ bude gradovat.
Loni v prosinci vydala skupina Citron album Rebelie Rebelů a vyrazila na vzpomínkové turné se svými generačními souputníky. Limetal přinesl první album nazvané stejně jako kapela letos v únoru a konflikt jím uťal. V horším případě utlumil. Ukázalo se totiž, že Citron i Limetal mají rozdílné pohledy na hudbu, kterou se chtějí prezentovat.
Citron nahrál velmi dobré album, jehož prostřednictvím se přibližuje období své slavné desky Radegast, která vyšla v roce 1988 a u mikrofonu tehdy stál Ladislav Křížek. Limetal přišel s albem, na němž jsou písničky spíše rockovější s modernějším přístupem ke zvuku. Nadto je to rovněž velmi dobré album. Pokud by došlo na přidělování procent, obě si zaslouží dobrých pětasedmdesát.
Na české hudební scéně jsou dvě silné kapely, které dobře vědí, co chtějí a jak toho dosíci. Jako pointa celého příběhu je to vlastně výborné.

(Tato glosa vyšla 14. března 2017 v deníku Právo)

Blanka Juli Nemanič silnější Zemana

Byla to jedna z nejhorších zpráv posledních měsíců. Prezident Zeman se rozhodl neodejít na odpočinek, nýbrž kandidovat v příštích prezidentských volbách na úřad hlavy státu. Pokud – nedej bože – zvítězí, bude se tahle země nadále bezelstně připojovat k východním mocnostem, kde lidská práva hrají podružnou, respektive nulovou roli, bude se nadále topit v rasové předpojatosti, bude ochránce životního prostředí považovat za teroristy, nadále v ní budou mít mnozí pocit, že míra arogance a sprostoty uděluje prezidentovi ten nejvyšší mandát k vykonávání úřadu, a nadále se řada obyvatel vůbec nebude usmívat opileckým excesům a vtípkům, které z Pražského hradu ve vlnách prší do podhradí.
Nosil jsem tuto špatnou zprávu jako kouli u nohy skoro celý další den. Byl to takový ten pocit, že se nic neděje, ale něco vás štve a bere vám to chuť do života. A to i přesto, že jste si na to mohli po těch bezmála patnácti hubených prezidentských letech zvyknout.
Zajel jsem ale naštěstí v pátek 10. března na koncert skupiny Horkýže Slíže do Dobříše. A hned na začátku mi spravil pošramocenou náladu zpěvák a baskytarista Kuko, když si dovolil jeden lingvistický vtípek, který mi umožnil na hořké zklamání z předešlého večera zcela zapomenout (samozřejmě do chvíle, než jsem se rozhodl napsat tento příspěvek).
Kuko na pódiu řekl: „Túto pesničku venujeme chorvátskej premiérke Blanke Juli Nemanič, ktorá nás v lete príde navštíviť. Nakoľko Blanka Juli Nemanič v júli nemá nič.“
Tu neexistující političku jsem si okamžitě oblíbil.

Český lev ani necekl, možná dokonce klimbal

V sobotu večer jsem si zapnul Českou televizi a těšil se, jak se pobavím u předávání cen kolegů v branži filmové. Přenos z udílení Českých lvů z pražského Rudolfina měl slušnou předcházející televizní reklamu, nominováno bylo hned několik filmů a já si myslel, aniž bych je všechny viděl, že si vytvořily silnou konkurenci a bude to boj. Zle jsem se však ve všech ohledech mýlil.
Když jsem v lednu letošního roku moderoval křest knihy o literatuře na Broumovsku a Policku z pera broumovského knihovníka Honzy Meiera, uváděl jsem opravdovou show. Respektive jsem dobrou velkou show v porovnání s utahaným a neskonale nudným sobotním ceremoniálem předávání Českých lvů. V broumovském divadle účinkoval muzikant, dva účinkující bezchybně četli ukázky z knihy a Honza Meier dával při vyprávění o své knize k dobru peprné historky, kterým se stovka lidí v sále smála či usmívala.
Na Českých lvech se na začátku řeklo, že se nebude útočit na Zemana, pak se dvanáctkrát řeklo, že vyhrál někdo z týmu filmu Masaryk, který se v pražském kině Lucerna loni promítal jen týden, což ovšem podle statutu akademiků stačilo na nominaci, něco málo zahráli pianisté Brzobohatý a Brousek, zato chyběl humor, herectví a moderátorka Adela Banášová zoufale vařila z vody, a to co uvařila, bylo studené.
Víte, dlouhou dobu jsem si myslel, že kulturní ceremoniály by neměly být příliš okázalé. V sobotu jsem ale dospěl k závěru, že trocha toho šoubyznysového bláznovství jim neškodí. Pokud se totiž nedostaví, může se divákovi stát, že televizi raději přepnete na nějaký hloupý americký film, protože mu prostě sváteční večer českého filmu přijde k nepřežití otravný.
Filmoví kolegové novináři rádi píší o tom, jak Český lev „zařval“. V sobotu večer ale ani necekl. Byl ticho, zíval a klimbal.