Porazila mě technika. Konkrétně arogant Facebook

Nikdy jsem nad technikou nevyhrál. Nikdy. V ideálním případě jsem jí porozuměl, výhru však na kontě nemám. Však mi také o ni nikdy nešlo… až do nynějších dnů.
Kolem 15. července mi vypověděl službu Facebook. Jde o stránky, které podporují stránky www.spulak.cz, čili o profil, na nějž vždy umístím informaci o tom, že jsem na uvedené stránky umístil nějaký článek, případně na ně vrznu odkaz na nějaký svůj článek třeba na Novinkách.cz. Nikdy jsem neodkazoval na žádné porno, nikdy na teroristické organizace, nikdy na komouše. Mým největším proviněním bylo a je, že se stydím za poslední dvě české prezidenty, což jsem dal v některých svých příspěvcích najevo.
V uvedený den ale Facebook podporující mé stránky přestal pracovat. Nebylo možné na něj vložit žádný příspěvek, protože ho následně nezveřejnil. Po pár dnech jsem zjistil, že mi neukazuje ani zprávy, nelze se nikam doklikat, tím pádem ani obrátit na někoho z podpory o pomoc. Vypadalo to jako hackerský útok, nicméně jsem nepřišel na to, proč by někdo takto útočil zrovna na mě.
Požádal jsem tedy o pomoc přátele. Většina byla bezradná, až teprve jedni se prodrali až na zahraniční podporu Facebooku a sdělili jí, co se stalo. Odpovědí nám bylo, že se na to mrknou, ale potřebují různá potvrzení o mém vztahu se stránkou, a to i notářsky ověřené.
Arogantní partička z Facebooku je anonymně skrytá kdesi v zahraničí, spojit se s ní je zázrak, a když se to povede, vyžaduje úkony, jako by vám prodávala pozemek na měsíci.
Pochopil jsem, že jsem dostal K.O. Ty stránky už nikdy nebudou fungovat, protože není nikdo, kdo by je opravil a zprovoznil, a těm z Facebooku je to jedno. Ne že by mi to rvalo žíly, oznámím brzy novou adresu. Šokuje mě jenom, jak si Facebook nehlídá kvalitu a jak těžké je kontaktovat ho.

Metronome Festival Prague žije. I kvůli Kasabian či Young Fathers

Praha má konečně velký festival zaměřený na rock, pop a další žánry. V sobotu v noci si to bylo možné říci po skončení vystoupení britských Kasabian. Připočteme-li povedené páteční hraní Stinga, mezi diváky dobře přijaté Young Fathers i další sety, také oproti loňsku vyšší počet diváků, lze s trochou opatrnosti konstatovat, že česká metropole protrhává smolné roky.
V minulosti to v ní totiž nepřežilo několik festivalů, ať už to byl Love Planet, Prague City Festival nebo Music In The Park. Druhý ročník Metronome Festivalu Prague však svou životaschopnost prokázal a pořadatelé již vyhlásili na příští červen jeho pokračování.
Zatímco loni na něj přišlo nějakých sedm tisíc diváků, na Stingovi jich v pátek bylo čtrnáct tisíc. Zlepšilo se také zázemí akce (byť fronty na jídlo jsou koloritem každé podobné události) a místo konání nabízí mnohé klidné zóny na odpočinek. To všechno se počítá jako plus.
V dobrém světle se navíc představily největší hudební autority programu. Sting svým pátečním koncertem diváky doslova polaskal a v nádherné noci jim nadělil dávku sofistikovaného umění, když zpíval skladby své i slovutných The Police, s nimiž se v minulosti proslavil.
Kasabian pak v sobotu večer vychrlili dávku rockové živelnosti, kterou postavili na svých koncertně velmi silných písničkách i sebevědomí pramenícího z faktu, že doma na ostrovech platí za jednu z nejlepších kapel současnosti, a to i v živém provedení.
Z výše uvedených jmen vyplývá, že si organizátoři dávají záležet na nabídce. Loni to byl Iggy Pop, letos Sting a Kasabian, za rok to jistě bude někdo další zajímavý. Hnacím motorem budiž to, že pořadatelé momentálně drží v rukou produkt, který má šanci (a jistě i ambici) nabývat a jednou by mohl být ozdobou letní sezóny v hlavním městě.
Možná by přesto mohli v programu napříště více myslet na to, že i naši hudební zástupci si v mnoha případech zaslouží větší pozornost, už jen vzhledem k tomu, že jsou v tuzemsku populární, anebo jsou takříkajíc na cestě vzhůru. V letošním programu by například zpěvačce Lenny, která je nesporně největší novou hvězdou loňského českého roku (o čemž svědčí i pět Cen Anděl) slušel večerní čas v programu více než ten odpolední.
Jinak se ale na Metronome Festivalu Prague vyvíjí vše podle nejlepších předpokladů. A euforie z toho je dalším z hnacích motorů.

(Tato glosa vyšla na serveru Novinky.cz 25. června 2017)

Hluboká moudrost Karla Gotta, která mě dostala

Ve středu jsem se většinu svého pracovního dne věnoval výstavě Gott, My Life, která mapuje umělecký život zpěváka Karla Gotta. Koná se na lodi, která kotví v Praze na Výtoni, tedy na náplavce.
Na ranní tiskové konferenci Mistr nebyl, přijel až na podvečerní vernisáž. Vlastně připlul, protože na loď, na níž se výstava koná, nastoupil z menší lodi, která jej přivezla ze druhého břehu Vltavy. Bylo to efektní, to ano.
Nejefektnější byl ale následující Mistrův proslov. Padla na něm totiž myšlenka, nad kterou mi nejdříve zůstal rozum trochu stát, nicméně neuvěřitelně mě ve finále pobavila. Mám totiž stejný smysl pro humor. Pro absurdní humor.
Karel Gott v jednu chvíli pronesl tato slova. „Když si s vámi připíjím, tak neříkám: Na zdraví, ale říkám: Na život. Vždyť co by nám bylo platné zdraví, kdybychom se nenarodili.“
Zaprvé: je to totálně pravdivá úvaha, proti tomu žádná. Zadruhé: je to totálně absurdní úvaha. proti tomu žádná.
Smál jsem se tomu ještě druhý den ráno.
(Na prvním snímku nastupuje Karel Gott s manželkou Ivanou na loď, na snímku dole při proslovu na vernisáži)
Gott,nástup
Gott

Svaly, mobil, tepláky

V zašlých dobách mého mládí jsme se s odvážnými vrstevníky posmívali lidem, kteří nosili tepláky. Nebyly totiž moc sexy, tehdy se jim navíc velmi záhy vytahala kolena (ale to i dnes) a vypadaly na svých nositelích jako prověšená cílová páska. Musím přiznat, že od té doby na mě nositelé tepláků nepůsobí důvěryhodně, a to i tehdy, když ve skutečnosti důvěryhodní jsou. Je to takový můj malý předsudek.
Nedávno jsem cestoval vlakem Leo Express do Ostravy na křest alba skupiny Nebe. Na sedačce křížem od té mé seděla moc krásná slečna, která se po mně tu a tam stydlivě podívala. Já se tvářil podobně stydlivě (ne-li více), a tak jsme si několik desítek minut vyměňovali stydlivé pohledy a čekali, jestli ho ten druhý změní za odhodlaný. Samozřejmě se dlouho nic nedělo.
Teprve kdesi za Zámrskem dívka pohlédla na chlapce vedle sebe, kterého já dosud pohrdavě ignoroval. Byl to svalovec a tvrdě spal. A tak jsme se mohli ještě chvíli věnovat svým stydlivým pohledům, které nás oba zjevně docela bavily.
Možná se z nich zrovna začal rodit budoucí krásný vztah, jenže najednou se svalovec probral. Pohlédl na dívku vedle sebe, zašklebil se na ni a s patrným idiotským výrazem ve tváři zahýbal prsním svalem. Ona ho za to pochválila, což ho přimělo celou tu taškařici (na kterou já bych se nezmohl ani kdybych si pomáhal rukama) opakovat, a pak opět a ještě mnohokrát. Byl na svůj výkon náležitě hrdý a tvářil se, jako by to byl poukaz na úřad obecního chytrolína.
Dívka se za chvíli podívala na mě a stydlivý úsměv vystřídal v její krásné tváři omluvný. Mezitím vzal její svalovec do rukou mobil a začal pařit nějakou hru. Protože se mu v ní dařilo, přiměl svou přítelkyni, aby se dívala, jak mu to jde. A tak, byť o to zprvu nejevila ni malý zájem, koukala a chválila ho.
Za chvíli jen pro ni zahýbal prsním svalem a záhy sestřelil dalšího Batmana, nebo o co v té jeho debilní hře šlo. Dívka už se na mě dívala jenom zřídka, neboť bylo patrné, jak trapno je jí za toho svého ňoumu, který jí svou nehynoucí láskou obdařoval prostřednictvím rozhýbaného prsního svalu a střílením v digitální hře.
A pak se to stalo. Vystupovali Olomouci. Ona vstala, musela na špičky a sundat si tašku z úložního prostoru nad hlavou, zatímco on žádnou neměl. A když vstal, visely se na jeho vymakaných nohách – tepláky s vytahanými koleny.
Vím, že je to předsudek, nicméně v tom vlaku jsem toho svalovce pochopil. Ji ne.