Hentai Corporation. It’s Only Rock’n’roll

Pořadatelé festivalu Rockfest Dačice měli v sobotu problém. Byli natolik překvapeni tím, jak u nich naživo na akci vystupovala skupina Hentai Corporation, že se rozhodli přerušit její produkci, ukončit předčasně koncert a kapelu vykázat z areálu.
Na Facebooku k tomu napsali: „Během vystoupení kapely Hentai Corporation došlo k velkým slovním urážkám a nepřístojnostem zpěváka, a z toho důvodu bylo vystoupení předčasně ukončeno. Ještě jednou se vám všem omlouváme, je nám to velice lito. Kapele jsme smlouvu vypověděli a byla vykázána z prostor areálu.“
Hentai Corporation k tomu na svých stránkách na Facebooku napsali: „Very danke přátelé from da Benátská! und Rockfest Dačice. Život přináší různá překvapení, v jednu chvílí tě plácaj po zádech Chase and Status Quo, že takovouhle pecku dlouho neviděli, a o pár hodin později jseš napaden za to, že jseš teplej a nechceš fotku s Luckou Angel of Death Bílou.“
Nevím přesně, co se na akci v Dačicích stalo (i když si to dovedu živě představit). Vím jen to, že Hentai Corporation vystupují obvykle velmi osobitě a jejich koncert je plný skvělé hudby (za což je chválili Status Quo), ale též provokací (za což je nechválili v Dačicích). Zvykl jsem si na to i já, a že mi to dost dlouho trvalo. Beru to jako součást show i osobnosti zpěváka Radka Škarohlída.
Každý pořadatel, který si na koncert Hentai Corporation pozve, by tohle všechno měl vědět a znát. Mám skoro pocit, že to patří k ostré přípravě na pořádání každé akce, na které kapela hraje.
It’s Only Rock’n’roll!
Přikládám video.

Skoro jedna třetina Čechů jezdí na festivaly

Společnost Nielsen Admosphere vydala průzkum, který je zajímavým čtením pro české muzikanty a fanoušky hudby. Vyplývá z něho, že z české internetové populace (což je drtivá většina národa) navštěvuje v současnosti letní hudební festivaly necelá třetina lidí. Další třetina na ně jezdila v minulosti. Výzkumu se zúčastnila pětistovka respondentů starší 15 let.
V žebříčku TOP 5 festivalů, které si respondenti vybaví jako první, se umisťují zpravidla ty největší. Nejznámější jsou Colours of Ostrava, Rock For People, Hrady CZ, Votvírák nebo Masters of Rock.
O hudebních festivalech se lidé nejčastěji dozvídají z internetu, ať už z webových stránek, nebo sociálních sítí (68%). Na druhém místě jim o nich říkají jejich přátelé a známí (48%) a 41% získává tyto informace z billboardů, plakátů a dalších typů venkovní reklamy.
V průzkumu jsou ještě další údaje. Zítra si je budete moci přečíst v deníku Právo, na Novinkách.cz či na serveru Czech Blade. Tohle je jen zajímavá ochutnávka.

S hoaxem opatrně. Aneb jak to s ním bylo v případě Benningtonovy smrti

Zpráva o smrti zpěváka skupiny Linkin Park Chestera Benningtona dorazila do České republiky brzy poté, co ji vydala americká a britská média. Byla nicméně tak nečekaná a překvapivá, že mnozí ti, kteří se jí svým zrakem dotkli, prostě nevěřili. V kontextu odchodů hudebních ikon v posledních dvou letech se není čemu divit. Jednou by to přece mělo skončit.
Na českých sociálních sítích se brzy objevily příspěvky chytrolínů, kteří se snažili přesvědčit ostatní o tom, že ona zpráva je takzvaný hoax, tedy podvod či smyšlenka. V jednom případě jsem dokonce zaznamenal, že jakýsi megachytrolín pogratuloval českým médiím za to, že naletěla na hoax odkudsi ze zahraničí. Předesílám, že v tu chvíli už o tragédii informovala nejprestižnější zahraniční média.
Se smrtí se to v seriózních médiích má takhle. Pakliže někdo skoná, je pro novináře důležité mít informaci o jeho smrti ověřenou ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Pokud ho o ní zpraví někdo z rodiny zemřelého, nejlépe nejbližší příslušník, další ověřování je jen formalita a většinou se nedělá. Tohle ví každý žurnalistický začátečník.
O smrti Chestera Benningtona informovala jako první prestižní a silná zahraniční média. Pravda, server TMZ.com, který to odstartoval, je bulvár, nicméně jeho zprávy jsou zpravidla rychlé a přesné. Jsem přesvědčen o tom, že v těchto médiích sedí profesionálové, kteří své řemeslo ovládají. A proto bych si dovolil na jejich informace spoléhat a věřit jim.
Než tedy zase chytrolíni budou psát o hoaxu a nezdaru českých médií, měli by si uvědomit, že nemají dostatek ani základních informací o tom, jak se s citlivými zprávami o úmrtích známých osobností zachází. Možná jim ani nedošlo, že ten jejich hoax byl vlastně hoax.

Chester Bennington, zlatý hlas pro šťastné časy rocku

Jedenáctého června koncertovali američtí Linkin Park v Praze na festivalu Aerodrome. Stáli jsme vedle sebe se zpěvačkou Sabinou Křovákovou a pochvalovali si, jak do toho jde Chester Bennington naplno. Za měsíc a kousek se rozhodl z tohoto světa odejít. Ve čtvrtek nalezli jeho tělo, spáchal sebevraždu, oběsil se ve svém domě v Los Angeles.
V souvislosti s tím si vybavuju květnový dobrovolný odchod Chrise Cornella ze Soundgarden. Benninton si sáhl na život v době jeho nedožitých narozenin. Byli si velmi blízcí, Bennington byl kmotrem Cornellových dětí a na jeho pohřbu zazpíval píseň Hallelujah od Leonarda Cohena. Tehdy také pověděl, že se s ním rozloučil „po svém“. Nechce se mi moc domýšlet, co tím chtěl říct.
V říjnu roku 2000 jsem přišel do kanceláře společnosti Warner Music a Michal Máka mi dal do ruky album Hybrid Theory. Řekl, že ho nahrála nová americká kapela Linkin Park a vyjádřil přesvědčení, že se mi bude líbit.
Když jsem si ho pak doma poslechl, pochopil jsem, že je tu nová velká rocková skupina. I díky Benningtonovu hlasu, který vytvořil hudbě Linkin Park cejch. Do časopisu Bang!, jenž jsem tehdy vydával, jsem napsal článek a troufnu si říct, že byl první, který tu o Linkin Park vyšel. Pokud nikoli, autorovi toho skutečně prvního se omlouvám.
O tři roky později hráli Linkin Park v Praze. Na tiskové konferenci před koncertem byl i Chester Bennington, tehdy čerstvě po operaci, o které se hodně psalo. Potvrdil, že je v pořádku, a já kdesi uvnitř cítil, že rocková hudba může být klidná, neboť tahle kapela ji ještě o kus posune. Možná to už neudělala, možná vše zásadní řekla prvním albem Hybrid Theory. Pořád je to ale hodně.
Nedokážu si představit, že by Benningtona v Linkin Park mohl někdo nahradit. Klaním se jeho památce, a i když mu mám trochu za zlé, že odešel příliš brzy, na ten moment, kdy jsem poprvé slyšel písničky z alba Hybrid Theory, nikdy nezapomenu. A na něho a jeho kapelu také ne.

Nesmíte alkohol, pane

Kolega mi vyprávěl příběh, který nazval životním. Opřel jsem se o futra dveří jeho kanceláře v domnění, že to bude vyžadovat dlouhý čas. Ono to ale bylo rychlé a úderné.
Jeho příbuzný měl obrnu lícního nervu. Obličej mu pokřivila tak, že se ho báli jeho potomci, což člověka jistě zamrzí. Lékaři dělali, co mohli, ale nemoc ne a ne ustoupit. Ošetřující doktor nicméně pacientovi neustále kladl na srdce, aby se vyvaroval alkoholu. Prý by jeho požití mohlo zdravotní stav zásadně zhoršit.
A tak plynul čas, nemoc měla pré, pacient nepil, až pak jednoho dne popustil uzdu sebekontroly a vožral se jako datel. Šťastným řízením osudu se v tom stavu dostal do postele, neméně šťastně usnul, přestál noc, a když se ráno probudil, jeho obličej byl zase krásný. Obrna lícního nervu byla ta tam.
A co na to ošetřující lékař? „I to se může stát,“ pravil a zavřel pacientovu složku.

Gangnam Style už není na YouTube první. Vede píseň See You Again

Více než čtyři a půl roku byl videoklip k singlu Gangnam Style od jihokorejského zpěváka a rapera PSY na čele žebříčku nejčastěji hraných videí na YouTube. 15. července uběhne přesně pět let, co byl na videoportálu zveřejněn, ale toto malé jubileum má trpkou příchuť. V počtu přehrání ho totiž v těchto dnech předběhl jiný klip.
Nejsledovanějším hudebním videoklipem a zároveň i nejsledovanějším videem ze všech, které jsou na YouTube, je See You Again od americké dvojice Wiz Khalifa a Charlie Puth. Tento týden dosáhl klip, který je na YouTube od 6. dubna 2015, sledovanost 2,903 miliardy zhlédnutí.
Gangnam Style, který žebříčku vládl nepřetržitě od listopadu 2012, má v době zveřejnění tohoto příspěvku 2,896 miliardy zhlédnutí.
Písnička See You Again vznikla ke snímku Rychle a zběsile 7 (2015) na počest zesnulého herce Paula Walkera. Skladba se stala nejlépe prodávanou písní v roce 2015 a vysloužila si nominace na ceny Grammy a Zlatý glóbus. Kromě toho je také jednou z nejžádanějších písní na pohřbech ve Spojeném království.

Jen si tak trochu písknout

V pondělí jsem velmi svižně a pohledně kráčel Moskevskou ulicí v pražských Vršovicích. Měl jsem namířeno na schůzku do rockového časopisu Spark. Kousíček za odbočkou z Ruské ulice stál na protilehlém chodníku sympatický chlapík, tak čtyřicátník, který byl nicméně podle mého mínění trochu opilý. Hleděl nahoru do okna domu na mé straně ulice a snažil se písknout. Do toho mrmlal cosi v tom smyslu, že to takhle stejně nepůjde.
Jeho snaha zapískat na prsty byla obrovská, strkal si je hluboko do úst i na rty, různě je posunoval, vytáčel, ale písknutí z toho nebylo. Když viděl, že na něj civím, s omluvným gestem mi sdělil: „Sorry, neumím pískat,“ A zkusil to znovu. Marně.
Zželelo se mi ho a pokusil jsem se písknout místo něho. Výsledek byl ale žalostně podobný tomu jeho. Neumím totiž pískat. A nevyšlo mi to ani napodruhé.
Mezitím se k nám přiblížil další muž a položil prsty na své rty. Vyfrkl vzduch, ale pískot také nevyšel. I on se po třech pokusech přiznal, že neumí pískat.
„Tak to je v prdeli,“ pronesl chlapík, který na té ulici stál jako první. My dva jsme udělali takové to omluvné gesto, při kterém pokrčíte rameny a sevřete rty, a odkráčeli jsme. Asi po dvaceti mnou ušlých metrech se ozvalo hlasité písknutí. Otočil jsem se a zjistil, že vedle chlapíka na ulici stojí jiný a je evidentně zdatný v alespoň jednom ohledu.
Není nad to, když chlapi drží spolu.

Zatočit s hlukem

Pod okny panelového domu stál už nějaký čas osobní automobil, z jehož útrob zněla hudba. Jeho řidič zřejmě na někoho čekal, a aby si zpestřil ubíhající čas, pustil si hypnotickou techno muziku. Patřil však bohužel k těm, kteří se nespokojí s faktem, že hudba aktuálně lahodí pouze jeho slechům, leč se v nepochopitelném omylu domnívá, že jeho milovaná muzika uspokojí i široké okolí. A tak techno z jeho vozu neznělo, nýbrž řvalo. Problém byl, že bylo jedenáct hodin v noci a mnoho lidí již propůjčilo svému tělu i mozku polohu spánku či odpočinku.
Po asi patnácti minutách hudební masáže, která do tiché a teplé noci pronikala s obrovskou silou, se pozvolna otevřelo okno v pátém patře a vyletěl z něho kelímek s bílým jogurtem. Dopadl přesně na kapotu drahého vozu a rozprskl se tak, že na metalíze vyhlížel vskutku nevábně. Žádnou změnu to ale nepřineslo, protože muž uvnitř vozu byl obklopen hlukem svého techna a dopad mléčného výrobku na střechu vůbec nezaznamenal.
Po chvíli ten první jogurt následoval druhý, nato třetí a v dalších chvílích se otevřela dvě jiná okna, z nichž na střechu vozu dopadaly jiné předměty. Lidé v panelovém domě se prostě spontánně spojili proti vetřelci, který hlukem vycházejícím z reprosoustavy narušoval jejich noční i životní klid.
Výše popsaná situace proběhla před asi třemi lety na jednom královéhradeckém sídlišti a celé to skončilo tak, že drahý vůz po necelé půlhodině odjel a předměty naházené na jeho střechu putovaly s ním. Řidič si jich nejspíš všiml až doma, a lze předpokládat, že mu v ten moment do smíchu nebylo. Podle svědků té noční panelákové vzpoury bylo velmi pravděpodobné, že některé shozené předměty narušily na střeše vozu dokonalost laku.
V knize Jaroslava Rudiše pojmenované Potichu vystupuje hrdina, který v restauracích s malými nůžkami v ruce bojuje proti hluku tak, že prostě u reproduktorů přestřihne drát. Udělal jsem to jednou také, na řeckém ostrově u bazénu v hotelu, kde jeho provozovatelé měli nesprávný pocit, že nutně potřebuju poslouchat celý den připitomělé mdlé coververze slavných písniček z osmdesátých let. Výsledkem mého zásahu bylo, že jsme já a další ubytovaní měli po zbytek pobytu v tomto ohledu klid. Hudba nehrála a nikdo z řeckého personálu se nehrnul k tomu, aby poškozený aparát spájel nebo poslepoval. V tomto případě mi šla na ruku pověstná řecká pomalost.
Svět kolem nás je hlučný. Velmi hlučný. Dennodenně dostáváme každý do uší takovou dávku zbytečných decibelů, až to skoro bolí. Automobily a motocykly jedoucí po cestách, neustálé nekonečné práce v terénu, sirény aut, které jedou někomu pomoci, a do toho vstupuje uměle vytvořený hluk od někoho, kdo má pocit, že rámus jeho života působí blahodárně i na ostatní. Není divu, že se obyvatelé panelového domu v krajské metropoli rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. V zásadě jejich konání nepovažuju za nemístné.
V jedné indické restauraci jsem po zasednutí ke stolu slušně požádal dívku z personálu, jestli by mohla stáhnout hudbu znějící z reproduktorů, protože si se sestřenicí chceme jen tak povídat. Vyplašená servírka odběhla, malinko ten lomoz stáhla, a když se vrátila, sdělila nám, že pan majitel má hudbu rád. Možná si tedy onen pan majitel udělal restauraci sám pro sebe.
Myslím si, že tak, jak se odsunulo kouření z restaurací a veřejných prostorů, měl by se z nich prostřednictvím zákona odsunout i hlukový smog. Žijeme přece v době, kdy musíme strpět hluk přirozený, a není důvod k němu připojovat další, který vytvoří kdosi neomylný či pomatený.
Kromě toho má valná většina obyvatel téhle země doma ve svém arzenálu jistě nějaký přehrávací přístroj a sluchátka, pročež není nic jednoduššího a logičtějšího, než spoléhat na to, že si s jejich pomocí pustí každý do vlastních uší takovou hudbu, a třeba i takový hluk, který má rád a dělá mu dobře. Který ale zároveň nebude obtěžovat okolí. Připadá mi, že tak je to fér.
Víte, proč lidé ze speciálních policejních jednotek při zásahu křičí? Protože hluk působí depresivně a vyvolává pocit prohry. Nečiní mi ale radost mít tenhle pocit neustále. Uvítal bych, kdyby na světě bylo méně hluku, méně zvuků, které slyšet nechci, a jsem upřímně připraven i ten svůj hluk v nejvyšší možné míře omezit a tlumit.
Možná i proto jsem si nikdy nekoupil auto.

(Tento článek vyšel v měsíčníku Náchodský swing letos v květnu)

Dlouhý koncert, nekonečná sóla, horší zvuk. Prostě syroví Guns N’ Roses

Více než tři hodiny trval pražský koncert americké rockové legendy Guns N’ Roses. Nabídla na něm skladby, které psaly rockové dějiny, zajímavě pojaté coververze, dlouhá kytarová sóla, jež k ní patří, diskutabilní zpěv frontmana Axla a v první části i nedobrý zvuk. Byl to zkrátka rock’n’roll.
Když Guns N’ Roses loni oznámili, že se do sestavy na dobu neurčitou vrátí kytarista Slash, jenž z ní zmizel kvůli sporům se zpěvákem Axlem v polovině devadesátých let, a přibude i baskytarista Duff McKagan, bylo evidentní, že se rodí hudební událost.
Formace z Los Angeles totiž od roku 1985, kdy vznikla, zanechala na scéně hlubokou rýhu coby poctivá rocková, jež hraje syrově, výtečně a přímočaře, zpívá o divokém i zkaženém životě a píše skladby, ze kterých čiší upřímnost. Řada z nich ostatně vstoupila do rockových dějin.
Poslední koncert v klasické sestavě odehrála v roce 1993 v Buenos Aires. O tři roky později odešel kytarista Slash, což prakticky znamenalo rozpad tvrdého jádra.
Turné Not In This Lifetime, v jehož rámci se formace zastavila v úterý v Praze, přitom nakonec až takovým návratem ke starým časům není. Z té doby jsou v sestavě jen Axl, Slash a baskytarista Duff McKagan. Ostatní se nechtěli, anebo nemohli zúčastnit, a tak zbylo místo pro jiné.
Přesto se čekalo na nejslavnější kousky z repertoáru tak, jak je zazpívá Axl a zahraje Slash – jeden z nejslavnějších tandemů hudební historie. Po patnácti minutách promítání animací, které si hrály s logem i názvem kapely, zahájila koncert písnička It’s So Easy. A v tu chvíli to vypadalo na malou katastrofu.
Zvuk v celém areálu byl totiž prachmizerný, na některých místech hudba zněla jako ze starého tranzistorového rádia. Celá kapela kvůli tomu působila dojmem, že v tom vzpomínání trochu plave, a špatný synchron zpěvu na pódiu a záběrů promítaných na dvou obrovských obrazovkách ještě nastolil otázku, jestli to všechno není playback.
Tyto technické věci se ale postupem času pomaličku zlepšovaly a ve druhé polovině koncertu už byl zvuk na většině míst v areálu, v němž bylo bezmála padesát tisíc diváků, obstojný. Ne však dokonalý, což se přitom na podobně významném koncertu očekává.
Zpěvák Axl se od začátku trochu šetřil. V některých pasážích zpíval intonačně nepřesně, v dalších byl docela přesvědčivý, často pak dával vzpomenout na svůj charakteristický mečák, který mu loni mimo jiné dopomohl k tomu, aby se na pár týdnů stal členem kapely AC/DC a zavítal s ní i do Prahy. Na letiště v Letňanech, kam se tedy vrátil po roce.
Nakonec víceméně slušně odzpíval celý koncert, hlas mu sloužil po celou dobu, a jestli tomu mělo napomoci to, že vždy po dvou třech písních odbíhal z pódia a propouštěl prostor hlavní osobnosti kolegovi Slashovi, pak to bylo k dvojnásobnému prospěchu věci.
Slash je totiž fenomenální kytarista, a v Praze se rozhodl to divákům několikrát potvrdit. Jeho sóla přitom byla naprosto promyšlená, měla směr, začátek i pointu a vrchol. Navíc je v roli muzikanta, od kterého jsou ekvilibristické kousky dychtivě očekávané, takže za ně sklízel výhradně aplaus. Jeho způsob prezentace přece ke koncertům Guns N’ Roses patří, a tak se například znalí fanoušci nedivili tomu, že Knockin’ On Heaven’s Door, coververze Dylanovy písničky, trvala více než deset minut, protože se v ní hrálo a hrálo.
Vynikajícími sólovými výkony se několikrát blýskl další kytarista Richard Fortus, jinak poctivý beglajťák, který po většinu koncertu trpělivě pracoval na Slashe. Jako skvělý pianista se představil i Axl, jenž k nástroji zasedl na konci vystoupení, jistě i proto, aby posílil jeho gradaci.
Z obrovské scény, na které běžela zadní projekce, na níž byly často k vidění různé animace, zněly klasické pecky (Welcome To The Jungle, Yesterdays, Sweet Child O’Mine, November Rain, Nightrain, Civil War či Don’t Cry) i zajímavě podané coververze (Live And Let Die od Wings, Knockin’ On Heaven’s Door od Dylana, Black Hole Sun od Soundgarden nebo Whole Lotta Rosie od AC/DC). Z posledního kapelního alba Chinese Democracy (na kterém se Slash ani McKagan nepodíleli) zazněly čtyři skladby.
Guns N’ Roses zahráli v Praze dlouhý, syrový, bohatě instrumentální, drobnými chybami propředený, přitom veskrze poctivý koncert. Vrátili se tak na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se všechno, co se na pódiu dělo, odvíjelo od momentálního rozpoložení muzikantů. I to dobré, i to zlé.
Vynikající práci odvedli v roli předkapely skotští Biffy Clyro. Jejich výkon byl strhující, písničky naživo energické, a proto je fanoušci odměnili vlídným potleskem. Americká zpěvačka Jesse Jo Stark, která celou akci zahájila, zase ve své koncertní půlhodince sdělila, že pokud skladby nemají dynamiku a různá tempa, je i třicet minut otravných.

Guns N’ Roses
letiště Letňany, Praha, 4. července
Celkové hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 5. července 2017)

Pokáč má sympatický nadhled i vtip

Debutové album pražského písničkáře Pokáče (vlastním jménem Honza Pokorný) vlastně až tak debutové není. Drtivou většinu skladeb představil na mnoha koncertech, jež emisi nahrávky předcházely. Úplně nová je vlastně jen Kdybych dneska nevstal.
Nic to nemění na tom, že vyšla dobrá deska muže, jenž se připojuje k silné vlně českých písničkářů, která tuzemskou scénu počala osvěžovat v dobách nástupu Tomáše Kluse a Xindla X a činí tak doposud, kdy už na ní jsou i Voxel, Pekař a další.
Pokáčovými poznávacími znameními jsou vážnost, nadhled i humor, to vše úhledně spojené. Umí do svých na první poslech vážných textů vklínit pasáže, které původní problém v tématu zlehčí. Dokáže se také v textech vysmívat beze zloby a závisti, respektuje momentální outsidery, umí být ironický, lehce pracuje se slovem i sofistikovaně rýmovat.
Například v písničce Lovesongy, duetu s Kateřinou Marií Tichou, si pohrává s tématem zamilované písně i častou trapností, která takové skladby doprovází. Přitom se skladba neustále vyvíjí – motiv je daný, příběh pokračuje. Podobné je to i v dalších písničkách, Pokáč je rozvíjí, posunuje, hraje si s nimi.
Na hodinu trvající album vymyslel i několik opravdu příjemných melodií, čímž překonal častý problém současného českého písničkářství, kdy právě melodické linky leckdy zaostávají za dobrými texty. Jistě, na jeho albu nejsou všechny skladby jednoznačně zapamatovatelné, těch silných je na něm nicméně poměrně dost (Vymlácený entry, Nikde žádnej sníh, 26, Padá hvězda, Stereotypy a další).
Pokáč je ale ve svém výrazu možná až moc civilní. Chybí mu poznávací znamení, prvek, který by nechal na první poslech poznat, že zpívá on. A možná je jeho debut přece jenom příliš dlouhý. Hodina muziky je dnes docela dost, v případě Pokáče i proto, že jeho příznivci jsou především velmi mladí a dlouhému poslechu alba nejsou v digitální době navyklí. Ale třeba je to právě on učí.
Album Vlasy se nicméně povedlo. Úctyhodné také je, že ho Pokáč utáhl prakticky pouze svým zpěvem a kytarou.

Pokáč: Vlasy
Warner Music, 60:25
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. června 2017)