Dlouhý koncert, nekonečná sóla, horší zvuk. Prostě syroví Guns N’ Roses

Více než tři hodiny trval pražský koncert americké rockové legendy Guns N’ Roses. Nabídla na něm skladby, které psaly rockové dějiny, zajímavě pojaté coververze, dlouhá kytarová sóla, jež k ní patří, diskutabilní zpěv frontmana Axla a v první části i nedobrý zvuk. Byl to zkrátka rock’n’roll.
Když Guns N’ Roses loni oznámili, že se do sestavy na dobu neurčitou vrátí kytarista Slash, jenž z ní zmizel kvůli sporům se zpěvákem Axlem v polovině devadesátých let, a přibude i baskytarista Duff McKagan, bylo evidentní, že se rodí hudební událost.
Formace z Los Angeles totiž od roku 1985, kdy vznikla, zanechala na scéně hlubokou rýhu coby poctivá rocková, jež hraje syrově, výtečně a přímočaře, zpívá o divokém i zkaženém životě a píše skladby, ze kterých čiší upřímnost. Řada z nich ostatně vstoupila do rockových dějin.
Poslední koncert v klasické sestavě odehrála v roce 1993 v Buenos Aires. O tři roky později odešel kytarista Slash, což prakticky znamenalo rozpad tvrdého jádra.
Turné Not In This Lifetime, v jehož rámci se formace zastavila v úterý v Praze, přitom nakonec až takovým návratem ke starým časům není. Z té doby jsou v sestavě jen Axl, Slash a baskytarista Duff McKagan. Ostatní se nechtěli, anebo nemohli zúčastnit, a tak zbylo místo pro jiné.
Přesto se čekalo na nejslavnější kousky z repertoáru tak, jak je zazpívá Axl a zahraje Slash – jeden z nejslavnějších tandemů hudební historie. Po patnácti minutách promítání animací, které si hrály s logem i názvem kapely, zahájila koncert písnička It’s So Easy. A v tu chvíli to vypadalo na malou katastrofu.
Zvuk v celém areálu byl totiž prachmizerný, na některých místech hudba zněla jako ze starého tranzistorového rádia. Celá kapela kvůli tomu působila dojmem, že v tom vzpomínání trochu plave, a špatný synchron zpěvu na pódiu a záběrů promítaných na dvou obrovských obrazovkách ještě nastolil otázku, jestli to všechno není playback.
Tyto technické věci se ale postupem času pomaličku zlepšovaly a ve druhé polovině koncertu už byl zvuk na většině míst v areálu, v němž bylo bezmála padesát tisíc diváků, obstojný. Ne však dokonalý, což se přitom na podobně významném koncertu očekává.
Zpěvák Axl se od začátku trochu šetřil. V některých pasážích zpíval intonačně nepřesně, v dalších byl docela přesvědčivý, často pak dával vzpomenout na svůj charakteristický mečák, který mu loni mimo jiné dopomohl k tomu, aby se na pár týdnů stal členem kapely AC/DC a zavítal s ní i do Prahy. Na letiště v Letňanech, kam se tedy vrátil po roce.
Nakonec víceméně slušně odzpíval celý koncert, hlas mu sloužil po celou dobu, a jestli tomu mělo napomoci to, že vždy po dvou třech písních odbíhal z pódia a propouštěl prostor hlavní osobnosti kolegovi Slashovi, pak to bylo k dvojnásobnému prospěchu věci.
Slash je totiž fenomenální kytarista, a v Praze se rozhodl to divákům několikrát potvrdit. Jeho sóla přitom byla naprosto promyšlená, měla směr, začátek i pointu a vrchol. Navíc je v roli muzikanta, od kterého jsou ekvilibristické kousky dychtivě očekávané, takže za ně sklízel výhradně aplaus. Jeho způsob prezentace přece ke koncertům Guns N’ Roses patří, a tak se například znalí fanoušci nedivili tomu, že Knockin’ On Heaven’s Door, coververze Dylanovy písničky, trvala více než deset minut, protože se v ní hrálo a hrálo.
Vynikajícími sólovými výkony se několikrát blýskl další kytarista Richard Fortus, jinak poctivý beglajťák, který po většinu koncertu trpělivě pracoval na Slashe. Jako skvělý pianista se představil i Axl, jenž k nástroji zasedl na konci vystoupení, jistě i proto, aby posílil jeho gradaci.
Z obrovské scény, na které běžela zadní projekce, na níž byly často k vidění různé animace, zněly klasické pecky (Welcome To The Jungle, Yesterdays, Sweet Child O’Mine, November Rain, Nightrain, Civil War či Don’t Cry) i zajímavě podané coververze (Live And Let Die od Wings, Knockin’ On Heaven’s Door od Dylana, Black Hole Sun od Soundgarden nebo Whole Lotta Rosie od AC/DC). Z posledního kapelního alba Chinese Democracy (na kterém se Slash ani McKagan nepodíleli) zazněly čtyři skladby.
Guns N’ Roses zahráli v Praze dlouhý, syrový, bohatě instrumentální, drobnými chybami propředený, přitom veskrze poctivý koncert. Vrátili se tak na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se všechno, co se na pódiu dělo, odvíjelo od momentálního rozpoložení muzikantů. I to dobré, i to zlé.
Vynikající práci odvedli v roli předkapely skotští Biffy Clyro. Jejich výkon byl strhující, písničky naživo energické, a proto je fanoušci odměnili vlídným potleskem. Americká zpěvačka Jesse Jo Stark, která celou akci zahájila, zase ve své koncertní půlhodince sdělila, že pokud skladby nemají dynamiku a různá tempa, je i třicet minut otravných.

Guns N’ Roses
letiště Letňany, Praha, 4. července
Celkové hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 5. července 2017)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)