Jen si tak trochu písknout

V pondělí jsem velmi svižně a pohledně kráčel Moskevskou ulicí v pražských Vršovicích. Měl jsem namířeno na schůzku do rockového časopisu Spark. Kousíček za odbočkou z Ruské ulice stál na protilehlém chodníku sympatický chlapík, tak čtyřicátník, který byl nicméně podle mého mínění trochu opilý. Hleděl nahoru do okna domu na mé straně ulice a snažil se písknout. Do toho mrmlal cosi v tom smyslu, že to takhle stejně nepůjde.
Jeho snaha zapískat na prsty byla obrovská, strkal si je hluboko do úst i na rty, různě je posunoval, vytáčel, ale písknutí z toho nebylo. Když viděl, že na něj civím, s omluvným gestem mi sdělil: „Sorry, neumím pískat,“ A zkusil to znovu. Marně.
Zželelo se mi ho a pokusil jsem se písknout místo něho. Výsledek byl ale žalostně podobný tomu jeho. Neumím totiž pískat. A nevyšlo mi to ani napodruhé.
Mezitím se k nám přiblížil další muž a položil prsty na své rty. Vyfrkl vzduch, ale pískot také nevyšel. I on se po třech pokusech přiznal, že neumí pískat.
„Tak to je v prdeli,“ pronesl chlapík, který na té ulici stál jako první. My dva jsme udělali takové to omluvné gesto, při kterém pokrčíte rameny a sevřete rty, a odkráčeli jsme. Asi po dvaceti mnou ušlých metrech se ozvalo hlasité písknutí. Otočil jsem se a zjistil, že vedle chlapíka na ulici stojí jiný a je evidentně zdatný v alespoň jednom ohledu.
Není nad to, když chlapi drží spolu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)