Zatočit s hlukem

Pod okny panelového domu stál už nějaký čas osobní automobil, z jehož útrob zněla hudba. Jeho řidič zřejmě na někoho čekal, a aby si zpestřil ubíhající čas, pustil si hypnotickou techno muziku. Patřil však bohužel k těm, kteří se nespokojí s faktem, že hudba aktuálně lahodí pouze jeho slechům, leč se v nepochopitelném omylu domnívá, že jeho milovaná muzika uspokojí i široké okolí. A tak techno z jeho vozu neznělo, nýbrž řvalo. Problém byl, že bylo jedenáct hodin v noci a mnoho lidí již propůjčilo svému tělu i mozku polohu spánku či odpočinku.
Po asi patnácti minutách hudební masáže, která do tiché a teplé noci pronikala s obrovskou silou, se pozvolna otevřelo okno v pátém patře a vyletěl z něho kelímek s bílým jogurtem. Dopadl přesně na kapotu drahého vozu a rozprskl se tak, že na metalíze vyhlížel vskutku nevábně. Žádnou změnu to ale nepřineslo, protože muž uvnitř vozu byl obklopen hlukem svého techna a dopad mléčného výrobku na střechu vůbec nezaznamenal.
Po chvíli ten první jogurt následoval druhý, nato třetí a v dalších chvílích se otevřela dvě jiná okna, z nichž na střechu vozu dopadaly jiné předměty. Lidé v panelovém domě se prostě spontánně spojili proti vetřelci, který hlukem vycházejícím z reprosoustavy narušoval jejich noční i životní klid.
Výše popsaná situace proběhla před asi třemi lety na jednom královéhradeckém sídlišti a celé to skončilo tak, že drahý vůz po necelé půlhodině odjel a předměty naházené na jeho střechu putovaly s ním. Řidič si jich nejspíš všiml až doma, a lze předpokládat, že mu v ten moment do smíchu nebylo. Podle svědků té noční panelákové vzpoury bylo velmi pravděpodobné, že některé shozené předměty narušily na střeše vozu dokonalost laku.
V knize Jaroslava Rudiše pojmenované Potichu vystupuje hrdina, který v restauracích s malými nůžkami v ruce bojuje proti hluku tak, že prostě u reproduktorů přestřihne drát. Udělal jsem to jednou také, na řeckém ostrově u bazénu v hotelu, kde jeho provozovatelé měli nesprávný pocit, že nutně potřebuju poslouchat celý den připitomělé mdlé coververze slavných písniček z osmdesátých let. Výsledkem mého zásahu bylo, že jsme já a další ubytovaní měli po zbytek pobytu v tomto ohledu klid. Hudba nehrála a nikdo z řeckého personálu se nehrnul k tomu, aby poškozený aparát spájel nebo poslepoval. V tomto případě mi šla na ruku pověstná řecká pomalost.
Svět kolem nás je hlučný. Velmi hlučný. Dennodenně dostáváme každý do uší takovou dávku zbytečných decibelů, až to skoro bolí. Automobily a motocykly jedoucí po cestách, neustálé nekonečné práce v terénu, sirény aut, které jedou někomu pomoci, a do toho vstupuje uměle vytvořený hluk od někoho, kdo má pocit, že rámus jeho života působí blahodárně i na ostatní. Není divu, že se obyvatelé panelového domu v krajské metropoli rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. V zásadě jejich konání nepovažuju za nemístné.
V jedné indické restauraci jsem po zasednutí ke stolu slušně požádal dívku z personálu, jestli by mohla stáhnout hudbu znějící z reproduktorů, protože si se sestřenicí chceme jen tak povídat. Vyplašená servírka odběhla, malinko ten lomoz stáhla, a když se vrátila, sdělila nám, že pan majitel má hudbu rád. Možná si tedy onen pan majitel udělal restauraci sám pro sebe.
Myslím si, že tak, jak se odsunulo kouření z restaurací a veřejných prostorů, měl by se z nich prostřednictvím zákona odsunout i hlukový smog. Žijeme přece v době, kdy musíme strpět hluk přirozený, a není důvod k němu připojovat další, který vytvoří kdosi neomylný či pomatený.
Kromě toho má valná většina obyvatel téhle země doma ve svém arzenálu jistě nějaký přehrávací přístroj a sluchátka, pročež není nic jednoduššího a logičtějšího, než spoléhat na to, že si s jejich pomocí pustí každý do vlastních uší takovou hudbu, a třeba i takový hluk, který má rád a dělá mu dobře. Který ale zároveň nebude obtěžovat okolí. Připadá mi, že tak je to fér.
Víte, proč lidé ze speciálních policejních jednotek při zásahu křičí? Protože hluk působí depresivně a vyvolává pocit prohry. Nečiní mi ale radost mít tenhle pocit neustále. Uvítal bych, kdyby na světě bylo méně hluku, méně zvuků, které slyšet nechci, a jsem upřímně připraven i ten svůj hluk v nejvyšší možné míře omezit a tlumit.
Možná i proto jsem si nikdy nekoupil auto.

(Tento článek vyšel v měsíčníku Náchodský swing letos v květnu)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)