Asi takhle…, pitomo

Velikost
Na Pavláku v Praze jsem v pondělí odpoledne čekal na tramvaj. Kousíček ode mě telefonovala mladá slečna s někým, koho jistě důvěrně znala, ale o kom nejspíš neměla valného mínění. Usoudil jsem tak z toho, že ho co chvíli okřikovala a měla tendence mu neustále cosi velmi důrazně vysvětlovat.
Pak ale dostala otázku ona. Nevím, čeho přesně se týkala, obecně lze však říct, že nějaké velikosti. Slečna náhle ztratila drzost svého dosud sebejistého a skoro panovačného vyjadřování, trochu se zakoktala a pak do chytrého mobilního telefonu pravila: „No asi takhle.“ Přitom ukázala prsty levé ruky velikost, kterou měla na mysli.
Vykulil jsem oči, stejně jako ten, s kým telefonovala. Zcela správně jí totiž záhy položil otázku, jakou že velikost má na mysli, protože on přece nemůže vidět, co ona někde na Pavláku ukazuje. Dívka vypoulila oči na znamení, že už dlouho nic neřešila s tak velkým troubou, prsty své levé ruky znovu ohraničila dotazovanou velikost, a zle to telefonu zavolala: „Asi takhle…, ty pitomo.“
Řekl jsem si, že je dobře, že jsem nikdy s někým takovým neměl nižádný vztah. A naštěstí mi přijížděla tramvaj.

Znovuzrození The Offspring. I bez kytaristy Noodlese

The-Offspring-the-offspring-29252472-1280-800
Loni na festivalu Rock for People v Hradci Králové nenaplnila americká neopunková kapela The Offspring dychtivá očekávání. Její set byl vlažný, zpěvák Dexter Holland zpíval ztěžka, a tak musela sázet vlastně jen na to, že fanoušci písničky dobře znají a zazpívají si je s jejím dobrým hudebním doprovodem sami.
Ve středu večer v pražské Malé sportovní hale na Výstavišti se ale formace, kterou obecně předchází pověst koncertně nepříliš přesvědčivé, překonala. Odehrála povedený set a přítomné asi čtyři tisíce diváků od první chvíle rozvlnila a rozezpívala. Působila prostě jako znovuzrozená.
Své nejsilnější kariérní okamžiky prožívala v devadesátých letech, a tak není divu, že na skladbách z té doby, a časů krátce poté následující, postavila při svém letošním turné koncertní program. Lepší písničky potom už nesložila, ty slavné jsou ideální duchovní krmivo pro diváky, navíc je tahle parta schopna všechny položky svého programu naplnit takovými, které publikum notoricky dobře zná.
Od první chvíle jí to to české dávalo najevo, neboť s ní zpívalo nejenom v refrénech, ale i ve slokách. Holland se o vokály diváků mohl směle opřít, chvílemi dokonce mohl i vydechnout, jindy zase klidně pustit svůj hlas intonačně kamkoliv, protože rozezpívaný dav původní linku nepřestal ctít. Ačkoli nutno podotknout, že v Praze zpíval Holland tentokrát velmi slušně.
Přestože základní set čítal nějakých osmnáct písniček, trval bez tří minut pouhou hodinu. Repertoár The Offspring totiž pramení z punku a na té scéně se dodnes nosí, že písničky řeknou vše během krátké doby. Vezmeme-li v úvahu, že Holland s diváky příliš nekomunikoval, jen tak je občas pozdravil a poděkoval, pak mělo vystoupení opravdový spád.
Z rodinných důvodů nehraje na letních koncertech kapely kytarista Kevin Wasserman zvaný Noodles. Nahradil ho Todd Morse (hraje v kapelách H2O a The Operation M. D.) a jako koncertní hráč pomáhal ještě kytarista Tom Thacker. Skupina přesto (anebo právě proto?) hrála jako z partesu a například výkon bubeníka Peteho Parady byl zaznamenáníhodný. Hnal kapelu směle vpřed a bez potíží odehrál i fyzicky i technicky náročné pasáže.
Pozoruhodné bylo to, jak energie samotných skladeb nekoresponduje s fyzickou energií muzikantů. The Offspring už v sobě dávno nemají punkrockovou skotačivost. Na pódiu působí staticky, možná až příliš vážně, a když už Holland udělal pár kroků vzad a pár kroků vpřed, neměl na krku pověšenou kytaru a skoro si to zasloužilo potlesk.
Přesto The Offspring obstáli. Jejich písničky přece v minulých časech psaly rockové dějiny, a proto jsou diváky kvitované s takovým povděkem, že nikomu ani moc nevadilo, že se šlo domů vlastně poměrně brzy. Ve vlhkém a horkém prostředí malé hokejové haly bylo totiž docela dobře možné, že fanoušci byli kvůli nedostatku čerstvého vzduchu vyšťavení a unavení.

The Offspring
Malá sportovní hala, Praha, 23. srpna
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 25. srpna 2017 v deníku Právo)

Linkin Park budou zřejmě pokračovat dál!!

Linkin
Z aktuální informace vyplývá, že Linkin Park zřejmě budou pokračovat dál. V podstatě je to dobrá zpráva, byť je těžké si představit kapelu bez hlasu Chestera Benningtona.
Členové této americké rockové skupiny totiž v úterý prostřednictvím svého baskytaristy sdělili, že připravují veřejnou vzpomínkovou akci věnovanou svému zesnulému frontmanovi. Oznámili to prostřednictvím Twitteru.
„Chtěli bychom poděkovat všem fanouškům po celém světě za obrovský příliv lásky, který nás v této obtížné době posílil. Všichni vám velmi děkujeme za podporu v době, kdy se zotavujeme a pracujeme na budoucnosti Linkin Park. Na Chesterovu poctu chystáme speciální veřejnou akci v Los Angeles,“ napsal jménem skupiny baskytarista Dave Phoenix Farrell a ohlásil, že brzy sdělí detaily.
Chester Bennington spáchal letos v červenci sebevraždu.

Brod 1995? Nostalgická vlnka i nová radost

logo1995
Na atletickém stadiónu v Českém Brodu jsem stál před lety ve frontě na cosi a jeden opilý přede mnou se naklonil ke druhém a řekl mu: „To je ale hnusný počasí.“ Druhý opilý, a navíc mudrlant, opáčil: „Ty vole, lepší takovýhle než žádný.“
Tuhle kratičkou historku vyprávím ve svém životě dost často. Patří k festivalu mně historicky milému, neboť jsem u něho byl prakticky od začátku. V roce 2007 se ale přestěhoval z Brodu do Hradce Králové, vypnul se do výšky, a přitom se k němu přisála řada lidí, kteří už k němu nemají ten rodinný přístup a specifickou atmosféru akce bezohledně vyhnali. To je ale vývoj, nic se s tím dělat nedá a nic s tím dělat nechci.
V sobotu 19. srpna jsem se vrátil do Českého Brodu na třetí ročník festivalu Brod 1995 a zjistil jsem, že je všechno v pořádku. Akce se rozrostla tak, že je jisté, že pomýšlí na budoucnost, lidí přišlo akorát tak, aby na ní bylo rodinně milo, a hlavně jsem tam potkal všechny kumpány, kteří u toho byli od začátku a kteří přežili.
Ten, kdo byl vždycky opilý, opilý byl opět, ten, kdo se každý rok kontroloval, kontroloval se opět, a ten, komu nikdy nescházel smysl pro humor, ho má prostě pořád. A já zase somroval cigára… Ba co víc, na té akce se objevila řádka nesmírně sympatických nových lidí, s nimiž bude radost se v budoucnu potkávat. Nevím proč, ale mám pocit, že přijali za svou mírovou filozofii původní gardy, což je akt pokory a úcty k akci i místu.
Proč tohle píšu? Těším se na další ročník, a někdy se zajdu na Kutilku, jak se to tam jmenuje, jen tak se podívat, abych nasál atmosféru, která tam spočívá.

Pod dohledem mistra Štreita

V pondělí jsem se při svém návratu z výtečného piešťanského Grape festivalu zastavil na pozvání producenta a zvukového mistra Michala Pekárka ve slavném V studiu ve Zlíně. Své druhé album tam nahrává zpěvák František Segrado, muž s obdivuhodným hlasem a výrazem. Měl jsem za sebou nekompromisní vrácení odporné porce kuřecího kung-paa v čínském bistru (tihle vůbec netušili, že jídlo by mělo mít nějakou chuť, a ne odpornou) a v sobě mdlou svíčkovou se čtyřmi knedlíky z hospody plzeňského pivovaru.
S Františkem jsme si povídali o novém albu v tamní šatně, když tu do ní vstoupil mistr. Fotograf Jindřich Štreit žije nedaleko a se Segradem se řadu let znají a jsou přátelé. Vroucně se přivítali, já se představil a došlo mi, že je vedle mě člověk, k jehož práci mám neskonalou úctu. Seznámil mě s ní před lety kamarád Jirka Heller. A normálně jsem se roztřásl při pomyšlení, že bych si Štreita jako správný novinář měl se Segradem vyfotit.
To se však stalo, učinil jsem tak svým kvalitním kapesním fotoaparátem Sony X-100 (nebo tak nějak) a byť ty záběry nebyly zrovna světové, nechtěl jsem zdržovat.
Potom ale přišel okamžik pravdy. Když muzikanti a producenti, kteří se Segradem na albu pracují, dorazili zpět z hostince, kam si zašli na oběd, chtěl jsem si je vyfotit pěkně pospolu. Když jsem si je ale stavěl vedle sebe, objevil se ve studiu, kde se to dělo, mistr Štreit. Nebudete mi věřit, opět jsem se roztřásl.
Nemám totiž jako fotograf pražádné ambice, dokonce je mi jedno, jestli fotky dopadnou dobře, nebo špatně, protože si se svým aparátem spíš jen tak hraju. Vzpomínám si, že jsem kdysi v Hradci Králové fotil z pitu (tedy prostoru pod pódiem) Wanastowi Vjecy a z asi dvou set snímků obstál pouze jediný. Vítězoslavně jsem ho odnesl do redakce, kde mi řekli, že je „nic moc“. Takhle to s tím focením mám.
Když jsem se tedy chystal zmáčknout spoušť, naklonil se ke mně pan Štreit a zcela přátelsky mi řekl: „Chtělo by to víc světla.“ Připouštím, že mě to do té chvíle netrklo. Obvykle odpovím na takovou poznámku fotografa či kamaráda, který mi radí, vtípkem, například řeknu „Jdi se vycpat.“
Tentokrát jsem ale nic podobného nepravil, protože to nebylo na místě. Dostal jsem radu od mistra svého řemesla a nevěděl jsem, kde se ve studiu rozsvěcí a lze-li vůbec ještě přisvítit. A tak když mi hlavou proběhlo asi sto odpovědí, které bych komukoli jinému naservíroval v zástupu, otočil jsem se k mistru Štreitovi a pokorně mu řekl: „Já to zkusím.“
Udělal jsem tři fotky, pan Štreit dál nic nenamítal a já se rychle sbalil a trémou jsem se přestal potit až na nádraží ve Zlíně, odkud jsem vlakem cestoval přes Otrokovice domů.
Ta fotka je samozřejmě mizerná. Mám pocit, že se mi k tomu nedostatku světla ještě třásla ruka a měl jsem scvrklé srdce.
Ale zmáčkl jsem to, sakra, zmáčkl.
(Na snímku Jindřich Štreit a František Segrado. Foto Jaroslav Špulák)
16.8.-Segrado4x.jpg

Dívčí zmatení a ozajstný kokot

Kolem půlnoci z pátku na sobotu na Grape festivalu na letišti v Piešťanech řádila bouřka. Byl jsem schován pod přístřeškem odletové a příletové haly, romanticky jsem hleděl na provazy deště a snil o cyklojízdě kolem St. Tropez. Byl jsem tedy v pohodě.
Ze snění mě vytrhla mladinká dívka, která ke mně přistoupila odkudsi z tmy, třásla se po celém těle i mimo ně a strkala mi do rukou svůj mobilní telefon. Tázavě jsem se na ni podíval, ona nasadila naléhavý pohled, a tak jsem chňapl po přístroji, přiblížil ho na dosah svého ušního laloku a představil se. Na druhé straně po mně jakýsi chlapecký hlas chtěl, abych mu řekl, kde se nacházíme, a že si tam pro dívku přijde. Vše jsem pochopil, popsal místo určení a ujistil jsem se, že přijde brzy, protože prokřehlá slečna už zoufale drkotala zuby.
Jakmile jsem dohovořil a podal ji zpátky telefon, vrhla se na mě, vroucně mě objímala a děkovala, že jsem jí zachránil život. Nedbal jsem na to, že její promočený oděv při tom zvlhčuje ten můj, a užíval si vlhké objetí. Jen ale do chvíle, než jsem pochopil, že je namol opilá a skutečně vůbec netuší, kde jsme. Hodil jsem tedy přes ni svou bundu a myslel si, že chvíli počkáme, než pro ni mládenec z telefonického hovoru přijde.
On ale nešel a dívka pomalu dospěla k závěru, že je kokot. Také mi to hned sdělila a dodala, že kokoti jsou v podstatě všichni. Na to konto začala blábolit o tom, že má všude spoustu přátel, a zeptala se mě, jak se dostane na festival. Odpověděl jsem, že na festivalu jsme, načež mi řekla, že jsem také kokot, který navíc neví, kde je sever, a vyrazila opačným směrem. Popoběhl jsem za ní, abych si vzal svou bundu a zopakoval jí, že opravdu je na festivalu Grape. Ona ale usoudila, že jsem „ozajstný kokot“, a vyrazila k centru města, úplně jiným směrem, než bylo dějiště festivalu.
Netuším, jak ten večer její story skončila, ale udělala mi radost. Byl jsem pyšný na to, že jsem byl hned dvakrát označen jako kokot. Mám totiž to slovo rád.

Chris Martin z Coldplay hrál za Chestera Benningtona

„Tuhle skladbu posílám každému, komu někdo chybí,“ uvedl Chris Martin intimní verzi písničky Crawling z debutového alba Linkin Park – Hybrid Theory (2000). Následně ji zahrál pouze za doprovodu klavíru a pozdravil tím kolegy ze skupiny Linkin Park, kteří v sobotu na soukromé rodinné rozlučce pochovali svého zpěváka Chestera Benningtona, jenž 20. července spáchal v jednačtyřiceti letech sebevraždu.
Bytostně přátelský a uctivý akt proběhlo na závěr prvního koncertu amerického turné britských Coldplay, který se uskutečnil 1. srpna na stadionu MetLife Stadium ve městě East Rutherford ve státě New Jersey.

Kikinův zmatený výkřik

Bývalý český prezident Klaus, jenž si za své chování a mizerné vlastnosti už dávno vysloužil věru trefnou přezdívku Kikina, poskytl rozhovor deníku MF Dnes. Vím, že je okurková sezóna a novináři by dali v médiích prostor i těm okurkám, kdyby dokázaly mluvit. Došlo ale na Kikinu.
Když Kikina dostane slovo, začne omílat své únavné teze o modré planetě, zlu pravdoláskařství, mizerné Evropské unii a podobně, což mu dovoluje skutečnost, že si nikdy v politice nepřipustil nižádnou odpovědnost, tím pádem ji – logicky – neměl a mohl v ní jenom být, bít se v prsa a neskonale plácat.
Šokovalo mě ale jedno. Kikina v rozhovoru pronesl: „Je to arogance politických elit, která dosahuje mimořádného a v minulosti neznámého rozměru.“
Zapomněl, hlava děravá, na to, že konkrétně na české politické scéně to byl on, kdo na ni aroganci vehnal. Pohrdal přece vším a každým, kdo s ním nesouhlasil, neomaleně je urážel (v tom si už v první polovině devadesátých let romanticky notoval se současným prezidentem Zemanem), posmíval se jim a pustil k lizu všechny své nohsledy, které pak propustil z věznic v rámci své amnestie na rozlučku se žalostnou a již dnes téměř zapomenutou politickou kariérou.
Jedna věc je zmatenost, na kterou má koneckonců Kikina po těch letech nárok. Vysvětluju si to ale i tak, že se ve svém nynějším doupěti, kde se mu až k zemi klaní všechny jeho sochy, se zřejmě slovo arogance konečně naučil vyslovovat a rozhodl se ho – velmi odvážně – použít. Jinak si absolutně nedokážu vysvětlit, proč ho vytáhl. V jeho provedení mu tahle vlastnost přece vždy připadala jako vrchol normálu.