Pod dohledem mistra Štreita

V pondělí jsem se při svém návratu z výtečného piešťanského Grape festivalu zastavil na pozvání producenta a zvukového mistra Michala Pekárka ve slavném V studiu ve Zlíně. Své druhé album tam nahrává zpěvák František Segrado, muž s obdivuhodným hlasem a výrazem. Měl jsem za sebou nekompromisní vrácení odporné porce kuřecího kung-paa v čínském bistru (tihle vůbec netušili, že jídlo by mělo mít nějakou chuť, a ne odpornou) a v sobě mdlou svíčkovou se čtyřmi knedlíky z hospody plzeňského pivovaru.
S Františkem jsme si povídali o novém albu v tamní šatně, když tu do ní vstoupil mistr. Fotograf Jindřich Štreit žije nedaleko a se Segradem se řadu let znají a jsou přátelé. Vroucně se přivítali, já se představil a došlo mi, že je vedle mě člověk, k jehož práci mám neskonalou úctu. Seznámil mě s ní před lety kamarád Jirka Heller. A normálně jsem se roztřásl při pomyšlení, že bych si Štreita jako správný novinář měl se Segradem vyfotit.
To se však stalo, učinil jsem tak svým kvalitním kapesním fotoaparátem Sony X-100 (nebo tak nějak) a byť ty záběry nebyly zrovna světové, nechtěl jsem zdržovat.
Potom ale přišel okamžik pravdy. Když muzikanti a producenti, kteří se Segradem na albu pracují, dorazili zpět z hostince, kam si zašli na oběd, chtěl jsem si je vyfotit pěkně pospolu. Když jsem si je ale stavěl vedle sebe, objevil se ve studiu, kde se to dělo, mistr Štreit. Nebudete mi věřit, opět jsem se roztřásl.
Nemám totiž jako fotograf pražádné ambice, dokonce je mi jedno, jestli fotky dopadnou dobře, nebo špatně, protože si se svým aparátem spíš jen tak hraju. Vzpomínám si, že jsem kdysi v Hradci Králové fotil z pitu (tedy prostoru pod pódiem) Wanastowi Vjecy a z asi dvou set snímků obstál pouze jediný. Vítězoslavně jsem ho odnesl do redakce, kde mi řekli, že je „nic moc“. Takhle to s tím focením mám.
Když jsem se tedy chystal zmáčknout spoušť, naklonil se ke mně pan Štreit a zcela přátelsky mi řekl: „Chtělo by to víc světla.“ Připouštím, že mě to do té chvíle netrklo. Obvykle odpovím na takovou poznámku fotografa či kamaráda, který mi radí, vtípkem, například řeknu „Jdi se vycpat.“
Tentokrát jsem ale nic podobného nepravil, protože to nebylo na místě. Dostal jsem radu od mistra svého řemesla a nevěděl jsem, kde se ve studiu rozsvěcí a lze-li vůbec ještě přisvítit. A tak když mi hlavou proběhlo asi sto odpovědí, které bych komukoli jinému naservíroval v zástupu, otočil jsem se k mistru Štreitovi a pokorně mu řekl: „Já to zkusím.“
Udělal jsem tři fotky, pan Štreit dál nic nenamítal a já se rychle sbalil a trémou jsem se přestal potit až na nádraží ve Zlíně, odkud jsem vlakem cestoval přes Otrokovice domů.
Ta fotka je samozřejmě mizerná. Mám pocit, že se mi k tomu nedostatku světla ještě třásla ruka a měl jsem scvrklé srdce.
Ale zmáčkl jsem to, sakra, zmáčkl.
(Na snímku Jindřich Štreit a František Segrado. Foto Jaroslav Špulák)
16.8.-Segrado4x.jpg



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)