Jak se dělá kniha s kapelou Horkýže Slíže? Hodně kebabu, cesty vlakem a seriál v autě

Nevím to přesně, ale myslím si, že nápad oslavit pětadvacet let kapely Horkýže Slíže nejenom dvěma koncertními turné v Čechách po pětadvaceti zastávkách, ale také knihou, se zrodil v hlavě Petra Fořta, manažera té slovenské skupiny. Letos v lednu mě pozval na setkání s jejími padesáti procenty (tedy se dvěma členy, Jurajem a Markem) do jedné smíchovské hospůdky a tam jsme se dohodli, že mi bude ctí tu knihu napsat. Má idea byla absolvovat větší část jarního turné formace s ní a na různých místech nechat knihu z rozhovorů vzniknout. Představa byla taková, že přijedeme do nějakého města a tam si budeme v šatně povídat třeba o hotelích, v nichž kapela během své kariéry přebývala.
A tak se také stalo.
Výsledkem je publikace Horkýže Slíže – Kontiňju, Pokračujeme…, která vyšla už na začátku prázdnin. Je v ní celý příběh slovenské skupiny vsunutý do tematických bloků, a ještě k tomu reportáž z části jarního turné. Musím říct, že mi v té době, tedy od začátku března do začátku května letošního roku, kluci z Horkýže Slíže velmi pomohli, protože jsem prožíval dosud nejhorší období ve svém životě. Být s nimi na koncertech a moci pracovat na knize o nich pro mě tehdy znamenalo víc, než si uvědomovali. Těším se, až jim za to budu moci poděkovat.
Ještě pár zajímavostí. Obvykle jsem jezdil na místa koncertů po své ose, tedy vlakem, a ve většině měst jsem si k jídlu kupoval kebab. V Havlíčkově Brodě, kde ho měli skvělý, jsem ale narazil na velice unavenou kapelu a kytarista Juraj mi hned při příjezdu oznámil, že nebudou schopni říkat vůbec nic, protože únava z turné na ně dopadla vší silou.
V tom Havlíčkově Brodu nevznikla ani jedna kapitola, jak bylo v plánu, ale vymysleli jsme tam název knihy. Původně se nabízející Mám v piči… byl v mžiku zapovězen. Já navrhl název Nazdar!, na který se mládenci moc netvářili, a pak přišel Kuko a řekl: Kontiňu. A bylo. Takže jsem do Havlíčkova Brodu nejel zbytečně.
Mezi námi, největší nuda s touhle kapelou byla při cestě autem z koncertu v Krnově do Zlína. Hoši totiž při jízdě sledovali nějaký seriál, a sledovali ho tak pozorně, že jsme málem zapomněli zastavit na močení. Nedovolil jsem si ani jen zhluboka nadechnout, protože bylo vidět, jak moc mládenci seriál prožívají. V jednu chvíli dokonce kytarista Mário nadšeně odhadl další průběh děje a za chvíli se k jeho velké radosti ukázalo, že se nemýlil. Byl za to od ostatních pochválen.
Kniha nicméně vznikla. Je napsaná česky a koupit si ji budete moci na podzimních koncertech kapely nebo na jejím e-shopu. A aby toho nebylo málo, vzniká i slovenská kniha o historii Horkýže Slíže. Píše ji Julo Viršík, bratranec bubeníka Marka. Nevím, kdy vyjde, ale nachystat dvě knihy o jedné kapele ve dvou jazycích (neboť ta Julova bude napsána slovensky) mi přijde docela frajeřina.
Při vzniku té knihy jsem se také přesvědčil, že Jakub Deml, který se mnou na několika výjezdech byl, je nejenom skvělý fotograf, ale i bezvadný parťák. A mám strašně rád titulní fotku celé knihy, jejímž autorem je Jakub Červenka.

Dobrý den, Richarde!

Nedělní koncert skupiny Kryštof v Praze na Strahově přinesl překvapivé i očekávané okamžiky. Pro mě osobně byl nezapomenutelný ten, který se odehrál ve druhé polovině setu.
Vzdal jsem se předtím svého místa k sezení ve prospěch jiného člověka a rozhodl se po rockersku koncert prostát. Coby klíčové místo s dobrou vyhlídkou jsem si vybral chodník na pravé straně tribuny, aniž bych tušil, že po něm v rámci show proběhne zpívající Richard Krajčo a požene se k improvizovanému pódiu, které měl nachystané uprostřed tribuny.
S Richardem si vykáme, pokaždé, když jej potkám, zdravím ho slovy: „Dobrý den, Richarde.“ V neděli večer jsem byl zrovna omýván vlnou eufórie z utěšeně probíhajícího vystoupení, když se ke mně zpěvák skupiny Kryštof blížil. Gesty cestou zdravil fanoušky, zpíval, a když doběhl ke mně, zastavil se a já měl pocit, že mu to setkání vehnalo úsměv do tváře. A protože jsem občas pořádný kokot, namísto abych se usmál také, či udělal nějaké povzbuzující gesto, tak jsem se skoro vážnou tváří hlasitě pravil: „Dobrý den, Richarde.“
Nemyslím si, že by to vůbec nebylo na místě, jen jsem si brzy uvědomil, že tato oficialita byla v takovém prostředí trochu nepatřičná. V následujících okamžicích jsem se kapku styděl sám před sebou a netušil jsem, že budu mít šanci vše napravit. Když ale zpěvák dozpíval, vydal se stejnou cestou zpět na pódium, tedy opět kolem mě.
Tentokrát jsem se rozhodl, že se zachovám jako někteří kolem. Když se blížil, nastavil jsem dlaň a záhy se naše ruce spojily. Srdečně jsem tu jeho tiskl, chvíli ji držel, a teprve posléze jsem si uvědomil, že asi spěchá. Však už se jeho dlaň snažila ze stisku té mé vymanit.
Ano, připouštím, že to mohlo vypadat, že jsem po dvakráte nebyl při smyslech. Já ale byl, jen jsem v dané okamžiky netušil, jak se k tomu nečekanému setkání postavit.

Za trochu lásky šel bych světa kraj

Vrchlický
Někteří ctění čtenáři považují své novináře za něco víc než jen zprostředkovatele aktuálních informací a mistry pera. Do redakce mi volali i tací, kteří chtěli od hudebního publicisty doporučit odpovídající outfit na setkání s vydavatelem či z kulturního hlediska nejzajímavější destinaci na území Bulharska. Pokud mě paměť neklame, ani na jeden z těch dotazů jsem uspokojivě neodpověděl, což logicky vedlo k tomu, že jsem o sobě začal v obou případech opakovaně pochybovat. V tom je největší záludnost čtenářských otázek.
V úterý ráno mi zavolala (na pevnou redakční linku) podle hlasu mnoha zimami otužená čtenářka a překvapila mě dotazem: „Pane redaktore, kdo napsal tuhle báseň?“
A začala recitovat:
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Když odřečnila poslední verše, nadechla se, zopakovala dotaz a vysvětlila ho tím, že jí už neslouží paměť a kvůli tomu zapomněla, kdo že se pod ten hitparádový hit české poezie podepsal. Byť mi přišlo paradoxní, že si pamatovala obsah básně a zapomněla jméno mistra, zaradoval jsem se.
„Tyto verše napsal Jaroslav Vrchlický,“ odpověděl jsem sebejistě.
„Vrchlický?“ zapochybovala.
V tu chvíli byla má jistota nahlodána a druhou rukou jsem ťukal do klávesnice počítače, u kterého jsem seděl, první slova básně, abych jistotu znovu pojal.
„Ano,“ sdělil jsem jí pevným hlasem, když mi Google vše potvrdil. „Vrchlický. Jaroslav Vrchlický.“ (Můj jmenovec, špitl jsem ještě jen tak pro sebe…)
„Tak vám pěkně děkuju, já hlava děravá,“ rozloučila se dáma.
Posílen tímto zdarem jsem tuto půvabnou historku vyprávěl za několik minut jedné kolegyni. Když jsem dorecitoval kus básně, podívala se na mě a zahlásila: „Šrámek, že?“
„Šrámek?“ odpověděl jsem se stejnou dikcí, jako ta dáma, když pochybovala o mém Vrchlickém.
Pak jsem ji sdělil svou verzi a mazal do své kanceláře, abych znovu poprosil o radu počítač, tentokrát vyhledávač Seznam. A nabyl jsem opět ztracenou jistotu. Vrchlický.
Pointa z tohoto příběhu je následující: věřte si!!!
Je to Vrchlický!

(na snímku Jaroslav Vrchlický)

Udělejte bordel!

bordel
V posledních měsících jsem na koncertech českých kapel zaregistroval pro mě poněkud zvláštní věc. Nevím, kde se to v našich umělcích vzalo, nicméně řada z nich používá k tomu, aby diváky rozohnila, rozkřičela či rozradostnila, výzvu „Udělejte bordel!“ Bohužel i ve chvílích, kdy k tomu po jejich výkonu evidentně není důvod.
V sobotu jsem se stal kmotrem nového alba skupiny Divokej Bill nazvaného Tsunami. Křest se konal při posledním koncertu turné kapely v Úvalech a na programu byl až při přídavku. Když mě zpěvák a kytarista Vašek Bláha pozval na pódium, abych nešel do ticha, velmi ohleduplně vyzval diváky: „Udělejte bordel!“. Podotýkám, že zrovna úvalský koncert byla taková jízda, že na ten povel měl Vašek svaté právo.
V tu chvíli ve mně ale probudil nadměrnou představivost, která pro mě někdy bývá vysloveně palčivá. Pravda, jakmile jsem přistoupil k mikrofonu, řekl jsem divákům, že zase takový bordel dělat nemusejí (a oni ztichli), při tom jsem si ale představoval, že ten bordel dole pod pódiem je.
Zatímco tedy lidé hleděli na scénu k mikrofonu a čekali, co pronesu, já je viděl rvát se, metat po sobě židle, poháry, kameny i boty, řezat se stoly po hlavě, prostě viděl jsem létat jiskry při tom, čemu se říká bordel.
A pak slétla z nebes jistá prozřetelnost a mým představám dopřála další podobu. Bordel. Dámy se v ní najednou usadily na lože, pánové se stali džentlmeny s naditými kapsami, kteří kolem nich poletují s nabídkami, a ve vzduchu začala vonět erotika s tahem až do rána.
Potom už ale bylo třeba mluvit a křtít, a tak jsem své představy chvatně opustil. Stále si nicméně říkám, že se jednou najde někdo, kdo výzvu „udělejte bordel“ vezme doslova. A pak se třeba budeme divit…