Za trochu lásky šel bych světa kraj

Vrchlický
Někteří ctění čtenáři považují své novináře za něco víc než jen zprostředkovatele aktuálních informací a mistry pera. Do redakce mi volali i tací, kteří chtěli od hudebního publicisty doporučit odpovídající outfit na setkání s vydavatelem či z kulturního hlediska nejzajímavější destinaci na území Bulharska. Pokud mě paměť neklame, ani na jeden z těch dotazů jsem uspokojivě neodpověděl, což logicky vedlo k tomu, že jsem o sobě začal v obou případech opakovaně pochybovat. V tom je největší záludnost čtenářských otázek.
V úterý ráno mi zavolala (na pevnou redakční linku) podle hlasu mnoha zimami otužená čtenářka a překvapila mě dotazem: „Pane redaktore, kdo napsal tuhle báseň?“
A začala recitovat:
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Když odřečnila poslední verše, nadechla se, zopakovala dotaz a vysvětlila ho tím, že jí už neslouží paměť a kvůli tomu zapomněla, kdo že se pod ten hitparádový hit české poezie podepsal. Byť mi přišlo paradoxní, že si pamatovala obsah básně a zapomněla jméno mistra, zaradoval jsem se.
„Tyto verše napsal Jaroslav Vrchlický,“ odpověděl jsem sebejistě.
„Vrchlický?“ zapochybovala.
V tu chvíli byla má jistota nahlodána a druhou rukou jsem ťukal do klávesnice počítače, u kterého jsem seděl, první slova básně, abych jistotu znovu pojal.
„Ano,“ sdělil jsem jí pevným hlasem, když mi Google vše potvrdil. „Vrchlický. Jaroslav Vrchlický.“ (Můj jmenovec, špitl jsem ještě jen tak pro sebe…)
„Tak vám pěkně děkuju, já hlava děravá,“ rozloučila se dáma.
Posílen tímto zdarem jsem tuto půvabnou historku vyprávěl za několik minut jedné kolegyni. Když jsem dorecitoval kus básně, podívala se na mě a zahlásila: „Šrámek, že?“
„Šrámek?“ odpověděl jsem se stejnou dikcí, jako ta dáma, když pochybovala o mém Vrchlickém.
Pak jsem ji sdělil svou verzi a mazal do své kanceláře, abych znovu poprosil o radu počítač, tentokrát vyhledávač Seznam. A nabyl jsem opět ztracenou jistotu. Vrchlický.
Pointa z tohoto příběhu je následující: věřte si!!!
Je to Vrchlický!

(na snímku Jaroslav Vrchlický)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)