Rezignoval jsem na funkci šéfa žánrových Cen Anděl

andel
V sobotu 28. října 2017 jsem písemně rezignoval na funkci šéfa žánrových Cen Anděl. Udělal jsem to poté, kdy se mi ani v nejmenším nepodařilo v nově ustanoveném výboru, který Ceny Anděl připravuje, prosadit svou vizi co nejširších žánrových cen tak, aby byli oceněni ti nejlepší ze všech stylů a žánrů na české hudební scéně a aby byla jako žánrová respektována také klubová scéna popu a rocku, na kterou většina hlasujících akademiků jednoznačně nedohlédne.
Z funkce jsem pak odešel proto, že jsem v sobě nenašel dostatek vůle pracovat na něčem, s čím se od první chvíle neztotožňuju. Neznamená to ale, že žánrové ceny nebudou. Proběhnou jen v jiné podobě, alespoň tak to v tuto chvíli vypadá.
Přeju kolegům z výboru Cen Anděl, aby jim jejich záměr vyšel a budu rád, když se jim podaří získat Cenám Anděl prestiž tak, jak si předsevzali. Rád o tom jako novinář budu informovat.
Žánrové Ceny Anděl jsem připravoval od roku 2004. Chtěl bych proto poděkovat všem garantům jednotlivých kategorií, kteří mi byli vždy zásadní oporou, a také hudebníkům a manažerům, s nimiž jsem vždy mohl o účasti na slavnostním vyhlašování jednat otevřeně a korektně. Děkuju také držitelům licence na vyhlašování Cen Anděl za důvěru, kterou jsem od nich těch čtrnáct ročníků měl.
Jinak jedu dál. Dnes večer jdu na koncert Mirai a Poetiky, zítra na Queen.

Mináž argumentů po koncertě Chinaski před ostravským nádražím

Ostrava,nádraží
Poslouchat cizí hovory se nemá, to je mi známo. Kdybych ale chodil po tomhle světě a některé z nich neposlouchal, bych byl ochuzen o tak rozkošné okamžiky, že by můj život byl bezmála poloviční. A tak chodím a uši mám našpicované.
V úterý večer jsem byl v Ostravě na prvním koncertu velkého turné kapely Chinaski. Přenocoval jsem pak ve svém oblíbeném hotelu Veronika, bohatě posnídal a vypravil se tramvají číslo 2 na hlavní nádraží. Před vstupem do něj jsem narazil na zvláštní dvojici. Byli to dva muži. Jeden na první pohled severomoravský chytrolín se silným dialektem, druhý na první pohled notorický kývač, též se silným dialektem. Probírali víkendové volby, respektive jejich vítěze. A chytrolín nebyl skoupý na silné argumenty,
„Já ti něco řeknu, Staňo, ten Okamura není žádný politik,“ nastolil téma chytrolín.
„Není? A proč?“ podivil se takovým tím rozjetým hlubokým hlasem kývač.
„No, kura, není,“ zvýšil hlas chytrolín.
„No jistě, není,“ kývl kývač.
„A já ti, Staňo, hnedle řeknu, proč není,“ pokračoval chytrolín. Kývač přikývl.
„No protože je to, kura, úplný debil.“
„Aha,“ na to kývač.
„Totální debil. A víš, proč je debil?“ položil otázku chytrolín.
„Ano, ano,“ horlivě kýval kývač.
„Tak proč?“
„No, protože…“
„Přesně tak. Protože je to absolutní cyp,“ zasmečoval chytrolín. „Prostě idiotský cyp.“
Kývač přitakal a pak chvíli tupě zíral před sebe. Možná mu došlo, že na tyhle argumenty nejsou silnější.

Pojďme dál, známe přece své štěstí

čtyřlístek
Jakmile bylo na dvě stě procent jasné, že tyto demokratické parlamentní volby ovládne nejenom hnutí ANO, ale i Okamurova SPD, volalo mi pár přátel a položilo mi jasnou otázku: „Co budeme dělat?“. V mém světě Facebooku to totiž ještě dnes ve dvě hodiny odpoledne vypadalo, že to Babišova a Okamurova parta nedokážou. Následující hodiny ale bohužel odhalily solitérství toho světa, protože občané téhle země rozhodli jinak.
„Co budeme dělat?“ slyšel jsem potřetí a nechápal, jak si někdo může myslet, že zrovna já mám na tuhle těžkou otázku odpověď. Nakonec jsem ji ale našel.
Připouštím, že výsledky voleb a povolebního uspořádání mohou postupem času do našich životů zasáhnout. Zároveň si ale myslím, že náš smysl života je dávno v něčem jiném (pokud nejsme na dráze politika). Talentovaná zpěvačka je šťastná na pódiu, ve studiu, nebo když složí upřímnou písničku, spisovatel je šťastný při psaní knihy, oddaný úředník ve své práci, lékař při záchraně života a i hudební publicisté mají svou šťastnou hvězdu. Proto si myslím, že musíme jít se vztyčenou hlavou a životní silou dál po cestě, jež vede ke štěstí každého z nás. Jedině to má smysl.
A když na té cestě budeme hovořit s lidmi kolem o tom, jak si myslíme, že se pozná zlo, a podaří se nám v nich vyvolat o tohle umění zájem, třeba za pár let budeme ve druhý den parlamentních voleb veselejší.
Neměli bychom myslet na emigraci nebo rezignaci. Život je krásný. Tím spíš, když ho tak hrajeme.

Tři životní poučení z Karlových Varů

Můj sobotní výlet do Karlových Varů na koncert skupiny Kabát se neobešel bez klíčových postřehů. Kromě toho, že mě překvapilo, jak malé je centrum města a že mi lidé z hotelu Adria tvrdili, že k hokejové hale je to od nich tak čtyřicet minut (tedy daleko a měl bych raději použít služeb autobusu), byť to ve skutečnosti bylo minut sedmnáct při velmi poklidné chůzi, jsem byl svědkem tří okamžiků, z nichž každý vedl k nějaké životní poučce.
Prodejkyně vanilkové zmrzliny se dostala do situace, kdy její výrobek nedržel v pevném skupenství, nýbrž tvrdošíjně „tekl“. Omluvila se za to nakupující německé teenagerce a po jejím „ja“ jí načepovala rozteklou zmrzlinu do kelímku a přidala lžičku i kornoutek. Němka vyšla s úsměvem před obchod, kde ale nedostatek v kvalitě pochoutky zmerčil její razantní otec. Vytrhl jí produkt z ruky, zaplul vztekle zpět do obchodu, udělal scénu jako z italského filmu a následně celý rudý „vyplul“ z obchodu a mrštil kelímkem se zmrzlinou o zem. Pohled na jeho (zřejmě) dceru byl smutný. Moc se na zmrzlinu těšila.
A já si při tom hysterickém výstupu jednoho náfuky uvědomil, že není v pořádku mít všeho dost a tropit přitom scény kvůli takovým blbostem, jako je jiné skupenství vanilkové zmrzliny.
Po koncertu Kabátu jsem šel pěšky do svého hotelu. V půli cesty jsem narazil na dva (nejspíš) Angličany, kteří byli zpití jak zákon káže. Byli tak „pod obraz“, že na své cestě do města udělali vždy dva kroky kupředu a tři vzad. Matematicky by měli být za pár minut mimo město na konci, ke které nemířili, ale protože byl jejich posun nekonečně pomalý (velmi se na chodníku motali a neustále se o něco přeli), rozhodl jsem se tentokrát nepočkat na to, jak to dopadne.
Při pohledu na ty dvě žalostné a bezbranné postavy jsem si – stejně jako mnohokrát v minulosti – uvědomil, že pít nebudu, a když, pak jen s lidmi, které mám rád, a málo.
Do třetice mě zaskočil vietnamský prodejce, u kterého jsem si kupoval cigarety. Došla mi zrovna slova, a tak jsem na ty vybrané ukazoval prstem. On je nervózně popadl a lámanou češtinou mě sepsul: „Světle modrý, jsou světle modrý. To neumíš říct? Neumíš česky?“
A já si uvědomil, že bych na své češtině měl zapracovat. Když vás na to upozorní někdo, kdo není rodilý mluvčí, musíte s tím přece něco udělat.

Tvrdý chléb moderátorů

mikrofon
Obdivuji Lucii a Tomáše Peterkovy. Pokud nevíte, o koho jde, pak vězte, že tihle dva nejenom že moderují své pořady na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové, ale uvádějí řadu kulturních akcí v celé zemi. Jsou to profesionálové každým coulem, a pokud se nepletu, Tomáš dokonce namluvil hlášení do brněnských šalin, což lze směle považovat za profesní majstrštyk, neboť všichni víme, jak zvláštně se v Brně mluví.
Oba jsou navíc velice milí a přátelští lidé, kteří milují češtinu. Když například Lucie četla úryvky z knihy o spisovatelích tohoto kusu země od šéfa broumovské knihovny Honzy Meiera, poslouchal jsem s radostí, byť zase tak dobrý a vděčný posluchač nejsem.
To, co na nich obdivuju, je výdrž a trpělivost. Pokud mě paměť neklame, věnují se moderování už drahně let. Já sám se moderování jako své vedlejší činnosti věnuju také, jestliže ale vidím, jak se Peterkovi na své chvíle na pódiu s mikrofonem v ruce pečlivě chystají a jak to nakonec skvěle dopadá, pak za sebe nemohu hovořit o čistém svědomí. Každou nabídku něco moderovat proto pečlivě zvažuju a, co si budeme povídat, v poslední době nejraději odmítám. Důvod je prostý – nemám výdrž a trpělivost.
Nejčastěji hudební akce jsem začal moderovat už v osmdesátých letech, a tehdy jsem měl pocit, že to má velký smysl, neboť diváci zpravidla neměli žádné relevantní informace, pokud tedy o akci neinformovala nějaká média. Já ale většinou moderoval takové, o nichž neinformovala.
Jedno z mých prvních moderování po sametové revoluci proběhlo v areálu nádrže Rozkoš v České Skalici. Byl to malý festival a vládl na něm takový chaos, že jedině moderátor byl schopen, byť v hodině dvanácté, sdělit přítomným, co se na pódiu bude dít a jaký hudební hokus pokus na ně v nejbližších okamžicích čeká.
Pak přišlo moderování Broumovské kytary, což je pro mě dodnes svátek i čest, konferování mnoha dalších akcí i uvádění festivalu Rock for People, které trvalo sedmnáct let. A právě na něm se postupně ukázalo, jak se pozice moderátora hudebního festivalu mění a jak zaniká.
Jestliže byla tato akce zpočátku nadšeně punková, postupem času získávala řád. A tak když mi Američané Cypress Hill v červenci 2003 v Českém Brodu, kde se festival tenkrát konal, řekli, že si nepřejí, abych je uváděl, došlo mi, že post moderátora je už vlastně zbytečný.
V té době byl internet, takže veškeré informace si návštěvníci mohli objevit sami. Navíc festivaly uveřejňovaly programy, tedy pořadí kapel s časovou rozvahou. Ty programy byly k dispozici i tištěné, takže divák vždy věděl, kdo mu bude v následujících chvílích hrát, stejně tak věděl, jak dlouho. Moderátora tedy vůbec nepotřeboval.
Sourozenci Peterkovi mi možná dají za pravdu v tom, že člověk si na pódiu vylepšuje slovní zásobu, cizeluje jazyk, oprašuje chytré obraty i vazby a je pyšný, když se mu podaří při monologu nezadrhnout a ještě říct něco přínosného, nedej bože chytrého. Současně však neustále čeká.
Nejčastěji na to, až se umělci připraví a on je bude moci uvést. Také na to, až skončí a on je bude moci takzvaně odhlásit. Před několika týdny na Šternberském kopci dohrála v noci skupina Turbo dlouho po plánovaném finále svého setu. Nezahrála ale písničku Hráč, hit z osmdesátých let. Pořadatel mi řekl, abych akci mile ukončil, což jsem se jal podniknout. V okamžiku, když už jsem divákům poděkoval za účast a poslal je ve vší slušnosti domů, se za mými zády objevila kapela Turbo a začala hrát Hráče. Stejný pořadatel totiž podlehl síle potlesku a skandování publika, a blbem daného okamžiku byl moderátor, jenž uzavíral festival a kapela za jeho zády stejně začala hrát. Například kvůli takové situaci mě moderování až tak nebere.
Na jednom z ročníků festivalu Rock for People jsem byl za frajera a uváděl jsem britskou skupinu Levellers s cigaretou v ruce. Když se pak moderátor ubírá zpět do zákulisí, obvykle mu kapela za uvedení poděkuje, anebo prohodí cosi přátelského. Kytarista Levellers se tehdy rozhodl podat mi ruku, bohužel právě v okamžiku, kdy jsem v ní držel cigaretu. Sáhl rovnou na zapálenou část a syknul bolestí. Myslím, že koncert pak odehrál se sebezapřením. A já od té doby už při uvádění nikdy nekouřil. Ostatně, musel jsem s cigárem stejně vypadat jako mamlas.
Festival Rock for People přestal používat moderátory někdy po roce 2010. V roce 2012 měli na akci vystoupit američtí Faith No More, jenomže ve chvíli, kdy už si rovnali vercajk na pódium, přišla bouře a ta celý Festivalpark zlikvidovala tak, že kapela nevystoupila.
Pořadatelé za mnou tehdy přišli a požádali mě, bývalého moderátora akce, abych lidem řekl, že program ten den končí a Faith No More nebudou. Mělo se tak stát po skončení krátkého setu pouštěče hudby Skrillexe v obrovském bílém stanu.
Mistr skončil, já s malinkou dušičkou nastoupil před sedm tisíc zmoklých a trochu naštvaných lidí a vysvětlil jsem jim, že festival svůj program pro ten den končí, Faith No More odjeli hrát kamsi do Francie a pořadatelé udělají všechno pro to, aby se mohlo pokračovat.
Byl to nejtvrdší oříšek mé nenápadné moderátorské kariéry a dodnes jsem pyšný na to, že jsem to zvládl tak, že lidé tehdy přitakali, někteří dokonce zatleskali a v klidu se rozešli.
Přesto obdivuji sourozence Peterkovy. Mají výdrž, trpělivost a milují češtinu.

(Tento článek vyšel v zářijovém čísle měsíčníku Náchodský swing)

Tak jak to uděláme? Píčus, anebo ne?

pokladna
V sobotu ke mně v Praze přistoupil sběrač příspěvků pro jakousi organizace něčím postižených a požádal mě, abych byl tak hodný a nějakou kačkou přispěl do pokladničky, kterou mi hrdě ukazoval. Rozhodl jsem se, že tak hodný budu a sáhl jsem do pravé kapsy u kalhot, ve které obvykle nosím drobné. Zalovil jsem hluboko na dně a vytáhl tři koruny. Podíval jsem se na ně, potom na sběrače příspěvků a s téměř pohřebním hlasem jsem mu sdělil, že mám jen ty tři koruny.
On mi odpověděl, že mohu dát klidně papírovou bankovku, načež jsem mu řekl, že mám záměr koupit si večeři. Nenaléhal. Následující rozhovor byl nicméně dosti výmluvný.
„Poslyšte, kdybych vám tu nechal tři koruny, řeknete si o mně, že jsem píčus?“ zeptal jsem se narovinu.
„Ne,“ zalhal sběrač.
„Klidně mi můžete říct pravdu, vím, jak to chodí,“ snažil jsem se ho přimět k tomu, aby nelhal.
„Opravdu ne,“ zkusil to ještě jednou.
„Já si myslím, že si to myslet budete,“ zasmečoval jsem.
„Hmmm, tak asi jo. Asi bych si to myslel,“ kápl božskou.
„To si děláte legraci,“ zvýšil jsem hlas.
„Vůbec ne. Ptal jste se,“ bránil se.
„Jo, jo, vím. Ostatně, já bych si to na vašem místě myslel taky. Možná bych si o takovém člověku myslel i něco horšího.“
„Samozřejmě, lidi si o sobě mohou myslet cokoli,“ zafilosofoval.
„Tak co s tím uděláme?“ zeptal jsem se.
„Máte jen ty tři kačky?“
„Mám ještě kilo na večeři,“ svěřil jsem se.
„To by šlo,“ zpozorněl.
„Dobře,“ rezignoval jsem a ponořil ruku do zadní kapsy u kalhot.
„Počkejte. Byl bych nerad, abyste si vy sám o sobě myslel, že jste – jak jste to říkal – píčus,“ zastavil mě.
„To je v pohodě….“
„Ale nemusíte mi nic dávat,“ navrhl.
„Ne?“ zarazil jsem se.
„Anebo jo, tak mi dejte ty tři kačky,“ řekl.
„Víte co, dám vám všechno a ani jeden z nás si o tom druhém nebude myslet nic špatného,“ navrhl jsem.
„OK, a co budete jíst?“
„Mám doma dva jogurty,“ svěřil jsem mu šeptem.
„Tak jo, jogurty jsou v pohodě. Děkujeme,“ řekl a já mu strčil peníze do pokladničky.
Večer jsem si pak s obrovskou chutí snědl ty dva jogurty.