Tři životní poučení z Karlových Varů

Můj sobotní výlet do Karlových Varů na koncert skupiny Kabát se neobešel bez klíčových postřehů. Kromě toho, že mě překvapilo, jak malé je centrum města a že mi lidé z hotelu Adria tvrdili, že k hokejové hale je to od nich tak čtyřicet minut (tedy daleko a měl bych raději použít služeb autobusu), byť to ve skutečnosti bylo minut sedmnáct při velmi poklidné chůzi, jsem byl svědkem tří okamžiků, z nichž každý vedl k nějaké životní poučce.
Prodejkyně vanilkové zmrzliny se dostala do situace, kdy její výrobek nedržel v pevném skupenství, nýbrž tvrdošíjně „tekl“. Omluvila se za to nakupující německé teenagerce a po jejím „ja“ jí načepovala rozteklou zmrzlinu do kelímku a přidala lžičku i kornoutek. Němka vyšla s úsměvem před obchod, kde ale nedostatek v kvalitě pochoutky zmerčil její razantní otec. Vytrhl jí produkt z ruky, zaplul vztekle zpět do obchodu, udělal scénu jako z italského filmu a následně celý rudý „vyplul“ z obchodu a mrštil kelímkem se zmrzlinou o zem. Pohled na jeho (zřejmě) dceru byl smutný. Moc se na zmrzlinu těšila.
A já si při tom hysterickém výstupu jednoho náfuky uvědomil, že není v pořádku mít všeho dost a tropit přitom scény kvůli takovým blbostem, jako je jiné skupenství vanilkové zmrzliny.
Po koncertu Kabátu jsem šel pěšky do svého hotelu. V půli cesty jsem narazil na dva (nejspíš) Angličany, kteří byli zpití jak zákon káže. Byli tak „pod obraz“, že na své cestě do města udělali vždy dva kroky kupředu a tři vzad. Matematicky by měli být za pár minut mimo město na konci, ke které nemířili, ale protože byl jejich posun nekonečně pomalý (velmi se na chodníku motali a neustále se o něco přeli), rozhodl jsem se tentokrát nepočkat na to, jak to dopadne.
Při pohledu na ty dvě žalostné a bezbranné postavy jsem si – stejně jako mnohokrát v minulosti – uvědomil, že pít nebudu, a když, pak jen s lidmi, které mám rád, a málo.
Do třetice mě zaskočil vietnamský prodejce, u kterého jsem si kupoval cigarety. Došla mi zrovna slova, a tak jsem na ty vybrané ukazoval prstem. On je nervózně popadl a lámanou češtinou mě sepsul: „Světle modrý, jsou světle modrý. To neumíš říct? Neumíš česky?“
A já si uvědomil, že bych na své češtině měl zapracovat. Když vás na to upozorní někdo, kdo není rodilý mluvčí, musíte s tím přece něco udělat.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)