Tvrdý chléb moderátorů

mikrofon
Obdivuji Lucii a Tomáše Peterkovy. Pokud nevíte, o koho jde, pak vězte, že tihle dva nejenom že moderují své pořady na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové, ale uvádějí řadu kulturních akcí v celé zemi. Jsou to profesionálové každým coulem, a pokud se nepletu, Tomáš dokonce namluvil hlášení do brněnských šalin, což lze směle považovat za profesní majstrštyk, neboť všichni víme, jak zvláštně se v Brně mluví.
Oba jsou navíc velice milí a přátelští lidé, kteří milují češtinu. Když například Lucie četla úryvky z knihy o spisovatelích tohoto kusu země od šéfa broumovské knihovny Honzy Meiera, poslouchal jsem s radostí, byť zase tak dobrý a vděčný posluchač nejsem.
To, co na nich obdivuju, je výdrž a trpělivost. Pokud mě paměť neklame, věnují se moderování už drahně let. Já sám se moderování jako své vedlejší činnosti věnuju také, jestliže ale vidím, jak se Peterkovi na své chvíle na pódiu s mikrofonem v ruce pečlivě chystají a jak to nakonec skvěle dopadá, pak za sebe nemohu hovořit o čistém svědomí. Každou nabídku něco moderovat proto pečlivě zvažuju a, co si budeme povídat, v poslední době nejraději odmítám. Důvod je prostý – nemám výdrž a trpělivost.
Nejčastěji hudební akce jsem začal moderovat už v osmdesátých letech, a tehdy jsem měl pocit, že to má velký smysl, neboť diváci zpravidla neměli žádné relevantní informace, pokud tedy o akci neinformovala nějaká média. Já ale většinou moderoval takové, o nichž neinformovala.
Jedno z mých prvních moderování po sametové revoluci proběhlo v areálu nádrže Rozkoš v České Skalici. Byl to malý festival a vládl na něm takový chaos, že jedině moderátor byl schopen, byť v hodině dvanácté, sdělit přítomným, co se na pódiu bude dít a jaký hudební hokus pokus na ně v nejbližších okamžicích čeká.
Pak přišlo moderování Broumovské kytary, což je pro mě dodnes svátek i čest, konferování mnoha dalších akcí i uvádění festivalu Rock for People, které trvalo sedmnáct let. A právě na něm se postupně ukázalo, jak se pozice moderátora hudebního festivalu mění a jak zaniká.
Jestliže byla tato akce zpočátku nadšeně punková, postupem času získávala řád. A tak když mi Američané Cypress Hill v červenci 2003 v Českém Brodu, kde se festival tenkrát konal, řekli, že si nepřejí, abych je uváděl, došlo mi, že post moderátora je už vlastně zbytečný.
V té době byl internet, takže veškeré informace si návštěvníci mohli objevit sami. Navíc festivaly uveřejňovaly programy, tedy pořadí kapel s časovou rozvahou. Ty programy byly k dispozici i tištěné, takže divák vždy věděl, kdo mu bude v následujících chvílích hrát, stejně tak věděl, jak dlouho. Moderátora tedy vůbec nepotřeboval.
Sourozenci Peterkovi mi možná dají za pravdu v tom, že člověk si na pódiu vylepšuje slovní zásobu, cizeluje jazyk, oprašuje chytré obraty i vazby a je pyšný, když se mu podaří při monologu nezadrhnout a ještě říct něco přínosného, nedej bože chytrého. Současně však neustále čeká.
Nejčastěji na to, až se umělci připraví a on je bude moci uvést. Také na to, až skončí a on je bude moci takzvaně odhlásit. Před několika týdny na Šternberském kopci dohrála v noci skupina Turbo dlouho po plánovaném finále svého setu. Nezahrála ale písničku Hráč, hit z osmdesátých let. Pořadatel mi řekl, abych akci mile ukončil, což jsem se jal podniknout. V okamžiku, když už jsem divákům poděkoval za účast a poslal je ve vší slušnosti domů, se za mými zády objevila kapela Turbo a začala hrát Hráče. Stejný pořadatel totiž podlehl síle potlesku a skandování publika, a blbem daného okamžiku byl moderátor, jenž uzavíral festival a kapela za jeho zády stejně začala hrát. Například kvůli takové situaci mě moderování až tak nebere.
Na jednom z ročníků festivalu Rock for People jsem byl za frajera a uváděl jsem britskou skupinu Levellers s cigaretou v ruce. Když se pak moderátor ubírá zpět do zákulisí, obvykle mu kapela za uvedení poděkuje, anebo prohodí cosi přátelského. Kytarista Levellers se tehdy rozhodl podat mi ruku, bohužel právě v okamžiku, kdy jsem v ní držel cigaretu. Sáhl rovnou na zapálenou část a syknul bolestí. Myslím, že koncert pak odehrál se sebezapřením. A já od té doby už při uvádění nikdy nekouřil. Ostatně, musel jsem s cigárem stejně vypadat jako mamlas.
Festival Rock for People přestal používat moderátory někdy po roce 2010. V roce 2012 měli na akci vystoupit američtí Faith No More, jenomže ve chvíli, kdy už si rovnali vercajk na pódium, přišla bouře a ta celý Festivalpark zlikvidovala tak, že kapela nevystoupila.
Pořadatelé za mnou tehdy přišli a požádali mě, bývalého moderátora akce, abych lidem řekl, že program ten den končí a Faith No More nebudou. Mělo se tak stát po skončení krátkého setu pouštěče hudby Skrillexe v obrovském bílém stanu.
Mistr skončil, já s malinkou dušičkou nastoupil před sedm tisíc zmoklých a trochu naštvaných lidí a vysvětlil jsem jim, že festival svůj program pro ten den končí, Faith No More odjeli hrát kamsi do Francie a pořadatelé udělají všechno pro to, aby se mohlo pokračovat.
Byl to nejtvrdší oříšek mé nenápadné moderátorské kariéry a dodnes jsem pyšný na to, že jsem to zvládl tak, že lidé tehdy přitakali, někteří dokonce zatleskali a v klidu se rozešli.
Přesto obdivuji sourozence Peterkovy. Mají výdrž, trpělivost a milují češtinu.

(Tento článek vyšel v zářijovém čísle měsíčníku Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)