Dětská radost i bolest na Kabátu

Kabát jarda
Nevím, čím to je, ale velmi silné zážitky z koncertů kapely Kabát mám spojené s dětmi, které na ně v doprovodu svých rodičů chodí. Před deset lety v Hradci Králové jsem v návalu dobrosrdečnosti nabídl malinkaté mamince vedle, že toho jejího sedmiletého pořízka vezmu na hřbet, aby viděl a nedrancoval její záda. Radostně souhlasila, klučík mi vyskočil na ramena a já jej pak nemohl setřást. Jelikož mě po asi deseti peckách hřbet již palčivě bolel, vymyslel jsem si, že musí dolů, protože já potřebuju na toaletu. Tehdy jsem ho velmi zklamal, možná i jeho matku. Já si ale zachránil zdraví.
Cosi podobného zažil muž s malým dítětem na ramenou o pár let později v hale v Ústí nad Labem. V dobré víře vzal ratolest na svá záda, jenže ta pak nechtěl slézt a já začal šátrat po telefonu, abych případně vytočil číslo 155, jelikož bylo patrné, že se ten muž stal obětí řádění ratolesti, která si ho osedlala jako koně a bezohledně na něm rajtovala, prakticky až do finálního zničení obou protagonistů.
V úterý večer hrál Kabát v pražské O2 areně. Dostal jsem novinářské místo k sezení, což je milé, nicméně přesto jsem si jist, že rockový koncert si člověk nejvíce užije ve stoje. Myslel si to i klučina, který byl se svými rodiči dvě řady za mnou.
Jakmile Kabát začal koncert skladbou V pekle sudy válej, vyskočil ze sedadla, máchal rukama a cele se poddal tónům rockové hudby. V tu chvíli se ale začali zřejmě čílit lidé, kteří seděli za ním, a tak jeho rodiče stáhli chlapce dolů a vysvětlili mu, že musí sedět.
Do jeho očí se prodraly slzy, protože sedět nechtěl. V nestřeženém okamžiku tedy opět vyskočil na nohy do fanouškovské pózy a jančil jako pominutý. Bohužel pro něj jen do okamžiku (a ten přišel záhy), než rodiče opět zareagovali na nevoli diváků za nimi a chlapce strhli zpět do sedačky. Připadlo mi, že byl zoufalý, nicméně jsem obdivoval, že tu a tam vyskakoval na nohy bez ohledu na to, co si myslí ti za ním i máma s tátou. Prostě opravdový rocker.
Na konci koncertu vyzval zpěvák Pepa Vojtek sedící diváky, aby si stoupli a písničku Žízeň si užili ve stoje. Chlapec vyskočil a pustil se do povzbuzování. Konečně si mohl koncert užít tak, jak si nejspíš při příchodu do haly představoval. Jeho rodiče i lidé za ním vyskočili také a vznikl velký kotel.
Jenže před písní Kdoví jestli Vojtek řekl, jistě se smyslem pro rockerskou nadsázku, že už si lidé zase mohou sednout. A ti za chlapcem si sedli.
Jistě si dokážete udělat obrázek o tom, jak moc byla dětská duše v tu chvíli opětovně raněna. Přesto spolu s klučíkem vyskakovala dál, pročež musím říct, že měli můj obdiv. Kluk i jeho nepokojná duše.

Masturbace se líbila

Masturbace
Tahle historka je z první poloviny devadesátých let, kdy se na pražské scéně hlásila o slovo metalová kapela Masturbace. V seskupení tehdy hráli základní školou povinní muzikanti, ke kterým jsem řízením osudu coby hudební publicista přišel. Pozvali mě na svůj koncert a já vyrazil. Byl to mejdan kapely Masturbace a jejích spolužáků. Detaily koncertu si dnes už nepamatuju, ale vzpomínám si, že byl fajn.
Druhý den se konalo ve vršovickém KD Eden vystoupení nějaké zahraniční kapely. Vyrazil jsem na něj v doprovodu dívky, na které mi záleželo. Vplul jsem do klubu usměvavý a náležitě pyšný na svůj doprovod, zdravil jsem kamarády a seznamoval je s dívkou vedle sebe. A pak jsem mezi diváky zahlédl školou povinného klučíka, který byl den předtím na koncertu skupiny Masturbace. Pravděpodobně to byl spolužák muzikantů.
Když mě zmerčil, zasvítily mu oči, široce rozevřel náruč a mířil ke mně. Potud by bylo vše v pořádku, kdyby pár kroků přede mnou a mým doprovodem hlasitě nezaječel: „Pane Špuláku, pane Špuláku, tak jak se vám včera líbila Masturbace?“
Dívka, která o existence takové kapely neměla potuchy a do té chvíle vykazovala po mém boku známky dobré pohody a náklonnosti, náhle ztratila barvu v obličeji a tázavě se na mě podívala. A do toho jsem klučíkovi po pravdě odpověděl: „Byla skvělá.“
Teprve pak jsem si uvědomil trapnost okamžiku. Jistě mi uvěříte, že následující vysvětlování nebylo nikterak příjemné. Na koncert se mnou ta dívka ještě zůstala, ale ten večer jsem ji viděl naposledy.

Vyprázdněnost prezidenta Zemana

vlajka
Prezident (bohužel) této země pokračuje ve své one man show nazvané „Miluju svou sociální vyprázdněnost“ a opět o někom veřejně řekl, že je svině. Obecně je to další položka v jeho politováníhodném chování a působení v roli, do které nikdy nedorostl a nezmoudřel.
Sleduju, že je to proti srsti i mnoha lidem, kteří jej před lety do funkce hlavy státu volili. V minulých měsících se mi za to čtyři přátelé bezmála omluvili a tvrdí, že udělali mírotvornou chybu. Jakkoli si mohu myslet, že to tak je, v zásadě jsem jim vděčný.
Děkuju totiž srdečně těm, kteří Zemana na post prezidenta volili. Byť se už v devadesátých letech nesčetněkrát představil jako nedostižný hulvát, pauza v jeho politické kariéře mohla věci změnit. V době volby prezidenta jsem tedy opravdu pochyboval o tom, že je stále tak mizerný politik a člověk.
Ti, kteří jej volili, mi nicméně pomohli prozřít a zjistit, že Zeman byl osudem okraden o tolik jinak běžných parametrů, že post spojovatele společnosti, který při nástupu do funkce velkohubě přijímal, nemohl nikdy zvládnout.
Nemyslím si, že voliči Zemana udělali v minulém plebiscitu chybu, tím spíš, když byli o své volbě přesvědčeni. A pokud dnes soudí, že to chyba byla, budu jim přát, aby ji neudělali podruhé.
Život přesto zůstává krásný.