Nejprve mě zahnala do kouta a potom nasadila direkt

i y
V redakci na stole mi zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, slušně se představil a z druhé strany se ozval rozlícený hlas starší ženy. Sdělila mi, že jsme v našich novinách, které vyšly ten den, měli hrubku – místo tvrdého y tam bylo měkké i. Když mi to povídala, agresivita v jejím hlase stoupala.
Další hovor probíhal zhruba takto:
Já: Paní, dovolala jste se do kulturního oddělení a ta chyba není v našem článku. Já vám dám číslo na…
Ona: To je mi jedno, kam jsem se dovolala. Jste celostátní deník a takové chyby nesmíte dělat.
Já: Občas se to stane…
Ona: To se v celostátním deníku nesmí stát. Já mám jen maturitu, ale tuhle větu bych napsala dobře.
Já: Ale…
Ona: Je mi osmašedesát let a myslíte si, že jsem hloupá?
Já: To v žádném případě.
Ona: Tak proč ty chyby děláte. To vaši redaktoři neznají pravopis?
Já: Jak říkám…
Ona: V celostátním deníku se to stávat nesmí. To si nemůžete koupit Pravidla českého pravopisu?
Já: Mrzí mě, že se ta chyba do novin dostala a omlouvám se vám.
Ona: A koupíte si Pravidla českého pravopisu?
Já: Víte, to je…
Ona: Tak koupíte si je?
Já: Nejsem si jist, jestli je to řešení…
Ona: Laskavě si je kupte. Slibujete?
Já: No…
Ona: Koupíte si je?
Já: Samozřejmě.
Ona: Určitě?
Já: Jistě, určitě.
Ona: To doufám!
Potom zavěsila. A já se cítil jako špatně připravený boxer, kterého soupeřka zahnala v ringu do kouta a potom mu nasadila tvrdý direkt.
Nevíte, kolik Pravidla českého pravopisu stojí?

Hořkosladká vánoční povídka o třech sousedech a pokoušení démonů

Alkohol
Sven v sobě ten nápad nosil od léta, ale realizovat ho se rozhodl až na Štědrý den ráno. Myslel si, že je pro to dobrá konstelace hvězd. Aniž by to tedy oznámil či jakkoli naznačil své krásné přítelkyni Wez, sesbíral v bytě všechny lahve neotevřené i se zbytky alkoholu, napočítal jich tucet, narovnal je do krabice od banánů a volná místa v ní vycpal zmačkanými novinami. Potom, se zbytky orientace v základních matematických úkonech v hlavě, došel k závěru, že za ně chce deset stříbráků, což by mu umožnilo koupit nějaký vkusný dárek pro krásnou Wez, která včera skromně ohlásila svůj štědrovečerní příchod.
Sven měl na alkohol i kupce, jenž ale zatím nevěděl, že je kupec. Bydlel v tom samém domě o dvě patra výš, jmenoval se Jeb a se Svenem se dobře znali ze schůzek Anonymních alkoholiků. Když Sven zazvonil u jeho dveří, otevřel ihned, protože právě drancoval poslední zásoby pančované vodky v předsíni.
Sven mu hodil krabici plnou flašek s chlastem k nohám, vřele a odhodlaně se na něho usmál a řekl mu, že za to chce deset stříbráků. Jebovi zajiskřila očka chtíčem vlastních démonů, ale neměl u sebe mnoho peněz, a tak navrhl za to všechno pět stříbráků a dlouhodobou vděčnost. Jelikož se Sven chtěl ten den své závislosti na alkoholu opravdu zbavit a udělat tak radost krásné Wez, souhlasil. Přijal nakonec jen čtyři stříbráky, ten pátý se prý někam zakutálel, a běžel do tržnice koupit Wez šátek.
Pořídil ho, leč vrátil se příliš brzy. V následujících hodinách hleděl němě před sebe, televizi prodal kvůli lákavé nabídce laciných francovkových sirupů už před lety, a přemítal o tom, jestli to s těmi flaškami udělal dobře. Démon alkohol ho při tom přemítání dychtivě fackoval po obou baculatých tvářích a občas mu dal herdu do břicha. A tak Sven o půl šesté, půl hodiny před ohlášeným příchodem Wez, vstal a vystoupal od dvě patra výš za Jebem.
„Poslouchej, Jebe, odkoupím od tebe zpátky dvě tři flašky. A nemusí být plné,“ navrhl.
Jeb se držel dveří, aby nesklouzl na zem, a durdil se: „Svene, jak si to, sakra, představuješ? Dostal jsi dobře zaplaceno a já už si to pití rozvrhl po hodinách. Vystačí mi do pozítří.“
„Potřebuju trochu napít,“ odpověděl nasupeně Sven.
„Tak si jdi koupit,“ vykřikl Jeb.
Než ale stačil před nešťastným sousedem zabouchnout dveře, ten ho chytil za ušmudlané tričko, vyvlekl ho na chodbu a začal do něho bušit pěstmi.
Vtom se otevřely dveře souseda Loichta, o kterém se v domě vědělo jenom to, že je zarputilý náboženský fanatik.
„Bůh vás ochraňuj, hoši,“ houkl na rváče. Když se přestali pošťuchovat a otočili se zvědavě za hlasem, všimli si, že má Loicht v rukou stříbrný tácek, na něm tři naplněné štamprle a lahev jakési samohonky. Vrhli se k němu, popadli panáky, přiťukli si na zdraví a hodili do sebe každý svého naráz. Potom druhého a třetího, a nakonec skončili u Loichta doma.
Ten jim během následujícího uctívání alkoholu sice přiznal, že je hluboce věřící, jak ale jeho opilost časem rostla, připustil nejprve, že Bůh zřejmě skutečně není, následně Boha označil za alkoholika a posléze jej ještě nejméně pětkrát hrubě pozurážel.
Krásná Wez, když přišla za Svenem, se u jeho dveří nedozvonila a odešla s nepořízenou a smutná.
Ti tři pili až do šestadvacátého prosince večer, kdy vylohnili poslední lahev ze Svenova daru Jebovi, jenž byl v mezičase přemístěn do Loichtova bytu. V dalších týdnech se potom setkávali na srazu Anonymních alkoholiků, kde Sven vystupoval jako Pankrác, Jeb jako Servác a Loicht jako Bonifác. Přesto tvrdošíjně tvrdili, že se neznají.
A příští rok na Štědrý den Loicht zazvonil u Svenových dveří. Ten zrovna balil loňský šátek pro Wez. Když otevřel, nabídl mu Loicht všechny své zásoby alkoholu s tím, že se rozhodl s pitím nadobro skončit. Sven je koupil za pět stříbráků a trochu si pak stýskal, že loni prodal své zásoby Jebovi laciněji.
Večer pak domů krásnou Wez raději nepustil. Nechtěl poslouchat její řeči o tom, že moc chlastá. Špatně se mu to poslouchalo, a kromě toho měl zrovna rozpito.

Bez ohně a na zemi

Zapalovač
Zdá se, že tato doba není určena mým dobrým skutkům. Ty poslední dva, které jsem se rozhodl spáchat, se obrátily proti mně, a děsím se, co přijde do třetice.
V neděli večer napadl v Praze sníh. Udělal jsem si zdravotní procházku do redakce, kde jsem trochu pohnul se svou prací, a potom vyrazil na tramvaj, abych odjel domů. Mé boty ale kloužou i na smirkovém papíře, takže jsem na zastávku doklouzal.
Podobný problém měla stařenka, která prošla kolem mě. Volila chůzi po malých krůčcích a směšnou rychlostí se posunovala vpřed. Přesto za chvíli žuchla na zem a rozvalila se jak široká, tak dlouhá. Obrátil jsem se k ní a vyběhl jí na pomoc. Zapomněl jsem ale, že mé boty kloužou mimo jiné i na sněhu a po třech krocích jsem žuchl vedle stařenky. Jak široký, tak dlouhý. Nadto mi luplo v koleni, takže zatímco stařenka se statečně zvedala, já ležel v žalostném stavu s pochroumaným kolenem vedle ní.
Dva mladíci pomohli nejdříve na nohy jí a potom i mně. Ještě teď mě koleno brní, ale zdá se, že to nebude nic vážného.
A dnes jsem kolem jedné hodiny odpolední kráčel domů a kousek od křižovatky Anděl na pražském Smíchově spatřil ženu, kterak si vložila do úst cigaretu, ale její zapalovač ne a ne chytnout. Velmi opatrně, s myšlenkami na zraněné koleno, jsem k ní přiskočil a vytáhl s kapsy zapalovač svůj. Škrtl jsem, leč marně. Škrtl jsem podruhé, nic. Ani potřetí a ani počtvrté oheň nezaplápolal, a tak jsem se s hanbou omluvil. Žena se ušklíbla a zamířila do Relaye koupit zapalovač nový.
To koleno pořád brní, a ta žena mě jistě má ještě teď za ňoumu. Inu – pro dobrotu na žebrotu.

Mrazivá hlubina od Libně

Libeň
Moji blízcí přátelé dostatečně dobře znají historky popisující mé notoricky se opakující neúspěchy u žen, a tak pro ně nebude tento příspěvek nijak přitažlivý. S trochou nadhledu a sarkasmu lze nicméně právě v něm objevit vcelku přesný a až překvapivě podrobný popis toho, jak to u mě obecně v této životní disciplíně chodí.
Vyrazil jsem dnes vlakem směrem okres Náchod. Uvelebil jsem se v sedačce, která se trochu nepřirozeně pohupovala, a civěl před sebe. Brzy se můj pohled zatoulal k dívce, kterou jsem již ve vlacích směrem Náchodsko a dál i blíž v minulosti potkal. Vždy mě zaujala její přívětivá tvář a také to, že si četla knihy, které – zjistil-li jsem jejich název – považuju za hodnotné.
Dnes si sedla přesně tak, abych jí viděl do tváře. Naše pozice jsem rychle a vcelku přesně zanalyzoval a rozhodl se jich na cestě prachsprostě využít. Můj plán byl přesto zoufale primitivní: po celou dobu hledět zatraceně nenápadně, zato velice intenzivně na princezninu krásnou tvář. Když pak vlak vyrazil, jal jsem se sbírat odvahu k naplnění svého plánu.
V první zastávce Praha-Libeň však přistoupila dáma, které pobrala – z mého subjektivního pohledu – méně krásy než ta „má“ z vlaku, zato daleko více kilogramů v bocích. Stoupla si nad princeznu a zdvořile ji požádala o místo vedle. Princezna kývla… a začalo rodeo.
Dáma bleskurychle zmerčila můj chtivý pohled, ušklíbla se nad ním a před tvář princezny pověsila svůj přetěžký zimní kabát. Aby nebylo možné pohlédnout na princeznu vůbec, svědomitě ho načechrala do šířky. Potom si hrcla do sedadla vedle ní a vytáhla nejmenovaný bulvární plátek ke čtení.
Než se do něho svým zrakem vnořila, dlouze na mě pohrdavě pohlédla. Možná jsem měl vidinu, ale měl jsem pocit, že s druhou fází toho pohledu ne mě dlouze a svůdně mrkla a k tomu koketně mlaskla.
Rychle jsem si nasadil brýle na čtení a začal hltat další kapitoly knihy Adriana McKintyho nazvané pro tuto chvíli příznačně Mrazivá hlubina.
Z princezny jsem neviděl ani vlásek. Tak umně byla skryta za kabátem dámy z Libně.