Bez ohně a na zemi

Zapalovač
Zdá se, že tato doba není určena mým dobrým skutkům. Ty poslední dva, které jsem se rozhodl spáchat, se obrátily proti mně, a děsím se, co přijde do třetice.
V neděli večer napadl v Praze sníh. Udělal jsem si zdravotní procházku do redakce, kde jsem trochu pohnul se svou prací, a potom vyrazil na tramvaj, abych odjel domů. Mé boty ale kloužou i na smirkovém papíře, takže jsem na zastávku doklouzal.
Podobný problém měla stařenka, která prošla kolem mě. Volila chůzi po malých krůčcích a směšnou rychlostí se posunovala vpřed. Přesto za chvíli žuchla na zem a rozvalila se jak široká, tak dlouhá. Obrátil jsem se k ní a vyběhl jí na pomoc. Zapomněl jsem ale, že mé boty kloužou mimo jiné i na sněhu a po třech krocích jsem žuchl vedle stařenky. Jak široký, tak dlouhý. Nadto mi luplo v koleni, takže zatímco stařenka se statečně zvedala, já ležel v žalostném stavu s pochroumaným kolenem vedle ní.
Dva mladíci pomohli nejdříve na nohy jí a potom i mně. Ještě teď mě koleno brní, ale zdá se, že to nebude nic vážného.
A dnes jsem kolem jedné hodiny odpolední kráčel domů a kousek od křižovatky Anděl na pražském Smíchově spatřil ženu, kterak si vložila do úst cigaretu, ale její zapalovač ne a ne chytnout. Velmi opatrně, s myšlenkami na zraněné koleno, jsem k ní přiskočil a vytáhl s kapsy zapalovač svůj. Škrtl jsem, leč marně. Škrtl jsem podruhé, nic. Ani potřetí a ani počtvrté oheň nezaplápolal, a tak jsem se s hanbou omluvil. Žena se ušklíbla a zamířila do Relaye koupit zapalovač nový.
To koleno pořád brní, a ta žena mě jistě má ještě teď za ňoumu. Inu – pro dobrotu na žebrotu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)