Takže píšu…

rap2
Ve čtvrtek v noci jsem cestoval v Praze metrem z Českomoravské na Smíchov. Na stanici Palmovka přistoupili dva mládenci, na první pohled příslušníci hiphopové komunity – kšiltovka, volné tepláky, drzý kukuč, znáte to. V jedné ruce měli vodku, ve druhé mirindu a doprovázela je mimořádně družná nálada.
Byla tak družná, že každému, kdo se jim přimotal do zorného pole pohledu, nabídli usrknout ze své lahve vodky. Všichni je sice odmítli, včetně mé maličkosti, nicméně oni dali zdviženým palcem každému najevo, že si jejich postoje váží a že jej respektují. Do vozu prostě vnesli přátelskou atmosféru.
Když už těch odmítnutí bylo příliš, vybrali si mě na pár otázek. Byli celkem nevinné – odkud jedu, co jsem tam dělal, proč odtamtud jedu, proč jsem to dělal a proč bych to dělat třeba neměl, jestli nechci jet jinam, jestli s nimi půjdu kalit, a když ne, tak proč. Leckdo by jim za takovou sérii pitomých dotazů možná nakopal zadek, ale já měl trpělivost, protože mě bezelstná nálada hochů, kteří už přiznali, že se hlásí k hiphopové komunitě, bavila.
Otázky se na mě sypaly dál a došlo i na tu, jež se týkala mého zaměstnání. Přiznal jsem, že jsem novinář, a hoši uznale kývli. Potom si něco dlouho šeptali, až jsem se začal bát. Nakonec vstali, přistoupili ke mně, a jeden z nich se mi zadíval vážně do očí a zaškemral: „Dělám rychlej britskej rap. Napiš o mně.“
Odpověděl jsem: „S radostí.“
A on na to: „Napiš klidně, že jsem kretén, ale napiš o mně.“
Já na to: „Rád to udělám.“
A on odvětil: „Tak jo, a fakt napiš, že jsem kretén.“
Potom vlak zastavil a on s kámošem vystoupil.
No a já o něm právě napsal.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)