Nezasahovat, už nikdy nezasahovat

hysteria-in-front-of-the-lens-with-susu-laroche-body-image-1476281861
Mnoho lidí kolem mě zažilo okamžik, kdy se rozhodlo se moudrostí a klidem vstoupit do napětí mezi jinými lidmi s tím, že situaci zklidní. Namísto slov díků a uznání se ale setkalo s reakcí zcela odlišnou, totiž že se ti rozhádaní a pošramocení pustili jako jeden muž do nich. Já sám to vlastně nikdy pořádně nezažil, ale platilo to jen do minulého čtvrtka.
Přijel jsem odpoledne ze svých přednášek pro základní školy v Liberci a na Černém mostě v Praze nasedl do soupravy metra. Postavil jsem se do přední části prvního vozu, rozhlížel se líně po kraji a netušil, že ti dva Romové, kteří se ke mně blíží, nesou potíž. Tedy potíž pro mě.
Přistáli zrovinka vedle mě a bylo mezi nimi napětí. Mládenec se totiž snažil dívku neustále líbat na všech částech těla od pasu nahoru, což jí bylo zjevně nepříjemné. Namísto toho, aby ho propleskla nebo nakopala do rozkroku, volila metodu nářku raněné kachny a na celý vůz hulákala: „Nech mě bejt, ti říkám. Nech mě bejt. Si debil, nebo co? Nech mě, ti říkám. Morééé.“ Samozřejmě s tím hrdým romským přízvukem.
Po chvíli to stejně intenzivně opakovala, potom zase, a vždy to bylo tak nahlas, že se lidé, kterých v soupravě s každou projetou stanicí přibývalo, otočili za jejím hlasem. Přitom působili dojmem, že je jim to jedno, nicméně naléhavý křik sotva čtrnáctileté Romky v sobě nesl prvek ohrožení.
No a já hlupák to po deseti minutách vyhodnotil tak, že bych měl zasáhnout. A tak jsem na Florenci pootočil hlavu k dvojici zrovna ve chvíli, kdy se Rom sápal Romce po tukovém faldu na břiše, a se světáckým nadhledem a rockerským „fuck off“ mezi řádky jsem pronesl asi toto: „Poslouchejte vy dva, můžete udělat něco pro to, aby ta hysterka přestala hulákat?“ Se slovem hysterka jsem ukázal na Romku.
A to jsem neměl. Nejdřív se mě Rom drze zeptal, komu tykám (byť jsem nikomu netykal) a následně na mě začala hysterka dorážet slovy: „Kdo je u tebe hysterka, kokote?“ Rom se k ní přidal a zvolili k tomu velmi podobnou větu: „Jo, kdo je u tebe hysterka?“ Jen mě ušetřil slovenského výrazu v oslovení. Možná mu došlo, že mám jméno.
Myslím si, že kdyby na Florenci ti dva nepocítili potřebu vystoupit, asi by mě rozcupovali. A možná by došlo i k inzultaci, protože já měl na zádech těžký batoh a nemohl jsem se kvůli němu funkčně bránit případným úderům a kopům, které Romové drze avizovali neustálým šermováním rukou v mé blízkosti.
Každopádně jsem si z toho incidentu odnesl ponaučení do zbytku svého života. Nikdy více se nebudu plést mezi dohadující se Romy v pubertě. A už vůbec ne, bude-li mezi nimi byť jen jedna jediná hysterka.

Jak jsem přinesl klukům z Mandrage smůlu. Tedy možná, nebo třeba ne

2
S chutí jsem se vypravil ve čtvrtek večer do brněnského Sono Centra na další koncert z turné kapely Mandrage. Vydala před ním své dosud nejlepší album (to je samozřejmě subjektivní názor), tak to bylo logické. Mým záměrem bylo napsat jakousi reportáž o tom, jak turné, které je z větší části vyprodané, probíhá. To se ostatně na místě začalo dít, protože všichni členové kapely se mi velmi ochotně věnovali a já po dlouhé době zažil povídání se všemi pěti. Odešli jsme do jedné prázdné šatny a hovořili tam o tom, co se na turné děje.
V rámci toho mi mládenci prozradili, že až na malé drobnosti vše funguje překvapivě skvěle a turné běží podle nejlepšího myslitelného scénáře. V tu chvíli jsme zavtipkovali o tom, že by se po tomhle konstatování mělo klepat na dřevo, rozhovor jsme pak ukončili, dali si jsme s některými jednu zdravotní cigaretu a kluci se šli chystat na koncert. Já měl v restauraci ještě jednu schůzku.
Na vystoupení jsem se těšil. Věděl jsem, že začne ve 20.25 hodin, tím pádem skončí kolem desáté a já pak budu mít v hotelu dost času na to reportáž přepsat z diktafonu na papír. Takový byl plán. Jenomže člověk míní…
Mandrage začali opravdu na čas, ovšem při první písničce Motýli znenadání vypověděla službu zvuková technika. Muzikanti si zjevně mysleli, že se kdesi v zákulisí nahodí nějaký čudlík a vše bude v pořádku, tak se hned nepakovali z pódia. Když jim ale po chvíli technici řekli, že problém je zřejmě vážnější, než se v tu chvíli zdá, za potlesku fanoušků přece jenom odešli.
A pak se čekalo. Nějakých pětačtyřicet minut totiž trvalo, než technici objevili příčinu skonu zvuku. A po tu dobu se v sále dělo cosi zvláštního. Diváci v klidu vyčkávali, tu a tam se mezi nimi ozval potlesk, ale – pokud jsem dobře slyšel – nikdo nepískal, nahlas neprotestoval (bylo by nicméně divné, kdyby se někdo takový nenašel, rozhodně ale neinspiroval ostatní).
Prošla kolem mě dívka a říkala své kámošce, že na to kašle a jde domů. Jenomže potom se usmála tak, že bylo evidentní, že si jen tak zavtipkovala. Partička přede mnou vzpomínala na to, na kterých koncertech se stalo cosi podobného, asi patnáctiletá dívka kousek vedle si sedla na zem a srdnatě čelila nechtěným kopům těch, kteří si kolem ní šli k baru pro pití a nevšimli si ji.
V zákulisí se přitom řešila i varianta, že koncert bude nutné zrušit, neboť si prý v ten moment nikdo nevěděl s problémem rady.
A já, jako trochu pověrčivý, jsem najednou nabyl pocitu viny. V rozhovoru před startem vystoupení jsem vlastně dovedl Mandrage k tomu, aby si technickou stránku koncertů pochválili, a bác ho. Kytarista Pepa Bolan mi po koncertě řekl, že když seděli v šatně a čekali na zázrak (tedy na to, až bude vše v pořádku), mé jméno při tom padlo.
A tak chci napsat, že jestli techniku vyřadila z provozu nějaká zbytková energie mého já, potom je mi to líto. Mohu si myslet, že to tak nebylo, ale člověk nikdy neví.
Až budu příště zase dělat nějakou reportáž, vyhnu se otázkám týkajícím se technické stránky věci. Pro jistotu.
Ačkoli bych byl rád, kdyby v těchto řádcích nezanikla nadsázka, s nimiž jsem je sesmolil.
Mou předstíranou nervozitu navíc sladí fakt, že Mandrage si potom koncert velmi užili. A ti skvělí diváci, kteří trpělivě na svou kapelu čekali, jakbysmet.

Letní festivaly slibují zážitky. Přibyl silný Aerodrome a další zbrojí v programu

448d4002c8ac89a7c216afa7db94de58
V České republice proběhne během léta mnoho festivalů zaměřených na rock, pop a jím blízké žánry. V evropském měřítku jsme co do počtu takových akcí na počet obyvatel rekordmani, odhadem jde o více než dvě stovky akcí v době od května do září. Jejich podoba se nicméně pomalu mění.
Pakliže se milovníci letních festivalů v devadesátých a nultých letech těšívali především na akci jako takovou s vědomím, že si některé české kapely poslechnou několikrát, poslední léta přinesla změnu.
Vzhledem k tomu, že celosvětově míří hudebníci a zpěváci především za živými vystoupeními, neboť prodej hudby rok od roku klesá a tím pádem i jejich stavy kont, je nabídka v programech festivalů stále zajímavější a hlavně širší. Navíc se u nás v posledních letech etablovaly akce, které přímo stojí na tom, že přivážejí výrazná nebo zajímavá jména ze zahraničí a českou stopu ve svém programu pasují na probírku toho, co se líbí jejich pořadatelům.
Festivaly Colours of Ostrava, Rock for People, Masters of Rock nebo Mighty Sounds mají podobný záměr již řadu let. Před třemi roky k nim ale přibyl ambiciózní Metronome festival, který se koná v Praze, a loni v červnu se ve festivalové formě s výraznými jmény na plakátě představil i Aerodrome Festival. Přivezl Linkin Park a s nimi třeba Simple Plan, Royal Republic nebo Enter Shikari, a protože bylo na letišti v Letňanech plno, rozhodl se jeho pořadatel přetransformovat Aerodrome festival v třídenní hudební svátek se zahraničními hvězdami. Aby toho nebylo málo, roztáhl i dramaturgickou náruč, a tak v programu vedle sebe stojí nu-metalové party i hiphopové hvězdy.
Nástup Aerodrome Festivalu je zásadní i z pohledu pořadatelů ostatních akcí. Koná se na sklonku června, tedy v termínu těsně po skončení pražského Metronome Festivalu a těsně před startem Rock for People v Hradci Králové. Byť vstupenky na Aerodrome patří k těm dražším, těžko lze pochybovat o tom, že tato akce „nepřinutí“ některé návštěvníky jiných festivalů přehodnotit přístup a nepřitáhne je na svůj již nyní velmi zajímavý třídenní program.
Navíc na letišti v Panenské Týnci se v letech 2010 až 2013 konal velký Open Air Festival, takže mnozí návštěvníci letních akcí dobře vědí, že je to příjemný prostor na krásném místě. I to totiž může v rozhodování se o tom, kam v létě za své peníze lidé vyrazí, hrát roli.
Klidní asi mohou být pořadatelé Colours of Ostrava, kteří loni zlomili návštěvnický rekord, když přišlo odhadem přes padesát tisíc diváků, a s ohledem na dosud nabízený program lze očekávat, že se většina z nich bude chtít na akci vrátit. Navíc má tento festival velmi dobré renomé třeba proto, že na něj jezdí především lidé znalí dění na světové hudební scéně a hledající umělecký zážitek. A v tom jim pořadatelé řadu let vycházeli velmi galantně vstříc.
Příchod nového silného festivalu zřejmě nebude mít vliv ani na návštěvnost akcí Masters of Rock ve Vizovicích, Brutal Assault v Jaroměři a Mighty Sounds v Táboře. Jsou to žánrové festivaly, které si vybudovaly věrnou i silnou návštěvnickou základnu, a především na prvně jmenovaný jezdí i mnoho lidí ze zahraničí.
V neposlední řadě třeba připomenout, že česká festivalová sezóna nabízí i tradiční akce, na kterých v programu převažujíc čeští a slovenští umělci. Začnou je Majálesy a pokračovat budou přes Votvírák, Benátskou!, Sázavafest až k Rock for Churchill.
Pozornosti se budou těšit i putovní festivaly, jejichž počet rok od roku roste. Letos to jsou Hrady.CZ s Tomášem Klusem, Divokým Billem či Mandrage jako hlavními hvězdami, Léto Fest s Kabátem a Chinaski coby taháky, dvoudílná novinka Přehrady Fest s Chinaski a Tomášem Klusem jako hlavními lákadly, a Kryštof Kempy, kterým bude kralovat skupina Kryštof.
Když připočteme řadu mimořádně zajímavých festivalů, které se konají v zemích hned za našimi hranice, lze si docela dobře představit, že hudební fanoušek s dostatkem financí by mohl být víkend co víkend na nějaké programově poutavé akci.

Přehled velkých neputovních festivalů
Votvírák
15.-17. 6. Milovice
Chinaski, Mig 21, Horkýže Slíže, BSP aj.
Metronome Festival
22.-23. 6., Praha
The Chemical Brothers, Tom Odell, David Byrne, John Cale aj.
Aerodrome Festival
28.-30. 6., Panenský Týnec
Nine Inch Nails, Macklemore, Wiz Khalifa, Limp Bizkit, Stone Sour aj.
Rock for People
4.-6. 7., Hradec Králové
The Prodigy, The Kooks, Skillet, Rodriguez aj.
Masters of Rock
12.-15. 7. Vizovice
Helloween, Gene Simmons Band, Anthrax, Arch Enemy aj.
Mighty Sounds
13.-15. 7. Tábor
Anti-Flag, Royal Republic, Sick Of It All aj.
Colours of Ostrava
18.-21. 7., Ostrava
Jessie J, Joss Stone, George Ezra, London Grammar aj.
Benátská!
26.-29. 7., Liberec
Jaromír Nohavica, Divokej Bill, Xindl X aj.
Sázavafest
26.-28. 7., Světlá nad Sázavou
Kryštof, No Name, Miro Žbirka aj.
Ostrava v plamenech
3.-4. 8., Ostrava
Kreator, Saxon, Moonspell aj.
Brutal Assault
8.-11. 8., Jaroměř-Josefov
Ministry, Paradise Lost, Testament, Gojira aj.
Rock for Churchill
24.-25. 8., Vroutek
The Subways, Mydy Rabycad, Pipes And Pints aj.

(Tento článek vyšel 13. února 2018 v deníku Právo)

Jo, jsem srab!

přechod
V úterý večer jsem čekal na Smíchově na přechodu pro chodce na zelenou. Je to přechod, který mám takříkajíc obšlápnutý, a vím, že při čekání na barvu zvoucí k chůzi klidně stihnete vycumlat nanuka a ještě odskočit k odpadkovému koši odhodit dřívko.
Zatímco jsem čekal a nic necumlal, z protějšího chodníku vstoupila do vozovky stará babča. Na červenou. Mohlo jí být tak osmdesát, a co víc, sunula se rychlostí tři sta metrů za hodinu, což je tempo věru ledabylé. Vytřeštil jsem oči a srdce mi ze strachu o její život začalo tak intenzivně tlouci, až jsem pomyslel na jeho zástavu. Navíc se v dáli rychlostí padesát kilometrů v hodině, možná o něco víc, řítil automobil.
Babča na to však nedbala. Zarputile hleděla před sebe a hlemýždím tempem se courala vpřed. Neměl jsem pocit, že spěchá (to by asi při její rychlosti neměl nikdo), a tak auto (byla to audina) doplulo k přechodu a řidič teatrálně dupnul na brzdu. Babča nehnula brvou. Pak řidič zatroubil, ale s ní to zase neudělalo zhola nic. Pokračovala dál želví chůzí, a byť jsem přes matná skla na řidiče neviděl, myslím, že zuřil. Jako bych zaslechl pár nevybíravých frází.
Nakonec musel počkat, byť měl stále zelenou. Co mu zbývalo. Jakmile babča poodešla, zabral tak, že se mu od pneumatik zakouřilo, ještě jednou použil klaxon a pokračoval ke svému vznešenému životnímu cíli.
Za pár okamžiků babča došla ke mně. S funěním vystoupala ze silnice na chodník, s úlevou hekla a podívala se na mě. A pak mi s pohrdáním ve vrásčité tváři pomalu a důrazně řekla: „Srabe!!“ Následně se otočila na patě své prošláplé tenisky, nabrala směr a sunula se dál.
Já se neodhodlal k ničemu. Měl jsem totiž pocit, že jsem od ní dostal spodní hák do brady a kolenem do slabin.
Přesto má babča můj respekt.

Depeche Mode a jejich setkání s přáteli

depechemode2016spirit
Britská skupina Depeche Mode hrála ve středu v pražské O2 areně a bylo to její jedenácté vystoupení v naší zemi. Nebylo proto divu, že celý večer měl spíše než koncertní atmosféru nádech setkání starých dobrých přátel. Hostiteli byli všichni ti letití i čerství fanoušci pod pódiem, hosty Depeche Mode.
Jsou už dávno veskrze zkušenou kapelou, která své koncerty nekazí. Dílem proto, že jsou podepřeny zvukovou stopou, která živé nástroje koriguje, dílem proto, že celá kapela má repertoár zažitý, což se po mnoha dlouhých turné prostě stane.
Možná to chvílemi vypadalo trochu rutinně, nicméně zpěvák Dave Gahan, kytarista a klávesista Martin Gore, klávesista Andy Fletcher a koncertní hráči, klávesista a baskytarista Peter Gordeno a bubeník Christian Eigner hráli s plným nasazením a ještě si při tom koncert viditelně užívali. A Gahan si ani tentokrát neodpustil nějaký ten taneček tak, jak to umí jenom on.
Přitom přirozeně a s naprostým přehledem zpíval. Barvu hlasu měl tradičně příjemnou, až to svedlo ke konstatování, že věk mu na originalitě a emoci přednesu mnoho neubral.
Již dříve Depeche Mode avizovali, že v zimní části svého The Global Spirit Tour (se kterým se v Praze zastavili již loni v květnu) budou, kromě skladeb z loňského počinu Spirit, klást důraz na ty z kolekce Ultra z roku 1997. Stalo se, do programu z ní zařadili písně It’s No Hood, Barrel Of A Gun, Useless, Home a Inside. Vše pak korunovaly ty, bez nichž by koncert Depeche Mode nebyl koncertem Depeche Mode.
Poslední část tedy obstaraly Everything Counts, Stripped, Enjoy The Silence, Never Let Me Down Again, při které fanoušci rozzářili prostor haly rozsvícenými barevnými pásky a výrazně jim při tom pomáhali ti, kteří si zrovna dění na pódiu natáčeli na mobilní telefon, a v přídavku samozřejmě Personal Jesus.
Noblesní byla scéna, nad kterou byl jakýsi balkon, po němž se tu a tam Dave Gahan prošel. Černobílé i barevné klipy doprovázely velkou část skladeb na obrovské projekční stěně a k tomu nutno přičíst leckdy dobře vymyšlené světelné efekty. Při tom všem působili během koncertu Depeche Mode pokorně a skromně.
Jistě to bylo tím, že prostě přijeli zahrát svým kamarádům z České republiky a ti se jim za to odměnili vřelým ohlasem a mnoha dalšími znameními ujišťujícími se o tom, že jejich hudbu nikdy neopustí.

Depeche Mode
O2 arena, Praha, 31. ledna
Hodnocení: 85%