Jak jsem přinesl klukům z Mandrage smůlu. Tedy možná, nebo třeba ne

2
S chutí jsem se vypravil ve čtvrtek večer do brněnského Sono Centra na další koncert z turné kapely Mandrage. Vydala před ním své dosud nejlepší album (to je samozřejmě subjektivní názor), tak to bylo logické. Mým záměrem bylo napsat jakousi reportáž o tom, jak turné, které je z větší části vyprodané, probíhá. To se ostatně na místě začalo dít, protože všichni členové kapely se mi velmi ochotně věnovali a já po dlouhé době zažil povídání se všemi pěti. Odešli jsme do jedné prázdné šatny a hovořili tam o tom, co se na turné děje.
V rámci toho mi mládenci prozradili, že až na malé drobnosti vše funguje překvapivě skvěle a turné běží podle nejlepšího myslitelného scénáře. V tu chvíli jsme zavtipkovali o tom, že by se po tomhle konstatování mělo klepat na dřevo, rozhovor jsme pak ukončili, dali si jsme s některými jednu zdravotní cigaretu a kluci se šli chystat na koncert. Já měl v restauraci ještě jednu schůzku.
Na vystoupení jsem se těšil. Věděl jsem, že začne ve 20.25 hodin, tím pádem skončí kolem desáté a já pak budu mít v hotelu dost času na to reportáž přepsat z diktafonu na papír. Takový byl plán. Jenomže člověk míní…
Mandrage začali opravdu na čas, ovšem při první písničce Motýli znenadání vypověděla službu zvuková technika. Muzikanti si zjevně mysleli, že se kdesi v zákulisí nahodí nějaký čudlík a vše bude v pořádku, tak se hned nepakovali z pódia. Když jim ale po chvíli technici řekli, že problém je zřejmě vážnější, než se v tu chvíli zdá, za potlesku fanoušků přece jenom odešli.
A pak se čekalo. Nějakých pětačtyřicet minut totiž trvalo, než technici objevili příčinu skonu zvuku. A po tu dobu se v sále dělo cosi zvláštního. Diváci v klidu vyčkávali, tu a tam se mezi nimi ozval potlesk, ale – pokud jsem dobře slyšel – nikdo nepískal, nahlas neprotestoval (bylo by nicméně divné, kdyby se někdo takový nenašel, rozhodně ale neinspiroval ostatní).
Prošla kolem mě dívka a říkala své kámošce, že na to kašle a jde domů. Jenomže potom se usmála tak, že bylo evidentní, že si jen tak zavtipkovala. Partička přede mnou vzpomínala na to, na kterých koncertech se stalo cosi podobného, asi patnáctiletá dívka kousek vedle si sedla na zem a srdnatě čelila nechtěným kopům těch, kteří si kolem ní šli k baru pro pití a nevšimli si ji.
V zákulisí se přitom řešila i varianta, že koncert bude nutné zrušit, neboť si prý v ten moment nikdo nevěděl s problémem rady.
A já, jako trochu pověrčivý, jsem najednou nabyl pocitu viny. V rozhovoru před startem vystoupení jsem vlastně dovedl Mandrage k tomu, aby si technickou stránku koncertů pochválili, a bác ho. Kytarista Pepa Bolan mi po koncertě řekl, že když seděli v šatně a čekali na zázrak (tedy na to, až bude vše v pořádku), mé jméno při tom padlo.
A tak chci napsat, že jestli techniku vyřadila z provozu nějaká zbytková energie mého já, potom je mi to líto. Mohu si myslet, že to tak nebylo, ale člověk nikdy neví.
Až budu příště zase dělat nějakou reportáž, vyhnu se otázkám týkajícím se technické stránky věci. Pro jistotu.
Ačkoli bych byl rád, kdyby v těchto řádcích nezanikla nadsázka, s nimiž jsem je sesmolil.
Mou předstíranou nervozitu navíc sladí fakt, že Mandrage si potom koncert velmi užili. A ti skvělí diváci, kteří trpělivě na svou kapelu čekali, jakbysmet.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)