Jo, jsem srab!

přechod
V úterý večer jsem čekal na Smíchově na přechodu pro chodce na zelenou. Je to přechod, který mám takříkajíc obšlápnutý, a vím, že při čekání na barvu zvoucí k chůzi klidně stihnete vycumlat nanuka a ještě odskočit k odpadkovému koši odhodit dřívko.
Zatímco jsem čekal a nic necumlal, z protějšího chodníku vstoupila do vozovky stará babča. Na červenou. Mohlo jí být tak osmdesát, a co víc, sunula se rychlostí tři sta metrů za hodinu, což je tempo věru ledabylé. Vytřeštil jsem oči a srdce mi ze strachu o její život začalo tak intenzivně tlouci, až jsem pomyslel na jeho zástavu. Navíc se v dáli rychlostí padesát kilometrů v hodině, možná o něco víc, řítil automobil.
Babča na to však nedbala. Zarputile hleděla před sebe a hlemýždím tempem se courala vpřed. Neměl jsem pocit, že spěchá (to by asi při její rychlosti neměl nikdo), a tak auto (byla to audina) doplulo k přechodu a řidič teatrálně dupnul na brzdu. Babča nehnula brvou. Pak řidič zatroubil, ale s ní to zase neudělalo zhola nic. Pokračovala dál želví chůzí, a byť jsem přes matná skla na řidiče neviděl, myslím, že zuřil. Jako bych zaslechl pár nevybíravých frází.
Nakonec musel počkat, byť měl stále zelenou. Co mu zbývalo. Jakmile babča poodešla, zabral tak, že se mu od pneumatik zakouřilo, ještě jednou použil klaxon a pokračoval ke svému vznešenému životnímu cíli.
Za pár okamžiků babča došla ke mně. S funěním vystoupala ze silnice na chodník, s úlevou hekla a podívala se na mě. A pak mi s pohrdáním ve vrásčité tváři pomalu a důrazně řekla: „Srabe!!“ Následně se otočila na patě své prošláplé tenisky, nabrala směr a sunula se dál.
Já se neodhodlal k ničemu. Měl jsem totiž pocit, že jsem od ní dostal spodní hák do brady a kolenem do slabin.
Přesto má babča můj respekt.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)