Talinda Benningtonová uctila svého muže unikátní akcí

WVA1by_y_400x400
V den nedožitých dvaačtyřicátých narozenin Chestera Benningtona, v úterý 20. března, ho jeho žena Talinda uctila krásným a unikátním způsobem. Několik dnů předtím požádala fanoušky, aby na svých sociálních sítích zveřejnili fotografii s otevřenou dlaní, na které bude napsáno I’m The Change (Jsem změna). Tato iniciativa je spojená s její činností v organizaci 320 Changes Direction, která chce lidi seznamovat s okolnostmi psychických nemocí a stavy, které při nich postižení prožívají. Její manžel Chester Bennington spáchal loni v červenci sebevraždu právě v důsledku psychických problémů a depresí.
„Změna začíná u nás,“ napsala Talinda. Některé fotografie pak umístila i na svých komunikačních kanálech.
Kromě toho v den nedožitých manželových narozenin zveřejnila v některých médiích tzv. „5 známek emocionálního utrpení“. Jsou jimi tyto pocity: Necítíte se dobře. Cítíte se být pod napětím. Jste stáhnutí do sebe. Nedbáte o sebe. Cítíte beznaděj.
Pokud se prý některý takový stav u lidí dostavuje opakovaně a delší dobu, měli by vyhledat pomoc specialisty.
„Nemůže to být tak, že můj manžel odešel zbytečně,“ napsala. „Jeho odchod byl spouštěčem pro otevřený dialog o emociálním a duševním zdraví. Když žil, zachránil bezpočet životů prostřednictvím své hudby a filantropie. A jeho smrt stále zachraňuje životy, zdůrazňuje naléhavou potřebu změny v naší kultuře duševního zdraví.“

Planeta nádraží

82_big
Nikdy jsem se nenaučil řídit auto a nikdy jsem po něm netoužil. Pokud ano, pak to byla přetvářka kvůli tomu, aby si dotyčná myslela, že jsem ochoten na sobě v tomto směru zapracovat. Já ale nikdy nebyl. Svou nechuť vysvětluju tím, že jsem romantik a ekolog v jedné osobě (což nejspíš opravdu jsem), a když jsem zrovna hluboce upřímný, klidně vyzradím, že kdyby se ze mě stal řidič automobilu, zcela jistě bych zabil sebe i někoho jiného. Tak jako psychopatovi nepatří do rukou zbraň, mně nepatří do rukou vůz. A to nemluvím o tom, že vůbec nechápu, jak je možné udržet auto na silnici a nenajíždět věčně na obrubník nebo do svodidel.
Zaryté nepřátelství mezi mnou a představou o tom, že budu řidičem motorového vozidla, má ale svá plus. Zatímco na jedné frontě vedu tuhou zákopovou válku, mírová oblast mi umožnila poznat jiné světy. Takové, kterým se řidiči motorových vozidel vyhýbají a vůbec je neznají. Svět, o kterém budu v dalších řádcích básnit, je svět nádraží. Vlastně Planeta nádraží, protože je tam jiná atmosféra, jiný vzduch, jiné vztahy a jiný řád. A pravidla tam fungují i nefungují.
Poznal jsem stovky nádraží v téhle zemi, možná tisíce. V některých jsem strávil celou noc, v některých pár hodin, další jsem okusil jen při přestupech z vlaku na vlak a jinými jsem jen tak prošel nebo se jich letmo dotkl, to když jsem třeba v žáru letního slunka jako tramp čekal na lokálku do nejbližšího velkého města, která měla dokodrcat za dvacet minut.
U nás je jen jediné nádraží, které má náznaky toho, čemu se říká noblesa. Zatímco evropské metropole ji svým hlavním stanicím daly už před lety, to pražské ji pořád získává – rekonstrukce v něm začala roku 2006 a trvá dodnes.
Soudím, že „Hlavák“ je druhá liga. Člověk v něm má ale přece jenom trochu pocit, že je v civilizovaném světě, ve kterém sežene všechno, co se mu zrovna nedostává, a v němž mu při troše štěstí nic nehrozí. Navíc tohle nádraží jako jediné v České republice trochu voní. Všechna jiná nevoní, spíše zapáchají.
Hlavní nádraží dalších velkých měst jsou sice po stránce služeb i úpravy tak trochu marná, ale píšou příběhy. V Hradci Králové jsem mezi bezdomovci rozeznal svého kamaráda z útlého mládí. Jakmile jsem se chystal hodit mu desetikorunu, sykl na mě, abych táhl pryč. Když jsem byl neodbytný, protože mi bylo divné, proč tak nevrle reaguje na má nadějeplná slova, zvedl se, čapl mě za flígr, za přihlížení cestujících vyvedl před budovu a tam mi s přátelským přízvukem ve slovech sdělil, ať si jdu po svém a nekazím jim akci. Teprve v tu ránu jsem si vzpomněl, že starý kámoš chtěl jednou být platný u policie, což se mu zjevně vyplnilo.
Na nádraží v Brně se na mě před lety nalepila laciná holka čtvrté cenové kategorie, ve špinavé blůzce a umolousané sukni, a nabídla mi své služby za pět stovek. Když jsem ji zdvořile odmítl a dvěma kroky směrem od ní jasně naznačil, že v komunikaci nehodlám pokračovat, přitáhla za mnou a slevila o čtyři stovky. Celé to jednostranné smlouvání skončilo tím, že mi nabídla pětikilo ze svého s tím, že mi ho dá, až přijde její bratr, který drží kasu. Když jsem ani tuhle akční nabídku nepřijal, odtáhla za jiným cestujícím, jenž se na nás do té doby škodolibě culil.
V Olomouci na nádraží jsem zaplul do záchodové kabinky, v jejíž stěně zela díra velikosti tenisového míčku. Z ní na mě bezelstně civěl chlapík a ještě se usmíval. Když jsem se ho zeptal, jestli na mě bude koukat, přikývl. Musel jsem tedy vydržet až do Prahy, protože nemám na toaletě rád diváky. Ve chvíli, kdy jsem kabinku s prásknutím dveří naštvaně opouštěl, slyšel jsem, jak se úchyl spokojeně řehotá.
Na nádraží v Ostravě za mnou přišel bezdomovec a nabídl mi, že mi za drobnou minci ukáže, jak si oddělává a nasazuje své dvě protézy – ruku a nohu. Drobné dostal bez nabízeného představení, a protože měl smysl pro humor, na rozloučenou se mě zeptal, jestli se alespoň nemrknu, jak si vyndává a zandává zubní protézu.
Nádraží v malých městech v téhle zemi jsou nezajímavá, unavená, zatuchlá a nehostinná. Připouštím nicméně, že i to má své kouzlo. V rohu místnosti, ve které se prodávají jízdenky a je zároveň čekárnou, většinou trůní automaty na mizernou kávu, často vyzdobené zaschlou dávkou, kterou před časem někdo pod trysku vycintal, a automaty na nejhorší pamlsky, jež působí jako chemické lásky hned, jak se na ně podíváme. Na těchto nádražích jsou často cítit moč a zatuchlina, protože když už se v malém městě někdo bez přístřeší v takové budově uvelebí, je to jeho obývák, žije si v něm po svém a každý cestující je nezvaný host.
Viděl jsem na nádražích smát se i láteřit školáky, středoškoláky i vysokoškoláky, zahlédl jsem děti kouřit laciné cigarety, jejich kámoše popíjet z kradené lahve rumu a komunikovat při tom tak vulgárně, že jsem nad češtinou málem zlomil hůl. Viděl jsem matky, které věřily, že ze svých capartů v kočárcích vychovají slušné lidi, a viděl jsem matky nešťastné proto, že ze svých dětí slušné lidi vychovat nesvedly. Viděl jsem líbat se kluky s holkama, holky s holkama i kluka s klukem.
Viděl jsem lidi spěchající do práce, prarodiče užívající si poslední roky svého bytí i nešťastníky, které přemohla nemoc. Na nádražích jsem viděl i muže v oblecích a ženy v krásných šatech, kteří na tu planetu nepatřili, a přesto na ní byli.
A viděl jsem božsky nádhernou vílu s dlouhými světlými vlasy, která odjížděla strávit dvě noci na zámku v Novém Městě nad Metují, a astrologa, jenž ji s láskou a za to, že se odvážil, na té cestě doprovázel. Moc by mě zajímalo, jak jejich životy pokračovaly.
Každé nádraží je planeta, která obnažuje existující barvy života. Možná i kvůli tomu jsem nikdy nezatoužil řídit automobil.

(Tento článek vyšel v únorovém vydání časopisu Náchodský swing)

Pátek je plný

diář
Na cestách vlakem je skvělé, že se tam odehrávají příběhy na velmi malé ploše. Mám tím na mysli sedadlo, které člověku patří, případně sedadla, která jsou blízko sebe.
Při sobotní cestě do Hradce Králové jsem velmi dobře viděl na matku s malou dcerou, které mohly být tak tři roky. Trochu zlobila, pobíhala po voze, oslovovalo cestující, kteří jí za to darovali úsměv, neboť jejímu blábolení příliš nerozuměli, a matka telefonovala. Dcerku hlídala pouze zrakem, byla si jistá, že nic neprovede.
Potom matka vytáhla z kabelky papírový plánovací diář a na základě telefonického rozhovoru, který právě vedla, si do něho počala zapisovat termíny schůzek na příští týden. Bylo jich poměrně dost, většinou směřovaly k pondělku a úterku.
V tu chvíli si dcerka všimla matčina počínání a přiběhla k ní. Jakmile její rodička položila propisovací tužku na sedačku, ona se jí zmocnila, a protože jediný papír široko daleko byl matčin diář, začala do něho čmárat. Činila tak velmi systematicky a vybrala si k tomu pátek 16. března. Celé pole toho dne, v němž ještě nebyla naplánovaná ani jedna akce, s gustem a nelíčenou radostí začmárala tak, že brzy nebylo patrné, že tam nějaké bylo.
Matka po chvíli vzala dceři propisovací tužku z ruky, a aniž by si všimla toho, že pátek je „neviditelný“, domlouvala si po telefonu další schůzku. Zjevně přitom došlo na onen pátek 16. března. Jakmile se ale rozhodla čas schůzky vepsat do diáře, narazila na začmárané pole.
V tu chvíli jí očima projel šibalský úsměv, pohladila dceru po vlasech a do telefonu odpověděla: „V pátek bohužel nemůžu. Mám ho už plný.“
Normálně mě to souznění matky a dcery dojalo.

Jakuba Ondru a Štěpána Krtičku to v Českých Budějovicích pálilo

soupal
V sobotu jsem zajel do Českých Budějovic na poslední koncert turné skupiny Mandrage k albu Po půlnoci. Proběhl v KD Vltava, bylo vyprodáno, což v praxi znamenalo nějakých třináct set lidí. V noci mi pak manažerka Lucka Hájková sdělila, že Mandrage na turné vidělo na osmi koncertech 13 500 diváků. Já jí na oplátku popřál, aby úspěšně přivedla na svět svého potomka, protože – soudě i podle pohledu na její aktuální postavu – to má do termínu jen několik dnů.
Jakmile jsem v sobotu vystoupil v Budějovicích z vlaku, v nádražní hale jsem potkal Jakuba Ondru a Štěpána Krtičku, dva velice milé a sympatické muzikanty, kteří po celou dobu dělali Mandrage na turné předkapelu. Podotýkám, že přijeli vlakem z Plzně, kde hráli večer předtím. Rozloučili jsme se s tím, že se sejdeme v kulturáku, ale po dvaceti minutách jsme se sešli na hlavním českobudějovickém náměstí, kam se vypravili taxíkem (já došel pěšky) zahrát si na ulici. Prohodili jsme dalších pár slov a dohodli se i napodruhé, že se sejdeme v kulturáku.
To se také stalo. Po jejich zvukové zkoušce jsme se odebrali do přilehlé mexické restaurace, já si dal kafe a kolu, kluci se mimo jiné posilnili nějakým alkoholem a poskytli mi rozhovor, ve kterém vyprávěli i o tom, jak je holka Štěstěna opět potkala a co všechno pro ně v nejbližší době nachystala. Podstatné ovšem bylo i to (aniž bychom to tušili), že ona mexická restaurace napověděla hodně o dění v dalších minutách.
Tuhle historku bych nezveřejnil, kdyby ji kytarista Mandrage Pepa Bolan nevyložil divákům večer při koncertu. Jde v ní o to, že Mandrage a jejich tým nachystali pro Jakuba Ondru a Štěpána Krtičku jako pro své předskokany dárek na rozloučeno. Než ti dva vešli na pódium, pomazali jim vše, co k vystoupení potřebovali – tedy mikrofon, kytary i Štěpánův cajon, jakousi pekelně ostrou směsí. Ta v praxi fungovala de facto tak, že jakmile se hoši nadechli, měli ji v sobě i v očích. Jakub Ondra se jí navíc neustále dotýkal rty, protože jeho zpěvový mikrofon byl opatřen pořádnou dávkou. Když se prý napil vody, aby si ulevil, ucítil ji i v ústech, v krku a následně jícnu. Prostě nebylo lze se jí vyhnout, byla i v té vodě.
Není divu, že mu občas při zpěvu přeskočil hlas, občas si vulgárně ulevil a chvíli vyčítavě hleděl všemi směry, kde jen lidé od Mandrage byli.
Mimochodem, další fórek se odehrál v podobě transparentu, jenž se nad hlavami dvojice objevil po první skladbě a který je na zvěčněn přiložené fotce. Co myslíte, kdo z těch dvou se ve skutečnosti jmenuje Jakub Šoupal? Dávám vám dvě možnosti.
Pepa Bolan pak nicméně na pódiu Ondru i Krtičku pochválil za to, že to zvládli. Údajně prý byly i takové kapely, které po uvedení stejného fórku do praxe koncert nedohrály.
A propos, ten rozhovor, který jsme s Jakubem a Štěpánem vedli v mexické restauraci, vyjde ve čtvrtek v deníku Právo v příloze Café. Znalci vědí, že Jakub Ondra podepsal smlouvu na první sólové album poté, co si ho všiml lovec talentů z německé Sony Music, když hrál na ulici před nákupním centrem v Hamburku. Jeho příběh bude v tom rozhovoru pokračovat. A možná se budete divit, co všechno může takový busking ještě přinést a jak náhoda asi náhoda ve skutečnosti vůbec není.