Planeta nádraží

82_big
Nikdy jsem se nenaučil řídit auto a nikdy jsem po něm netoužil. Pokud ano, pak to byla přetvářka kvůli tomu, aby si dotyčná myslela, že jsem ochoten na sobě v tomto směru zapracovat. Já ale nikdy nebyl. Svou nechuť vysvětluju tím, že jsem romantik a ekolog v jedné osobě (což nejspíš opravdu jsem), a když jsem zrovna hluboce upřímný, klidně vyzradím, že kdyby se ze mě stal řidič automobilu, zcela jistě bych zabil sebe i někoho jiného. Tak jako psychopatovi nepatří do rukou zbraň, mně nepatří do rukou vůz. A to nemluvím o tom, že vůbec nechápu, jak je možné udržet auto na silnici a nenajíždět věčně na obrubník nebo do svodidel.
Zaryté nepřátelství mezi mnou a představou o tom, že budu řidičem motorového vozidla, má ale svá plus. Zatímco na jedné frontě vedu tuhou zákopovou válku, mírová oblast mi umožnila poznat jiné světy. Takové, kterým se řidiči motorových vozidel vyhýbají a vůbec je neznají. Svět, o kterém budu v dalších řádcích básnit, je svět nádraží. Vlastně Planeta nádraží, protože je tam jiná atmosféra, jiný vzduch, jiné vztahy a jiný řád. A pravidla tam fungují i nefungují.
Poznal jsem stovky nádraží v téhle zemi, možná tisíce. V některých jsem strávil celou noc, v některých pár hodin, další jsem okusil jen při přestupech z vlaku na vlak a jinými jsem jen tak prošel nebo se jich letmo dotkl, to když jsem třeba v žáru letního slunka jako tramp čekal na lokálku do nejbližšího velkého města, která měla dokodrcat za dvacet minut.
U nás je jen jediné nádraží, které má náznaky toho, čemu se říká noblesa. Zatímco evropské metropole ji svým hlavním stanicím daly už před lety, to pražské ji pořád získává – rekonstrukce v něm začala roku 2006 a trvá dodnes.
Soudím, že „Hlavák“ je druhá liga. Člověk v něm má ale přece jenom trochu pocit, že je v civilizovaném světě, ve kterém sežene všechno, co se mu zrovna nedostává, a v němž mu při troše štěstí nic nehrozí. Navíc tohle nádraží jako jediné v České republice trochu voní. Všechna jiná nevoní, spíše zapáchají.
Hlavní nádraží dalších velkých měst jsou sice po stránce služeb i úpravy tak trochu marná, ale píšou příběhy. V Hradci Králové jsem mezi bezdomovci rozeznal svého kamaráda z útlého mládí. Jakmile jsem se chystal hodit mu desetikorunu, sykl na mě, abych táhl pryč. Když jsem byl neodbytný, protože mi bylo divné, proč tak nevrle reaguje na má nadějeplná slova, zvedl se, čapl mě za flígr, za přihlížení cestujících vyvedl před budovu a tam mi s přátelským přízvukem ve slovech sdělil, ať si jdu po svém a nekazím jim akci. Teprve v tu ránu jsem si vzpomněl, že starý kámoš chtěl jednou být platný u policie, což se mu zjevně vyplnilo.
Na nádraží v Brně se na mě před lety nalepila laciná holka čtvrté cenové kategorie, ve špinavé blůzce a umolousané sukni, a nabídla mi své služby za pět stovek. Když jsem ji zdvořile odmítl a dvěma kroky směrem od ní jasně naznačil, že v komunikaci nehodlám pokračovat, přitáhla za mnou a slevila o čtyři stovky. Celé to jednostranné smlouvání skončilo tím, že mi nabídla pětikilo ze svého s tím, že mi ho dá, až přijde její bratr, který drží kasu. Když jsem ani tuhle akční nabídku nepřijal, odtáhla za jiným cestujícím, jenž se na nás do té doby škodolibě culil.
V Olomouci na nádraží jsem zaplul do záchodové kabinky, v jejíž stěně zela díra velikosti tenisového míčku. Z ní na mě bezelstně civěl chlapík a ještě se usmíval. Když jsem se ho zeptal, jestli na mě bude koukat, přikývl. Musel jsem tedy vydržet až do Prahy, protože nemám na toaletě rád diváky. Ve chvíli, kdy jsem kabinku s prásknutím dveří naštvaně opouštěl, slyšel jsem, jak se úchyl spokojeně řehotá.
Na nádraží v Ostravě za mnou přišel bezdomovec a nabídl mi, že mi za drobnou minci ukáže, jak si oddělává a nasazuje své dvě protézy – ruku a nohu. Drobné dostal bez nabízeného představení, a protože měl smysl pro humor, na rozloučenou se mě zeptal, jestli se alespoň nemrknu, jak si vyndává a zandává zubní protézu.
Nádraží v malých městech v téhle zemi jsou nezajímavá, unavená, zatuchlá a nehostinná. Připouštím nicméně, že i to má své kouzlo. V rohu místnosti, ve které se prodávají jízdenky a je zároveň čekárnou, většinou trůní automaty na mizernou kávu, často vyzdobené zaschlou dávkou, kterou před časem někdo pod trysku vycintal, a automaty na nejhorší pamlsky, jež působí jako chemické lásky hned, jak se na ně podíváme. Na těchto nádražích jsou často cítit moč a zatuchlina, protože když už se v malém městě někdo bez přístřeší v takové budově uvelebí, je to jeho obývák, žije si v něm po svém a každý cestující je nezvaný host.
Viděl jsem na nádražích smát se i láteřit školáky, středoškoláky i vysokoškoláky, zahlédl jsem děti kouřit laciné cigarety, jejich kámoše popíjet z kradené lahve rumu a komunikovat při tom tak vulgárně, že jsem nad češtinou málem zlomil hůl. Viděl jsem matky, které věřily, že ze svých capartů v kočárcích vychovají slušné lidi, a viděl jsem matky nešťastné proto, že ze svých dětí slušné lidi vychovat nesvedly. Viděl jsem líbat se kluky s holkama, holky s holkama i kluka s klukem.
Viděl jsem lidi spěchající do práce, prarodiče užívající si poslední roky svého bytí i nešťastníky, které přemohla nemoc. Na nádražích jsem viděl i muže v oblecích a ženy v krásných šatech, kteří na tu planetu nepatřili, a přesto na ní byli.
A viděl jsem božsky nádhernou vílu s dlouhými světlými vlasy, která odjížděla strávit dvě noci na zámku v Novém Městě nad Metují, a astrologa, jenž ji s láskou a za to, že se odvážil, na té cestě doprovázel. Moc by mě zajímalo, jak jejich životy pokračovaly.
Každé nádraží je planeta, která obnažuje existující barvy života. Možná i kvůli tomu jsem nikdy nezatoužil řídit automobil.

(Tento článek vyšel v únorovém vydání časopisu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)