Charisma nenacvičíš

Nohavka
Nedávno jsem viděl koncert Jaromíra Nohavici a opakovaně jsem si uvědomil, co je na ostravském písničkáři tak fascinujícího. Samozřejmě jsem musel nejprve přijmout a současně pominout skutečnost, že umí složit a textem opatřit krátká díla, kterým se říká písničky. Jakmile vstoupí na pódium a hrábne do strun, publikum mu takříkajíc leží u nohou, protože jeho písně mají prostě nádherné melodie, dávku sentimentu i radosti ze života a také schopnost dovádět s českým jazykem tak nádherně, až to bere dech a svádí k tomu milovat češtinu až za hrob.
Nohavica často přijde na pódium a chvíli se připravuje na první písničku. I tehdy nicméně platí, že jakmile se takto objeví, publikum se mu u nohou zase povaluje. Má totiž charisma, čili to, co nemá každý, a to, co se nelze během života naučit. Charisma buď máte, anebo nikoli. Skoro mám pocit, že neexistuje nic mezi tím.
Řečeno s encyklopedickým heslem, charisma je zvláštní dar nebo rys osobní přitažlivosti a kouzla. Původně náboženský pojem se používá i v umění, společenských vědách, v politice, managementu a podobně.
Charisma není samozřejmě pouze záležitost Jaromíra Nohavici. Má ho spousta lidí, a naopak ti, kteří jsou si jeho potřeby vědomi, leč se jim evidentně nedostává, se ho snaží nějak získat. K nim patří i jeden můj známý, který před časem v naprosté tichosti vstoupil na hudební scénu a nabyl dojmu, že pokud mu vedle jeho snahy bude k dispozici i ono charisma, bude jednodušší přesvědčit fanoušky o vlastním mistrovství.
A tak si vzal k ruce psychologické knihy i články a dospěl k závěru, že pojem charisma v sobě skrývá soubor několika vlastností, které si lze v mezičase snadno osvojit. Tou první je schopnost vyzařovat radost, další umění vyprávět, ovládat řeč těla, vyzařovat sebedůvěru, být přesvědčivý, umět naslouchat, umět riskovat a být aktivní. Na první pohled nic složitého. I on si to myslel.
Zhruba za měsíc jsem se byl podívat na jeho vystoupení a mohu hned v zárodku prozradit, že jsem byl vyděšen. Místo starého známého vstoupila na pódium kreatura, která v honbě za charismatem odhodila své přirozené vlastnosti a chovala se jako cizí člověk, ba jako bytost z jiné planety.
Jakmile vplul na scénu, vyzařovala z něho tak nepřirozená radost, že jsem z reakcí nabyl dojmu, že lidem lezl na nervy již v té chvíli, tedy mnohem dříve, než začal zpívat. Škleb v jeho obličeji byl komický, a když na mě jen tak mimoděk mrknul, skoro jsem utekl.
Když pak mezi písněmi vyprávěl, naučené texty mnohdy zapomínal a jeho historky postrádaly pointu, protože mu uvízla kdesi ve spleti mozkových zákrut. Řeči těla se naučil tak, že vypadal jako kýmsi ovládaná loutka. Nepřirozeně si pohrával se svými krátkými vlasy a tělo držel tak zpříma, že když se ohýbal pro kytaru, málem si zlomil páteř.
Jeho sebedůvěra vypadala tak, že se tu a tam pochválil, a smrdělo to samochválou, respektive smutným syndromem jinocha, kterého nemá nikdo rád. Tím pádem samozřejmě nebyl ani trochu přesvědčivý a především dámské osazenstvo klubu se hihňalo jeho nemotornosti. Umění naslouchat si spletl s výzvami, že pokud mu chtějí diváci něco říct, tak mohou. Neozval se nikdo, protože oni prostě přišli na písničky, ne vyprávět umělci o tom, co si o něm myslí. Když pak zariskoval, pustil se ve zpěvu do tak vysokých poloh, že vysloveně skuhral. A pokud jde o aktivitu, ta byla jediná přítomná, protože byla za vším tím, co dělal – byť blbě.
Po skončení vystoupení jsem se za ním vypravil do šatny. Seděl tam na židli osamocený, zlomený a zničený. Podíval se na mě a zeptal se, jestli měl charisma. S upřímnou skoro až soustrastí jsem mu řekl, že charisma na něj zase nezbylo, a on smutně sklopil hlavu. No a když se mě pak zeptal, co teď, poradil jsem mu, aby na ten večer zapomněl a byl dál tím skvělým snaživým člověkem, který bere vážně umění, nicméně nemá charisma na to, aby lidi v sále dostal tak jako Jaromír Nohavica. Rozumně přikývl a pozval mě na mirindu. Mimochodem, v baru jsem potom měl neodbytný pocit, že se mu návštěvníci jen tak mimoděk posmívají.
Na ten koncert nikdy nezapomenu, už jenom proto, že můj kámoš žádný další takový neabsolvoval. Srovnal se, poctivě dře a věří, že jednou vyprodá pražskou Lucernu nebo náchodské divadlo.
Plyne z toho ponaučení, že charisma se nedá koupit ani získat. Ostatně, který z českých politiků ho má? Kráčet se dá ale i bez něho, a možná je úplně nejlepší to slovo vypustit ze slovníku a žít pokorný život se svými sny a cíli, ke kterým se přibližujeme každým krokem.
Těm, kteří charisma mají takříkajíc od Boha, upřímně gratuluju. Zároveň je musím varovat, že jim na paty šlapou ti bez charismatu. A někteří jsou hodně houževnatí.

(Tento můj článek vyšel v březnu 2018 v měsíčníku Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)