Prezidentovo varování před hrůzami přenošené arogance

ZemanovyTrenky
Je velmi pravděpodobné, že český prezident Miloš Zeman již před mnoha lety vstoupil dobrovolně (či za úplatu) do výzkumného programu varujícího před hrůzami přenošené arogance. Ten program se jmenuje „Měknutí všeho“ a má ve světě psychologie a psychiatrie výsadní postavení.
V praxi to probíhá tak, že dotyčný na svém chřadnoucím sebestředném životě veřejně demonstruje, co všechno může přemrštěná sebeláska způsobit, co dělá s myšlením, psychikou a samozřejmě i fyzickou kondicí. Zeman je důsledný demonstrant.
Ve čtvrtek odpoledne svolal novináře, kterým ve svém krátkém demotivačním projevu sdělil, že jsou blbečkové. V programu Měknutí všeho to znamená, že člověk dostižený příkladnou arogancí a dalšími nepravostmi neustále dokola opakuje totéž, a dokonce tomu věří. Takové hloupnutí je, podle odborníků, velmi nebezpečné, zvláště pro postiženého. Jakmile mu totiž někdo něco nakuká, třeba i v ruštině či čínštině, bere to za své, uvěří tomu a otravně to pak omílá dokola. A potom je trapný a otravný.
Zeman se také rozhodl spálit trenýrky. V programu Měknutí všeho je to záležitost pozdní reakce na akci. Skupina Ztohoven vyvěsila červené trenýrky na Hradě v roce 2015. Zeman a jeho parta hic, mnozí z ní neoddiskutovatelně další adepti do uvedeného programu, se teprve po třech letech rozhoupali k protiakci. I to je varování pro ty, kteří by se snad chtěli podvolit sebelásce a nenávisti k oponentům. Věci pak dlouho trvají.
Podle odborníků je na čtvrteční Zemanově prezentaci programu Měknutí všeho pozitivní alespoň to, že se nerozhodl spálit trenýrky sám, ale přizval si zkušené požárníky. Hrozilo totiž faktické nebezpečí, že by se do ohně svalil a následovalo by jeho okamžité vzplanutí.
Jak je totiž známo, arogance, stejně jako hovno, hoří!
Pokud se český prezident do uvedeného programu nezapojil, pak by s ním měl někdo vážně promluvit…

POVÍDKA: Starej unavenej chlap

Bmz241_Praha-Hamburg_kupe_ParsNova_2015
Jsem starej unavenej chlap. Ne že bych neměl rád lidi, ale bez výjimky mě všichni serou. Sedím v narvaným vlaku a jedu za svým doktorem. Kdyby nebyl idiot, neobjednal by mě na pátek odpoledne, kdy jsou vlaky plný lidí. Můj doktor ale idiot je.
Přestože bylo v našem kupé místo pro šest lidí, přičinlivej skautskej vedoucí nám dovnitř nacpal i malýho vyjevenýho skautíka, kterej byl sedmej, tupě zíral a bylo vidět, že by byl nejradši ve svým pokojíku polepeným diplomama za kdeco a fotkama kreslených postaviček. Navíc se mu z chodbičky posmíval starší kámoš, kterej to střídal s civěním na hrudník machny neurčitýho věku, co stála vedle něho.
Tý očividně hrabalo z toho, že na ni nezbylo místo. Kdyby nebyla líná, mohla projít vlak a jistě by se někam vecpala. Ona ale nahlídla jen k nám, a když zjistila, že jsme plný, stoupla si na chodbičku a rozplácla se o skleněný dveře, takže to z kupé vypadalo, že má namísto zadku překližku. Protože byla v nepohodě i kvůli tomu, že jí skautík čuměl na hrudník, každýho, kdo se jí snažil v chodbičce obejít, přimajzla svou překližkou na naše zasunovací skleněný dveře, takže nám co chvíli s různým zaúpěním čuměla do kupé zdeformovaná morda nějakýho cestujícího. Kdyby mezi náma byl rejža, co chce točit film o mutantech, určitě by si vybral.
V kupé se mezitím ujal hlavní role klučík od chlápka, kterej byl zjevně v krizi z toho, že mu k absolutní životní svobodě překáží právě ten klučík. Postavil mu na sedačku jeho mrňavou koloběžku a klučíkovi se to nelíbilo. Jeho fotrovi to ale bylo šumák, protože telefonoval s nějakou pipinou a domlouval se s ní na středu večer. Že ho klučík dlouho čutal bodlem do kolene, mu nevadilo, a tak se klučík postavil na sedačku, otevřel okno a aby na sebe upozornil, pokoušel se z něho vypadnout. Jeho fotra to lehce vylekalo, ale protože nechtěl, aby se pipina, co s ní tokal, dozvěděla, že má klučíka, jen mu rozmáchlým gestem naznačil, aby okamžitě slezl a dal pokoj.
Klučík vztekle zabouchl okno, svalil se do měkký sedačky, strčil si ukazovák do frňáku a to, co z něho vylovil, demonstrativně požral. Jeho fotrovi to pořád bylo jedno. Pipina totiž byla dost natvrdlá, a tak řešil, jak se jí dostat na kobylu.
Křížem proti mně funěl tlustej chlap a potil se. Pot mu stékal čůrkem po tváři a byl tak horkej, že skoro bublal. Protože se ten chlap i dost třásl, smočil kapkama potu i vedle sedícího skautíka, kterýmu se na to konto do očí drala hysterie a bylo jen otázkou času, kdy se zvedne a z kupé zdrhne.
Naproti tlustýmu chlapovi seděla blonďatá jogínka. Možná jogínka nebyla, ale pořád dělala nějaký pitomý cviky. Třeba si zakryla oči dlaněma, chvíli něco brblala, potom dlaně s heknutím vymrštila před sebe a její docela sympatický kukadla vítězoslavně pohlédly na tlustýho chlapa. Jednou jí při tom z pusy vypadla mrkev, kterou předtím dost dlouho svýma zubama drtila. To moc hezký nebylo.
Skautovi, co čuměl na chodbičce machně na hrudník, to však přišlo tak zajímavý, že se otočil k jogínce a chvíli ji sledoval. Vzrušující to pro něj ale dlouho nebylo, a tak se za chvíli otočil zpátky a zase čuměl machně na hrudník. Ta zatím svou zadnicí drtila o naše skleněný dveře podvyživenýho vysokoškoláka, kterýmu na zem vypadly skripta o jaderný dislogenci, nebo co to bylo za kraviny.
Jogínka začala natahovat svoje haksny pod sedačku tlustýho chlapa, a kdyby měla chuť, mohla mu je zasunout pod paže a hezky si je v jeho potu vycachtat. Místo toho odolávala dalším pohledům na z tlustýho chlapa se řinoucí pot, jehož intenzita se zvýšila poté, co si chlap uvědomil, že to všechno jogínka páchá v sukni.
Vedle skautíka, kterýho začala jogínčina sukně taky zajímat, chrněla s otevřenou pusou ženská se zkaženýma předníma řezákama. Klučík u okýnka zmuchlal želé medvídka a pokusil se jí trefit do krku. Trefil ale jen skautíka, kterej medvídka zvedl ze země a začal ho cumlat. Klučík se nasupil, otevřel okno, vyšplhal do něj o opětovně se pokoušel vypadnout. Jeho fotr dál marně vábil pipinu.
Mezitím si vysokoškolák sesbíral skripta a zdrhl před machninou zadnicí na druhou stranu vagónu. Otřel se při tom o krišnovce, který mumlal svou modlitbu. Já se vypravil na hajzlík, a protože jsem se s močením dost páral, vrátil jsem se až za pět minut. Jogínka byla zvohnutá před zrcadlem nad mou sedačkou a vymačkávala si vymrle. Potom udělala v malinkatý uličce most, hrcla si do sedačky a tvrdě usnula.
V telefonu jsem měl zmeškanej hovor od Bobiny. Pět let jí přesvědčuju, že ji miluju, a ona mi pět let odpovídá, že budeme jenom kamarádi. Myslím, že za dalších pět let to konečně rozsekneme. Nezavolal jsem jí, sere mě.
Fotr poslal pipinu hlasitě k šípku, a když zamáčkl telefon, popadl klučíka a jednu mu vlepil se slovy, že na tu ženskou medvídky házet nebude, protože to jsou docela drahý bonbóny. Skautíka se v tu chvíli konečně zmocnil amok, vyletěl z kupé a zastavil se až u vysokoškoláka, kterej se zalíbením osahával svý skripta.
Na chodbě zatím machna drtila zadkem o naše skleněný dveře důchodkyni a zabředla při tom hovor se starším skautíkem o tom, kterýho bobříka má nejradši. Vedle nich žuchnul na zem krišnovec, kterej usnul při omílání modlitby, a skauti začali na povel svýho vedoucího zpívat pecku Duní kláda korytem.
Konečně jsme dorazili do města, kde bydlel můj cvokař. Všiml jsem si, že vzal svoji čubu a čekal mě s ní na nádraží. Tvářil se tradičně a mně bylo jasný, že mi zase bude vyprávět, jak je všechno v hajzlu a jeho život ztratil smysl. Vždycky mi říká, že je moc rád, že mě má za pacienta.
A já jsem přitom jen starej unavenej chlap, kterýho všichni serou. A potřebuju prášky.