spulak.cz

Ocaď pocaď

admin — Mon, 06 Feb 2012 16:14:50 +0000

Často se ve svých příspěvcích ohrazuji slovem „rocker“ nebo „rockerství“. Tenhle životní styl je mi sympatický, žiju v něm, ale přece jenom jsem leckdy přemýšlel o tom, jestli by neměl mít nějaké společenské hranice. Pak se ukázalo, že je přirozeně má.
Před nějakými patnácti lety se nejmenovaný slavný český rocker v zákulisí po koncertě ožíral s velkým elánem. Přítomny byly dvě fanynky, které mu při jeho střídavém popíjení a chvástání doslova visely na rtu. Hltaly každé jeho slovo, přitakávaly takovým pitomostem, jako že je onen rocker nepochybně největší česká ikona, a tu a tam se nechaly políbit, olíznout nebo ponechaly jeho drsnou ručku spočinout na místě svého těla, kam už jejich táta nesmí.
Najednou se rocker zarazil, přestal mluvit a chvatně zezelenal. Než mu došlo, že je zle, bylo pozdě. Ač s dívkami pod oběma svými pažemi, potupně vrhnul a šavli namířil rovnou na své tričko, na němž měl samozřejmě podobenku sebe sama. Dívkám rychle došel smích a vytrhly se mu z mrazivého objetí.
„To níc, sakra,“ láteřil opilý rocker, když si utíral hubu. „Jedeme dál.“
Serval ze sebe pozvracené tričko, na které si mezitím ublinkl podruhé, zahulákal na manažera a vyzval ho, aby mu z merchandisu přinesl nové.
„XL,“ zařval ještě za ním, lil do sebe další chlast a pozvracené tričko nasoukal do koše.
Když pak manažer přišel, podal mu čisté tričko a rocker se do něho rychle oblékl, neboť jeho tučné tělo nebylo hezké vidět takto obnažené. Potom se podíval kolem sebe a hledal obě dívky.
Marně, ony se už nechaly objímat jeho kolegou. Slabě jsem zaslechl, jak jim tvrdí, že je pravděpodobně největší ikona u nás.
Hlavní hrdina, pozvracený rocker, spal tu noc sám. A spal dlouho.

Vtip, který mi poslal Thom

admin — Fri, 03 Feb 2012 15:19:11 +0000

Následující vtip mi přeposlal Thom z Imodia. Je v duchu našeho oblíbeného humoru, takže vlastně ani nevím, jestli ho přijmete. Uvidíme…

Náčelníkovi černošské vesnice se narodí bílé dítě. Zajde za misionářem a říká: „Můžete mi to, otče, vysvětlit? Jste tady v okruhu 300 km jediný bílý muž, co si mám o tom myslet?“
Misionář ho vezme k ohradě, kde se pase stádo koz, a říká mu: „Vidíš, synu, to je Boží vůle. Všechny kůzlátka i koza jsou bílé, a jedno je černé.“
Náčelník se zamyslí a říká: „OK, padre, domluveno. Já budu mlčet o bílém dítěti a vy mlčte o tom černém kůzleti.“

Cohen posílen a čistý

admin — Thu, 02 Feb 2012 11:19:50 +0000

Jeho hlas si nespletete s jiným. Cohen ho ale na novém albu posílil a pročistil, neboť ze svého každodenního života vyhnal kouření. Obvyklá sytost a charisma mu zůstaly. Je to ostatně jeho interpretační zbraň.
Jestli naopak nelze od alba Old Ideas něco očekávat, pak rozhodně ne zpěv. Cohen jako obvykle jenom vypráví, recituje a konstatuje. Dál nedošel.
Svým fanouškům dal tak to, na co čekali. Kolekci pojmenoval „Staré ideály“ a nabídl podmračené volné skladby s poetickými texty o životě, bolestech, lásce a také smrti.
Ta je tematicky podstatná. Kanaďan s pokorou konstatuje, že se k ní blíží. Překonat strach pomohlo studium buddhismu, a tak o ní úctyhodně nevzrušeně přemítá.
Old Ideas má v sobě všechny atributy jeho dosavadní tvorby. Ať už je to delikátní folková balada (Crazy To Love You), atmosférou trochu lynchovská Anyhow či bluesová Darkness. To vše provází nenapodobitelně erotický hlas, jenž má schopnost hypnotizovat posluchače od začátku do konce.
Od Cohena nikdo nic nového nečeká a ani nechce. Pro umělce je to poněkud neobvyklá pozice, Cohenovi musí vyhovovat.

Leonard Cohen: Old Ideas
Sony Music, 41:44
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 31. ledna 2012)

Historka Petra Jandy o textaři Pavlu Vrbovi

admin — Wed, 01 Feb 2012 10:28:57 +0000

V úterý (31.1.) jsem byl v pražské Malostranské besedě na koncertu Olympiku. V rámci svých vzpomínkových klubových večerů hrál tentokrát písničky z alb Kanagom a Bigbít. Na obou deskách se jako textař podílel i nedávno zesnulý Pavel Vrba.
Principál Olympiku Petr Janda na něho hezky vzpomínal a přidal i nějaké historky, z nichž jednu půvabnou a rockerskou s dovolením publikuju…
Potká takhle jednou na ulici malíř Kristián Kodet decentně podnapilého a cigaretu vykuřujího Pavla Vrbu. Jde k němu a říká: Pavle, ale já jsem slyšel, že jsi nemocný a nesmíš pít a ani kouřit.“
Vrba se zamyslel a pověděl: „Klid, já kouřím jen když piju.“

U Lany Del Rey jsou aranže nad melodií

admin — Mon, 30 Jan 2012 10:46:10 +0000

Američanka Lana Del Rey to umí na mnoho způsobů. Její debutové album Born To Die budiž důkazem. Zamilovat si ji lze hned po prvním poslechu, to když posluchač podlehne podmračené atmosféře písniček a jejímu neodolatelnému, soulem provoněnému hlasu. Přijmout ji lze i až po nejméně pěti posleších, protože to, co nabízí, není současný dámský pop v podobě, jak ho známe od Lady Gaga, Rihanny nebo Beyoncé.
Stejně jako loni přišla touto dobou Adele na albu 21 s alternativním pohledem na pop, učinila tak i Lana Del Rey. Je jedno, jestli to vymyslel někdo na vydavatelské firmě (jak se tvrdí), anebo je to její cesta. Podstatný je výsledek, a ten má důstojnou podobu.
Chtělo by se až říct, že Lana Del Rey i Adele začaly posunovat pop od prvoplánových melodií k náročnějším. Američanka své skladby zosobňuje zadumaným a poutavě přitažlivým hlasem, jehož sametová barva je nenásilně syrová. Aranže staví nad melodii, ctí barevnost, náladu a dává nahlédnout do oblasti popové alternativy, kde by se jistě našla řada silných konkurentek královnám a princeznám popu.
V písních rozepsala kroniku svého života. Radio a Carmen jsou o pozemské slávě, Off To The Races je skok do světa bohatých, This Is What Makes Us Girls tiší bolest teenagerky, National Anthem je o penězích. Není v nich sice velká hloubka, ale nesou přitažlivá témata.
Born To Die bylo slavné album ještě předtím, než vyšlo. Teď si řeklo o pozornost na další časy. Podobnost s deskou Adele pokračuje – zřejmě vyšlo jedno z nejlepších alb roku.
U běžných posluchačů to ale bude mít Lana Del Rey těžké. Přece jenom na ně svým novým popem tolik až tak nenaléhá…

Lana Del Rey: Born To Die
Polydor/Universal Music, 49:36
Hodnocení 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 30. ledna 2012)

Pád na hlavu z lásky

admin — Sat, 28 Jan 2012 11:45:10 +0000

Pátek odpoledne (27. 1.), Náměstí Míru v Praze, kousek od tramvajové zastávky směrem do Vršovic. V hlavní roli poměrně opilý lůzr, pořád ještě ve stavu, kdy byl schopen vycedit nějaké emoce a tvářit se zkroušeně. Ve vedlejší roli zachovalá žena kolem padesátky, dáma, která zjevně nečeká na tramvaj denně, ovšem ten pátek jí zřejmě vypověděl službu mercedes nebo jiný vůz v ceně nad milion, který získala od manžela či milence darem za své výkony v poloze vleže.
Lůzr, odhadoval bych mu tak mezi šedesáti a hrůznou smrtí, se zastavil dva metry od dámičky tak, aby jej za svými zády neviděla, spíše jen tušila. Potom na ní delší dobu zamilovaně civěl a jeho alkoholem promáčená očka se pokoušela vyloudit pohled beznadějně zamilovaného romantika. Alkohol z něho přitom čpěl a on se pomalu dostával do lehkého předklonu.
Za chvíli si ho dámička všimla, ale protože byla zřejmě na podobná dvoření zvyklá (ostatně mercedes jí v té věci jistě osvěžoval paměť), zůstala stát na místě. Jenom zarputila hleděla k zákrutě, ze které měla očekávaná tramvaj vyjet.
Lůzrův předklon se mezitím prohluboval a pomalu připomínal pravý úhel. Přesto nadále na dámičku civěl, pomalu polykal a jeden by si fakt myslel, že se v něm vzepjal muž, který našel osudovou lásku.
Trvalo to ještě chvíli, a pak to přišlo. Lůzr sebou žuchnul na chodník. Předklon už totiž nabral takovým grádů, že těžká hlava strhla jeho zpuchřelé tělo na chodník.
Dámička nehnula brvou. Lůzr začal něco mlít, chytil se za čelo a pomalu se pokoušel vstát. Sprška vulgarismů na adresu dámičky byla dokladem toho, že se právě odmiloval. A zatímco ona neustále nedočkavě hleděla k zákrutě, on se odšoural zamáčknout si někam klubající se bouli na čele.
Ach, ta láska pozemská.

Dopis nešťastnému umělci

admin — Thu, 26 Jan 2012 10:51:50 +0000

Hynku, sice chápu, jak traumatizující je napsat osmdesát rozhlasových her za dva dny a všechny dostat odmítnuté zpátky oblemcané od párků, tresek, paštik a já nevím, co všechno ten idiot v tom rozhlase žere, nicméně pořád si myslím, že to nebyl důvod spolykat prací prášek, zapít ho jabčákem a běhat nahej po Václaváku a vyřvávat, že jsi Ježíš Kristus. Jak vidíš, výsledkem je jen to, že teď ležíš na přetopeným áru, seš spoutanej koženýma páskama, připevněnej ke kleci policejníma klepetama a ještě ti každou hodinu chodí uslintanej doktorskej odborář vysvětlovat, že když už sebevražda, tak jedině rozřezáním na kousky, a že jeho plat neodpovídá výši jeho výdajů a stará ho kvůli tomu podvádí s rotopedem.
V zásadě si můžeš vybrat ze dvou možností. Buď se staneš opravdovým umělcem, všechna ta odmítnutí poneseš jako poctu a budeš se těšit na svou slávu po smrti (čili rozstrkáš na dobře přístupná tajná místa několik svých rukopisů, aby si nálezci užili také nějaké té šikany), anebo se vrátíš k dopravním podnikům a jako revizor si zase necháš od italských pásků narvat do huby ten novej druh odpadkovýho koše, kterej jste umístili do některých stanic jako pojistku proti terorismu. Musím ti ale rovnou říct, že po té plastické operaci tenkrát vypadal ještě hůř než bratranec našeho přítele J.R.G.Č.P.Č. (tohle idiotský křestní jméno má prý po bombarďáku, na kterým za války lítala jeho teta), jemuž při porodu omylem vycucli ve vývěvě oko a zmatený porodník se ho pak kvůli tomu snažil nacpat matce zpátky do lůna, takže chlapeček utrpěl svůj první infarkt už po třiceti vteřinách na tomhle světě.
Je teď sice debil, ale zase používá jazyk, který nikdo nezná, takže ho navštěvujou chlápci z Mosadu a když se obvykle do hodiny vožerou, vyprávějí u nich doma, jak v Argentině loni čapli Hitlera zrovna když hrál na foukací harmoniku Škoda lásky a pouštěl si k tomu to poslední porno s japonským zápasníkem sumo.
Ty jsi ale umělec, o tom nepochybuju. Zatni zuby a zotav se. Na byt, který ti zase vykradla ta blonďatá čubka odvedle, ti dohlédnu. Nevytlučeme z ní ale už asi těch pět set tisíc dolarů, které jsi zdědil po svém synovi, co se loni omylem oběsil na pásku z fesťáku, a měl jsi je v pračce. Pokusím se aspoň zjistit, co si za ně koupila.
Měj se fajn a neklesej na mysli. V novinách psali, že lék na tu vzácnou formu Alzheimera, kterou máš v levé části těla a vystřeluje i doprava, prý vymyslí za deset let. Pak budeš fit.
Kamil

Steven Tyler bez obalu

admin — Wed, 25 Jan 2012 14:25:00 +0000

My nezpěváci víme, že zpívat je dřina. Kór dobře. Steven Tyler by to měl vědět také, ale zřejmě si tím není jist. Kdyby to věděl, necpal by se na stadion bez kapely a už vůbec ne do zpívání hymny.
Amerikou hýbe skandál, který je dokladem toho, že naživo by si měli troufnout zpívat jenom borci, zvláště jde-li o tak závažnou skladbu, jakou je hymna. Američané navíc svou hymnu milují a jsou citliví na všechno, co ji jen trochu przní. V neděli se v roli interpreta představil zpěvák Aerosmith Steven Tyler. Celá věc se udála před zápasem finálové série AFC Championship mezi Baltimore Ravens a New England Patriots ve městě Foxboro.
Tyler zpíval opravdu mizerně, což poznali i diváci. Během jeho představení pískali i bučeli, americká média dokonce psala, že jeho výkon vháněl hráčům slzy do očí. Výsledkem je ostuda, na kterou se můžete podívat a kterou můžete takto zpětně prožít.
„Tak otřesný zpěv hymny měl navnadit sportovce? Měli mu dát kytaru, aby zakryla to nepředstavitelné kvílení,“ napsal třeba ve svém sloupku sportovní komentátor Skyp Baylees.
My si to alespoň poslechneme.

Mou novou knihu seženete na internetu

admin — Tue, 24 Jan 2012 12:24:28 +0000

To, že se vydání mé nové knihy A když tě chytím ujal vydavatel Novela bohemica má řadu výhod i nevýhod. To druhé se týká i těch, kteří byli zvyklí objednávat si mé knihy přes tyto internetové stránky.
U novinky to bohužel nejde. Tedy ono by to šlo, ale musel bych každou objednávku přeposlat internetovému knihkupci, což by byl neskutečný vopruz a předpokládám, že by to i déle trvalo.
V knihkupectvích zatím mou knihu většinou nenajdete. Nenašel jsem ji ani já. To bych asi musel vycházet u většího vydavatele a mít větší promo. Takhle mě ovšem nenajdete ani v těch největších knihkupectvích v přihrádce „Bezvýznamní pisálci“, kam bych jistě pasoval. Ona významná a velká knihkupectví ale takové přihrádky nemají, což nesvědčí o jejich obchodním duchu. V téhle přihrádce by nás bylo nejvíc a lidé, hledající v knihkupectvích něco jiného než autobiografie dvoudenních celebrit nebo biografie sestávající i z mých článků by měli svou králíkárnu, svůj prostor.
Marno ale po čemsi takové volati. A když jsem se v Kanzelsbergeru zeptal, jestli mají něco od Špuláka, posluhovačka se rozkašlala, a když se vyhlenila do kapesníku, pyšně řekla: „Ne.“ Aniž by to zjistila v tom svém počítači.
Můj vydavatel mi říká, že si knihkupci musí knihy objednat. Oni tak nečiní, takže se prosím obraťte na milovaný internet. Děkuji vám a zvláště pak těm, kteří mou novou knihu již přečetli.
Na této adrese je má kniha nejlevnější:

http://www.knihkupectvi-knihy.cz/detail/kniha-a-kdyz-te-chytim-novela-bohemica-jaroslav-spulak/

Na této stránce je recenze na mou novou knihu:

http://www.portalknihy.cz/detail-sekce/recenze/38/spulakovy-figurky-chteji-svobodne-dychat

Generační písně ambiciózního Eda Sheerana

admin — Tue, 24 Jan 2012 10:06:59 +0000

Dvacetiletý Ed Sheeran je Brit, jenž si získal srdce fanynek ještě předtím, než vydal debutové album. A dostal i odborníky, protože má čtyři nominace na hudební ceny Brit Awards, tedy o jednu více než hvězdná Adele.
V lednu 2011 vydal minialbum No. 5 Collaborations s hostujícími špičkami britského hip hopu. V žebříčku iTunes s ním během dne vylétl na druhé místo. Nestačil jen na Rihannu.
Když mu pak telefonicky gratuloval Elton John, došlo mu, že sláva začala. Zakrátko podepsal smlouvu s vydavatelstvím Asylum a výsledkem je album nazvané +.
Ve videoklipu k písničce Lego House hraje Rupert Grint, zrzek z Harryho Pottera. Na Sheeranových koncertech pravidelně omdlévají desítky mladých dívek, muzikanti se mohou přetrhnout, aby s ním mohli něco nahrát, a on si užívá slávy. Taková je realita.
Britským novinářům tip na něho vyšel. Měl být objevem loňského roku, a byl. Stalo se to v momentě, kdy vydal singl You Need Me, I Don’t Need You. Text byl v klipu tlumočen do znakové řeči, což byl nápad k pohledání fakticky i komerčně.
Album otevírá skladba A Team, která nastoluje ambice i atmosféru. Melodicky je inspirovaná Collinsovou Another Day In Paradise a vypráví o dospívající prostitutce závislé na drogách.
Zatímco hudebně se Sheeran drží moderní písničkářské vize, dává do ní jemnocit, osvěžuje ji dalšími nástroji i elektronickými zvuky (což je u dnešních písničkářů obvyklé), jeho silnější zbraní jsou texty.
Lze o nich hovořit jako o generačních, protože právě do nich využil své mládí, schopnost hovořit jazykem kámošů a vyprávět jejich denní příběhy. Není to přitom nic veselého. Drunk je o drogách a morálce, Kiss Me o lásce, která nectí pravidla, jinde se objevují lidé zrození ve velkoměstě a tamtéž zničení. Bolesti a nepohody je v písních dost a dost, naděje jenom trochu.
Sheeranovým kompozicím by k tomu více slušel doprovod plnější a zvukově masivnější. Umožnil by mu snáze vyjádřit emoce skladeb. Podpořil by tak texty a dotáhl atmosféru k dokonalosti. V Grade 8 ostatně dancefloorový zvuk na folkovém základu funguje.
Potíží může být i osobnost protagonisty. Natolik se v písních soustředil na vrstevníky, že jim nedal velký přesah. Oslovit starší posluchače teď pro něj zřejmě nebude tak jednoduché.
To však ukáže čas. + je v zásadě osvěžující dílo, které potvrzuje Sheeranovy ambice.

Ed Sheeran: +
Supraphon/Warner Music, 49:55

Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. ledna 2012)