spulak.cz

Kdo nabančí malé bezdomovkyni?

admin — Fri, 03 Sep 2010 15:49:32 +0000

Kamarád z Brna, se kterým si tu a tam zavoláme a jen tak poklábosíme, mi po mém dnešním zavolání se starostí v hlase řekl, že zrovna řeší se svou známou, svobodnou matkou, velký problém. Její dcerka, sotva desetiletá, se rozhodla být profesionální bezdomovkyní. Učitelce na své základce takto jednoznačně odpověděla při jedné z prvních anket letošního školního roku a aby své rozhodnutí stvrdila, pochystala si doma pro budoucí kariéru nádobíčko.
Bylo toho hodně, čím vyšla svému snu vstříc. Včera například ostříhala jejich domácího mazlíčka tak hnusně, že skutečně připomíná opelichaného bezdomoveckého čokla. Rozedrala si kuchyňským nožem některé poměrně drahé šatičky, přestala si čistit zuby, odmítá prý se mýt a nehodlá o svém rozhodnutí diskutovat ani komunikovat.
Zkrátka se rozhodla býti bezdomovkyní a razantně jde za svým snem.
Ujistil jsem se nejprve, že nečetla mou knihu V pondělí v osm ráno, v níž bezdomovec hraje dosti důležitou a pozitivní roli, tudíž by mohl některé méně zkušené čtenáře fascinovat. Když to kamarád razantně odmítl se slovy, že dívka jistě čte jen hodnotnou literaturu (nemám mu to za zlé, bastardovi), přemýšlel jsem chvíli, co s tím.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že by prostě potřebovala nabančit. S kamarádem jsme byli zajedno, a prý s tím souhlasí i matka. Když jsem se zeptal, proč to už neudělala, odpověděl poněkud rozpačitě, že na to nemá.
„Fakt nemá na to, aby ji seřezala kvůli tomu, že chce být bezdomovkyní,“ řekl Brňák.
„Tak to udělej ty,“ napadlo mě.
„To je o hubu. Bouchnu moc, něco jí zlomím a půjdu sedět. Nejsem blázen.“
„Hmmm, tak to je problém,“ uzavřel jsem dialog na téma léčba budoucí bezdomovkyně.
Kam mířím? Má-li někdo praxi v tom, jak nabančit devítileté holčině tak, aby se začala mýt, přestala opižlávat voříška z útulku a nic se jí při těch ranách nestalo, dejte vědět.
Něco bych pro vás měl…

Těžký život tělocvikáře

admin — Wed, 01 Sep 2010 11:47:19 +0000

Se začátkem školního roku jsem si pietně připomněl svou někdejší kariéru učitele. Trvala půl roku, přinesla jednu zlomeninu, kvůli drobnému požáru ve svém bytě jsem nějaký čas neměl sportovní úbor, nicméně vzpomínám na tu dobu rád.
Na začátku devadesátých let, kdy se ještě smělo všechno (tedy i učit bez patřičného vzdělání), mi kamarádka domluvila půlroční vedlejšák učitele na jedné základce v Praze. Nastoupil jsem jako tělocvikář a byly mi přiděleny páťačky, čili děvčata z páté třídy.
Do té doby tělocvik přirozeně flákaly, ale chce se mi věřit, že s mým příchodem bylo u některých všechno jinak. Na hodinách jsme totiž hráli sportovní hry. Pouze! Žádné cviky jsem nenařizoval. Ne proto, abych žákyně ušetřil námahy, nýbrž proto, že by se mi mohlo stát, že by po mně chtěly nějaký předvést. Já si byl ale jist, že kdyby k tomu došlo, má autorita by byla ta tam. Nebyl jsem – a dodnes nejsem – schopen ani vyšplhat, ani přeskočit tělocvičnou kozu, ani vykonat přemet, problémy by mi nadělal i kotrmelec.
Při vymýšlení her jsem byl ovšem velmi nápaditý. Naučil jsem své svěřenkyně třeba hrát ringo, což je sport, který v žádných školních osnovách nenajdete, leč podstatná část páťaček se pro něj nadchla.
Má kariéra učitele tělocviku padla ve chvíli, kdy jsem na tartanovém hřišti vymyslel náročnou překážkovou dráhu, kterou dívky absolvovaly ve dvojici chycené za ruku. Jedna z nich na mokrém tartanu uklouzla a při pádu si zlomila kost v zápěstí. Tehdy mě zničila má nekonečná představivost.
Ředitelka školy nechala zraněnou žákyni sedět se zlomeninou na chodbě, aby vyčkala příchodu kohosi z rodiny. Já nicméně prostým dotazem zjistil, že rodiče žákyně jsou mimo Prahu, takže sotva v brzké době do školy dorazí. Zrušil jsem tedy svévolně jednu vyučovací hodinu a vyrazil s dívkou do nemocnice.
Už při vstupu do tohoto zařízení se mi ale udělalo zle. Pak už jsem si jenom detailně představoval dívčinu zlomenou kost, která se nekontrolovaně vychyluje pod její potrhanou kůží, poraňuje při tom dosud zdravou vedlejší tkáň a s každým dotekem se jedna část oddaluje od druhé, nadto rána mokvá a začíná vysoce hnisat, přičemž hnis nemá kam odtékat a koncentruje se u zlomeniny. V obličeji jsem měl brčálově zelenou barvu a byl jsem zralý nechat si poskytnout první pomoc.
Byl to prostě hnus, a tak jsem s učitelováním skončil.

Moderní řeč alkáčů

admin — Fri, 27 Aug 2010 16:14:34 +0000

Opilec seděl na zemi a měl rozbitý nos. Krev už netekla proudem, spíše jen dávala připomenout, že před pár minutami majitel toho nosu nešťastně upadl a řádně si natloukl. Něco si brblal vousy, ale z dálky mu nebylo rozumět. Byl sám, takže šlo spíš o takové ty výčitky, které si člověk při smyslech tiše řeší, zatímco bytost opojená alkoholem je řeší nahlas.
Kde se vzal, tu se vzal, sedl si vedle něho druhý opilec. Těžko říct, kdo z těch dvou byl opilý více. Sesunul se k zemi, chvíli na toho s natlouklým nosem civěl a pak mu řekl: „Tys přebral, coóóó echt?“
„Já oupmhnnn vááláátl,“ pokusil se mu odpovědět ten s rozbitým nosem.
„Jen neříkejeee neasrš.“
„Áleblahmnndrgst,“ podotkl ten první
Chvíli bylo ticho. Potom se ten druhý nadechl a pokračoval: „Ale tys teda opravdu přebreeelltl.“
„Nou uatllert.“
„Jééé, habadéékž.“
„Hhn,“ uzavřel druhé dějství ten s rozbitým nosem a hlava mu klesla mezi ramena.
Opět bylo krátké posvátné ticho.
„Nóóó, že bych teda nekedessser,“ spustil na začátku třetího dějství vypečeného dialogu ten se zdravým nosem.
„Hughht,“ odpověděl nečekaně krátce rozbitý nos.
„Ajajajaja jáj tu tu tu tu tůůů, ajjájjaj,“ zazpíval zdravý nos.
„Wwwrrrhhg yeah,“ zařičel natlouklý nos.
Z dálky se unaveným krokem blížil třetí opilec. Když došel k těm dvěma, smutně se na ně podíval a neopakovatelně pronesl: „Kééédelešššhj.“
Odlepil jsem se od výlohy papírnictví a odcházel. Nabyl jsem dojmu, že víc už se nedozvím.

Vysvětlení pro Sionka

admin — Mon, 23 Aug 2010 10:54:16 +0000

Kdybych měl komentovat rozhovory světových i českých fotbalistů, nedělal bych nic jiného. Tito lidé jsou tu od toho, aby hráli fotbal – tak to chápu. Drtivá většina z nich ale i mluví, a to by neměla. Bohužel ani opěvovaný miláček českého fotbalového národa Petr Čech, který ve své prostotě nedávno bohorovně plácl, že by regulérní gól, jehož si rozhodčí nevšiml, nepřiznal. Velký vzor pro mládež, není-liž pravda?!
V pondělním deníku Sport se zase předvedl fotbalista Sparty Libor Sionko. Jeho tým prohrál na domácí půdě se Žilinou i Plzní, Sionko to ale zjevně nepochopil, protože by jinak nevytruboval následující nesmyly.
Redaktor Václav Hanzlík se ho zeptal, jestli jsou momentálně Žilina a Plzeň nad síly Sparty. Sionko na to odpověděl: „Z mého pohledu ne.“ Podotýkám, že jeho klub se Žilinou a Plzní prohrál, takže odpověď měla znít „ano“. Jiných důkazů netřeba.
Hanzlík se tedy zeptal, proč uvedené kluby Sparta nepřehraje. Sionko se ponořil do šokující úvahy: „Protože Real Madrid taky nevyhrává všechny zápasy. Já nás teď srovnávám s Realem. On si taky občas projde horším obdobím, my ho máme teď.“
Troufnu si tvrdit, že to srovnání pokulhává na obě nohy, neboť Real Madrid (slavný španělský fotbalový klub) by si jistě se Žilinou a Plzní nějak poradil, ale především je to jako porovnávání zlata s hlínou. Tyto kluby z úcty k oběma srovnávat nelze.
Kdyby Sionko srovnal Spartu třeba s nějakým silným polským týmem, bylo by to na místě. Výsledky mají zhruba podobné.

Žalostné setkání bojovníka velšského s českým

admin — Sun, 22 Aug 2010 09:45:15 +0000

V zákulisí Open Air Music Festivalu v Trutnově došlo v pátek 20. srpna večer k šokujícímu setkání. Bojovník za nový svět s Walesu, člen kapely Manic Street Preachers Nicky Wire, se sešel s bojovníkem za lepší svět z Česka, básníkem Ivanem Martinem Jirousem řečeným Magor.
Wire, příjemný a distingovaný čtyřicátník, právě poskytoval rozhovor České televizi. Znenadání se k němu přiřítil opilý Jirous, navigován pořadatelem festivalu Martinem Věchetem. Neurvale vtrhli do rozhovoru a Jirous se jal Wireho rovnou plísnit za to, že Manic Street Preachers kdysi koncertovali na Kubě.
Mimochodem nechápu, proč Čechům koncert Velšanů v zemi Fidela Castra tolik leží v žaludku. Přestože se Manics už před časem od některých svých komunistických aktivit distancovali, neinformovaní Češi jim za to pořád nadávají (Jirous), stále se na to ptají (novináři) a protestují (divák, který během koncertu kapely v Trutnově držel pod pódiem cár papíru s nápisem „Komunismus není myšlenka, komunismus je zločin).
Wire byl z příchodu Jirouse zjevně šokovaný. Protože je ale diplomat a Jirousův život měl nastudovaný, s opilým mužem diskutoval. Nakonec ho přátelsky objal a pak utekl za slečnou, která měla organizaci rozhovorů v Trutnově na starost. Ta později dostala od manažera kapely vyčiněno za to, jak je možné, že kdosi opilý obtěžuje muzikanty.
V Trutnově se střetli dva údajní bojovníci za lepší svět. Jeden byl slušný, čistý, střízlivý a vzdělaný, druhý byl opilý a dotěrný. Škoda že se Jirous na avízované setkání a diskuzi s Wirem nepřipravil lépe.

Příliš okatě se nás snaží otrávit

admin — Thu, 19 Aug 2010 12:24:42 +0000

Skoncoval jsem se svými každodenními obědy v jídelně v Londýnské ulici v Praze. Takové té v části po levé straně, když jdete od I. P. Pavlova Jugoslávskou směrem k Míráku. Rozhodli se mě tam totiž otrávit. Neumřel jsem jen proto, že to dělali příliš okatě.
Minulý rok to byla nejlepší jídelna široko daleko. V lednu ale asi vyměnila kuchaře – kvalita jídel poklesla, některá postrádala chuť a také vydatně stoupla jejich cena, ač k tomu nebyl pražádný důvod. Co bylo ale nejhorší, do všech těch drahých pokrmů cpali jejich kuchtíci cibuli. Když jsem minulý týden zaplatil u mimořádně nepříjemné pokladní stovku za rizoto a pak se do něho pustil, zjistil jsem, že ti bastardi schovali cibuli i tam. To mi připadlo krajně zhovadilé a demonstrativně jsem práskl dveřmi. Podotýkám, že ze mě vytáhli stovku za cibuli s rýží. (A jistou roli hrála i vzpomínka na to, jak jejich pokladní druhdy „natáhla“ zákazníka, on ji nechal účet dvakrát přepočítat, a když konečně přiznala těch třicet kaček, o které ho obrala, neráčila se ani omluvit.)
Jídelna v Londýnské ulici v Praze tak s přehledem dostihla všechna ta zařízení, kde vaří kvůli tomu, že je to kšeft, a ne proto, aby se lidé dobře najedli. V červnu se v jednom bufetu v Třinci divili, že jim vracím rýži, která je tvrdá. Prostě to nechápali, protože jsem byl ten den první. Lidé ze železáren si prý předtím nestěžovali.
Dnes jsem se vrátil do Apetita, bufetu kousek od pražské Flory. Pominu to, že karamelový dort za rok a půl mé nepřítomnosti není již karamelový, ale kvůli absenci chuti karamelu (a tím pádem i každé další) by mohl klidně být mrkvový, siřičitý, laponský nebo domácí. Dalo se čekat, že to podělají.
Když jsem se zakousl do sekané ze svíčkové, měl jsem znenadání pocit, že mi v ústech zhebnul pes. Tak chcíplou chuť měla. Omáčka naštěstí šla, knedlíky také, tak jsem se do nich pustil. Za oknem na zahrádce ale zrovna jakýsi tlustý pán poučoval svou tlustou ženu, jak by měla šetřit a dojídat to, co jí naloží na talíř či do koryta. Vzal do své packy skleněnou misku po jí snědeném okurkovém salátu s kefírem, našel svůj obtloustlý prst, jal se jím objíždět stěny té misky a to, co na nich ulpělo, strkal do huby, slízával a slastně se šklebil. Když svou činnost dokončil, rozetřel si zbytky kefíru po dlaních a ty pak olízal svým tučným.
Nechal jsem svíčkovou svíčkovou a vyšel před jídelnu přemluvit svůj žaludek, aby zůstal na místě a ničeho se nezbavoval. Moc se mu nechtělo, ale poslechl mě – čudla jeden kamarádskej…

Kasabian jsou hejsci

admin — Sun, 15 Aug 2010 17:46:44 +0000

Open Air Festival v Panenském Týnci se mi o víkendu líbil. Je to nová akce a je třeba jí přát. Přestože si všeobecně myslím, že na tak malou zemi je tu festivalů přespříliš, každý kultivovaný má natřikrát přednost před špinavými, kterých je uspokojivá většina. A tak si mezi oblíbené zapisuji i Open Air Festival a jde hned vedle Rock for People, k němuž mám vztah přímo rodinný.
Zklamali mě ale Kasabian. Ne na pódiu, tam byli výteční a po slabším úvodu přímo excelentní. Hrůzná byla tisková konference, na kterou dorazily dvě hlavní persóny, zpěvák a kytarista. Přestože se k pořadatelům a lidem, na které byli v téhle zemi odkázáni, chovali naprosto vstřícně a skvěle, na tiskové konferenci to byli dva hejsci, které něco takového přímo obtěžuje. (Nechápu, proč tam tedy lezli!)
Když se jich jedna kolegyně zeptala na Jana Palacha, s jehož jménem je spojen jejich videoklip, takřka neodpověděli, protože oni o tom prostě nepřemýšlejí. Když se jich jiná kolegyně ptala, kdo nebo co je Kasabian, pitomě odpověděli, že je to rychlé občerstvení nebo benzinová pumpa. Hahaha. Na můj dotaz, jaký mají vztah s britskými novináři, se zakřenili a řekli, že to neřeší. Dodávám, že to budou řešit, až jejich sláva půjde do háje. Ale teď na to samozřejmě ještě není doba.
Kasabian zkrátka dali najevo, že setkáním s českými novinářskými pablby, kteří jim cpou nějakého svého hrdinu Palacha, nebudou ztrácet čas. Rád jim ale odpouštím a věřím, že jejich velikost se jednou nebude měřit touto zbytečnou tiskovou konferencí.

Chtěl mě okrást, nezvládl klíčový trh

admin — Thu, 12 Aug 2010 10:01:26 +0000

Pokusili si mě okrást! Bylo to vážné a dramatické, navíc v okamžiku bezvýchodně nestřeženém. Můj ochránce tam shora, kterému jsem dosud nedal jméno, stál ale pevně na mé straně.
Kdysi mi totiž vnukl myšlenku, že pokud někdy vyrazím na cestu, nejlépe bude, když veškeré osobní i neosobní věci sbalím do jediného zavazadla. Takto to vypadá neprakticky. Řeknete si asi, že když už přijdete v tlačenici o kabelku (kterou já beztak nenosím), zůstanou vám v kapse alespoň rafinovaně uložené umělé řasy a pár drobných.
Já ale poslechl svého anděla strážného a od jisté doby si cpu vše do jediné tašky. Dnes krátce před jedenáctou se mi to nekonečně vyplatilo.
Zní to už skoro trapně, ale stalo se to opět na veřejném WC. Zaplatil jsem pětikorunu, způsobně poděkoval a tašku, se kterou jsem se přes celou Prahu kodrcal na autobusové nádraží Florenc, jsem položil naproti mušli. Tu jsem pak bohorovně obsadil a ulevoval si.
Neumožňovalo mi to příliš dobrý pohled na tašku za zády, takže to, co se pak dělo, jsem viděl jen v rohu zorného úhlu svého pohledu.
Do místnosti vstoupil pohublý běloch. Podrbal se ve vlasech a popadl mou tašku. Zkusil ji zvednou, ale pro ten úkon potřebný vzpěračský trh nedokončil. Praštil jí tedy o zem a zaklel: „Do prdele…“ Pak si prohrábl vlasy a odkvačil.
Na vysvětlenou: má cestovní taška je obvykle nehorázně těžká. To proto, že v ní vozím všechno. Její váha mi ji ve čtvrtek 12. srpna na toaletě ve foyeru metra Florenc v Praze zachránila.
Tomu nahoře bych mohl říkat Nandor Condor. Jednou vám vysvětlím proč…

P.S.: Kdyby mi pohublý běloch tašku ukradl, nemohl bych napsat tento příspěvek.

Fesťák na odreagování

admin — Sun, 08 Aug 2010 16:26:30 +0000

Někdy se to tak semele a sejdou se věci, které k sobě nepatří a polovina z nich by se ani neměla uskutečnit. Viktor Souček je producentem festivalu České hrady.cz. V sobotu byl na Bezdězu a druhý den tam non stop pršelo.
Vyšel mezi odvážné lidi, snad aby je podpořil, a dal se do řeči se sympatickým chlapíkem. Došlo i na osobní téma a přiznání.
„V noci mi povodeň vzala barák. Nemám nic. Nechal jsem to tam a přijel jsem na festival, abych se odreagoval,“ vypadlo z chlapíka.
Proti tomu jsou zničené boty a dvoje ponožky ze Sázavafestu, kde jsem byl v bahně v sobotu já, legrační problémek.

Setkání s Mattem z Muse u Toi Toi

admin — Wed, 04 Aug 2010 17:54:47 +0000

Nebetyčný popíječ, možná už alkoholik, je tenhle týpek z Prahy. Neznám ho ve střízlivém stavu, ačkoliv se tak pokaždé snaží vypadat. Vždycky ho ale nakonec něco prozradí, třeba krev na čele po pádu na chodník, rozepnutý poklopec nebo pach piva z úst. Pořád se usmívá a vypráví, co všechno zažil. Je to na román.
Potkal jsem ho ve středu 4. srpna zase. Usmíval se, chlubil se novou igelitkou a že prý jde koupit své mámě nějaké to piviště večer k fotbalu v televizi.
„Byl jsi na Rock for People?“ zeptal se mě.
„Jasně,“ odpověděl jsem.
„A co Muse? Bomba, viď?“
„Jo, dokonce se kvůli jejich skvělému koncertu hádám s těmi, kterým až tak skvělý nepřišel,“ já na to.
„Ty vole, nebudeš mi to věřit, ale já se potkal s tím jejich maníkem. S tím kytaristou, jak vypadá jako nevlastní bratránek Lucifera, ten rozcuchanej,“ popisoval týpek.
„Matt Bellamy?“
„Jo, ten. Potkali jsme se u Toi Toi-ek. Já v pohodě, on v pohodě,“ vyprávěl.
„Co by dělal Bellamy u plastových záchodků?“ podivil jsem se.
„To jsem si taky říkal. On tam ale prostě byl. Podal jsem mu ruku, on mně taky, no a pak jsme se dali do řeči,“ tvrdil vážně týpek.
„O čem jste si povídali?“ vyzvídal jsem.
„Nebylo moc o čem, protože se tolik neznáme. Viděli jsme se jen chvíli. Říkal něco o svým psovi, o manželce, o kytarách a piánu. A taky říkal, že maluje obrazy a teď mu půjde nějakej do aukce, tak je zvědav, za kolik ho střelí. Já se ho zeptal, za kolik by si představoval, a on mi řekl, že je mu to úplně jedno, protože řeší prestiž, ne peníze.“
Nevypadlo to tak nedůvěryhodně, ačkoliv opravdu nevím, jestli Bellamy zrovna maluje.
„Mluvil taky o svým tátovi, že prý dělá na poště, a pak vykládal něco o fotbalu. Prý fandí nějakýmu klubu a tomu to moc nejde. Jardo, ale víš co bylo nejpodivnější?“
„Co?“
„On celou dobu mluvil česky. To fakt nechápu,“ řekl týpek vážně.
Popřál jsem mu hodně štěstí a opustil ho. Na nos už mi navěšel bulíků přehršel. Tenhle týpek z Prahy se k setkání s Mattem Bellamym z Muse prostě prochlastal. Po dlouhé době mě tak napadlo, jestli on vlastně není šťastnější než všichni ti fanoušci, kteří se Matta pokusili někde v ústraní chytit nebo alespoň koutkem oka zahlédnout.