Americká skupina Garbage právě vydává nové album Not Your Kind of People. Je to její první deska po sedmi letech. Během těch kapela stagnovala a každý z jejích čtyř členů se věnoval své práci. Nyní se ale opět vrátila na scénu, a to v plné síle. O novém albu hovoří bubeník a slavný producent Butch Vig.

Vaše skupina Garbage vydala své minulé album Bleed Like Me v roce 2005. V pondělí vyjde novinka Not Your Kind of People. Tušili jste tehdy, že nové album vyjde až za sedm let?
Neměli jsme ponětí, jak dlouhá pauza nás čeká. Když jsme tehdy slezli z pódia, myslel jsem si, že budeme odpočívat tak dva roky. Natáhlo se to ale na pět let. Až potom naše zpěvačka Shirley Mansonová zavolala a nadchla nás pro myšlenku vrátit se a napsat zase společně nějaké písně. Takže další album nyní vydáváme po sedmi letech, což je dlouhá doba. Nevíme, co přesně můžeme čekat. Nové album jsme nahrávali v jakési bublině, nejsme totiž pod žádným tlakem. Uvědomujeme si, že se nebude prodávat v takovém množství, na jaké jsme byli zvyklý, ale je nám to celkem jedno. Jsme na tu desku pyšní. Už jsme odehráli asi tucet koncertů a odezva našich fanoušků je fantastická. Takže si myslím, že je pořád dost lidí, kterým jsme návratem po takové pauze udělali radost.

Takže případného neúspěchu nového alba se neobáváte?
Naše očekávání jsou tak malá, že jsme připraveni na cokoli. Nedivil bych se ani, kdyby album vyšlo a pár týdnů si ho nikdo nekoupil. Mám ale pocit, že lidem se ty písničky opravdu líbí a reakce novinářů jsou úžasné. Navíc, pro nás bylo důležité nejen tu desku vydat, ale užívat si při její prezentaci. A to už se nám plní během koncertů. Doufáme, že se albu povede dobře, ale kdo vlastně ví, co to dnes znamená…

Vy osobně jste si během těch sedmi let návrat Garbage přál?
Zpočátku bylo pro všechny členy kapely důležité získat zpět vlastní život. Já jsem se díky tomu vrátil na plný úvazek k produkci, což jsem vždy miloval. Jsem ve studiu rád, takže se mi nestýskalo. Byl jsem dost zaneprázdněný. Ostatně jako všichni. Náš baskytarista Duke Erikson založil indie label a dělal na nějakých dokumentárních filmech. Kytarista Steve Marker dělal na vlastní hudbě a Shirley Mansonová začala hrát, dostávala nějaké role ve filmech. Každý z nás byl spokojený s tím, co zrovna dělal. Když už jsme se loni ale po tak dlouhé době znovu dali dohromady, tak to bylo velmi kreativní. Díky té přestávce jsme získali spoustu energie. Vlastně se obávám, že kdybychom se do dalšího alba pustili hned po Bleed Like Me, neuspěli bychom. Mám pocit, že tehdy bychom to nezvládli. Prostě jsme potřebovali na čas zmizet.

V posledních letech je vývoj na hudební scéně rychlý a mnohé kapely, kterým se dařilo před pěti lety, jsou už zapomenuty. Přihlíželi jste při přípravě desky k tomu, že životnost alb je dnes kratší, než byla například v devadesátých letech?
Krajina hudebního průmyslu se za posledních deset let opravdu dramaticky změnila. Myslím, že důležitý je především digitální aspekt této revoluce. Internet umělcům umožňuje mít věci daleko více pod kontrolou. Brali jsme v potaz hlavně fakt, že už nechceme být pod velkým labelem. Vzali jsme to do vlastních rukou, abychom se nemuseli zodpovídat nikomu jinému. Nevím, jestli by to tak bylo dřív možné, ale dnes je tu k tomu infrastruktura. Vlastně už mě nenapadá žádná výhoda toho být u velkých společností. Tedy pokud nechcete být mega pop star, jako je třeba Rihanna. Je lepší kontrolovat svůj osud.

Opravdu je tlak nahrávacích společností tak obrovský, že ani kapela vašeho formátu se necítí být jejich rovnocenným partnerem?
Určitému typu lidí to asi sedne. Nevadí jim ta obrovská reklamní mašinerie, jakou mají Universal nebo EMI. Pro nás to ale nic nebylo, a myslím si, že pro většinu kapel, které dělají rock’n’roll, to už nemá smysl. Nikdy nebudeme prodávat miliony desek, ale je nám to celkem jedno. Chceme jen dělat hudbu, na kterou budeme hrdí a budeme ji moci hrát lidem na koncertech.

Zdá se, že jste se na své nové desce vrátili ke kořenům: zůstáváte poměrně tvrdou rockovou kapelou, dost syrovou, která dbá na melodické linky. Souhlasíte?
Neřekl bych, že jsme se vrátili až ke kořenům, ale souhlasím s tím, že na nové desce jsou podobné vibrace jako na debutu. Částečně je to v uvolněné a hravé atmosféře. Po návratu na scénu jsme znovu plni entusiasmu. Už ve studiu jsme k nahrávání přistupovali jako staří Garbage, vše jsme dělali, jak to máme rádi. Nechtěli jsme se nijak nově ustavovat, díky tomu je energie na nové desce podobná té původní. I když album podle mě zní jako z roku 2012, energie je stejná jako tehdy.

Je pravda, že vaše zpěvačka Shirley neměla chuť koncertovat poté, co jí v roce 2008 zemřela matka a že ji k hudbě naopak vrátilo to, že později zpívala na pohřbu šestiletého syna svých známých?
Je to tak. Naši dobří známí ztratili syna, před pár lety zemřel na rakovinu. S Shirley jsme napsali píseň a věnovali ji nadaci, která pomáhá bojovat proti rakovině. Shirley pak tu písničku zpívala na chlapcově pohřbu. Byl to velmi silný způsob, jak si uvědomit, jak důležitá je hudba nejen pro naše přátele, ale pro lidi obecně. A také jak krátký život může být. Tehdy nám asi došlo, že máme ještě co složit. Člověk si uvědomil, že tu zítra nemusí být. Ano, byla to pro nás oba určitá inspirace pokračovat.

Pod písněmi jste jako autoři podepsáni všichni z kapely. Jaký je skutečný podíl jednotlivých osobností?
Skládáme dvěma způsoby. Někdy začneme všichni čtyři jamovat a čekáme, co se z toho vyvine. Anebo někdo přinese vlastní nápad, kterým může být cokoliv. A třeba mě napadne refrén, nebo Stevea Markera nějaký riff. Jel jsem takhle jednou autem a začal jsem si z ničeho nic pozpěvovat slova We are not your Kind of People (volně přeloženo Nejsme lidé jako vy). Ani jsem nevěděl, co tím myslím. Volal jsem zpěvačce Shirley, co na to říká, a ona k tomu v noci napsala další slova. Neměli jsme žádnou hudbu nebo strukturu, ale to jsme dohnali druhý den ve studiu asi za deset minut. Chtěli jsme napsat pomalou náladovku, něco jako od Pink Floyd. Šlo to hladce, hned jsme tušili, že by to mohla být klíčová skladba.
Ale zpět k otázce. Při nahrávání pracujeme organicky a dokonce hodně střídáme nástroje. Každý z nás totiž hraje na několik instrumentů, například Steve, který hraje normálně na klávesy a kytaru, nahrál i nějaké bicí. Jediné, co se nemění, je zpěv Shirley. Proto se podepisujeme společně.

A už víte, co jste tím „not your kind of people“ myslel, když jste tak album pojmenovali?
My všichni se cítíme trochu jako podivíni, a tahle píseň v podstatě říká, že je to tak v pořádku. Jako kapela jsme vždy měli pocit, že tak úplně nezapadáme do mainstreamu. Shirley dokonce prožívá pocit, že nezapadá ani na osobní rovině. To téma se nakonec táhne celým albem a je silně vyjádřeno třeba i v písni Beloved Freak. Vlastně jsme to přijali jako postoj kapely. Podle nás je v pořádku být jiný. A podle ohlasů od fanoušků vím, že to tak cítí i oni. Jsem rád, že se ztotožňují s našimi texty.

Kterou desku z těch, které jste vy osobně produkoval, máte nejraději?
Zní to pošetile, ale alba jsou jako děti. Máte je rád všechny stejně, ale každé jiným způsobem. Víte, nedávno jsem pomáhal Billymu Corganovi remasterovat Siamese Dream od Smashing Pumpkins. Na to album jsem velmi hrdý, bylo opravdu těžké ho natočit. Jeho zvuk má určitou kvalitu a myslím, že je dnes stejně dobré, jako bylo v době, kdy vyšlo. Ale podařilo se nám ho ještě trochu vylepšit, takže zní lépe. Ano, na Siamese Dream jsem opravdu hrdý.

Jste slavný producent a v posledních letech jste produkoval alba skupin Green Day, Foo Fighters nebo Muse. Jaký je rozdíl v produkování alb novým kapelám a v produkování například alba Nevermind od Nirvany v roce 1991?
V tomhle ohledu byla zábava pracovat s Foo Fighters, protože jsme nahrávali opravdu starým tradičním stylem v garáži Davea Grohla. Při tom je strašně důležité, co kapela při nahrávání předvede, jde o její výkon. Pak ho prostě jen zaznamenáte. To jsem si vzal k srdci při nahrávání nové desky Garbage. Soustředili jsme se spíš na svůj výkon, než abychom se strachovali o perfektní zvuk.

Eric Erlandson, člen skupiny Hole, nedávno řekl, že Kurt Cobain z Nirvany, se kterým jste se znal jako producent i jako kamarád, pracoval před svou smrtí na sólových nahrávkách. Existují nějaké dosud nevydané skladby, ať už jeho, anebo Nirvany?
Není nic, o čem bych věděl. Je možné, že doma nahrál nějaká dema, ale já jsem nic neslyšel. Můj dojem je, že kdyby někdo něco měl, tak už by to bylo venku. Obzvlášť pochybuji, že by něco takového tajila Courtney. Od vydání alba Nevermind uplynulo dvacet let. Nevěřím, že se ještě něco objeví.

Co dělá baskytarista Nirvany Krist Novoselic?
Žije na své farmě uprostřed ničeho a je hodně zainteresovaný v místní politice. Myslím, že ani nehraje v žádné kapele. Nedávno přijel do studia a nahrál se mnou a s Davem Grohlem nějaké drobnosti pro hudbu k dokumentárnímu filmu, na kterém Dave pracuje. Je o studiu, kde jsme nahráli s Nirvanou album Nevermind. Měl by být hotový začátkem příštího roku.

Na která z alb, které jste v posledních letech produkoval, jste nejvíc hrdý?
Pane jo, pracoval jsem s několika úžasnými jmény. Byl jsem nadšený ze spolupráce se skupinou Against Me!, která je jednou z mých nejoblíbenějších. Miluji jejich zpěváka a kytaristu Toma Gabela. Ale skvělá byla i spolupráce s Muse, Green Day nebo Foo Fighters. Práce na jejich desce Wasting Light byl zážitek a velká zábava. Měl jsem štěstí na opravdu dobré projekty.

Myslíte si, že Foo Fighters navazují na odkaz Nirvany?
To je těžké říct. Upřímně řečeno si ale z nějakého důvodu myslím, že kdyby ještě dnes Nirvana nahrávala, vůbec by nedělala rockovou desku. Myslím, že by se Kurt Cobain možná pokoušel o něco takového, jako bylo „Bílé album“ od Beatles. Tedy o úspornou a uvolněnou hudbu. Jsou to ale jen mé spekulace. Není jak to zjistit.

Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

(Část tohoto rozhovoru vyšla 12. května v deníku Právo, část na serveru Play.cz, některé otázky a odpovědi nevyšly nikde)

2/ Když jsem si v úterý (15. 5.) koupil na cestu z Liberce do Prahy na linku autobusu společnosti Student Agency lístek, byl na sedadlo číslo 2. Jelikož jsem letmým pohledem zjistil, že deska oddělující sedadlo od zad řidiče je před tímto místem usazena tak, že si nohu nenatáhnete ani nenapnete (a pokud ano, skopnete sluchátka, které se pod deskou skladují), pořádal jsem zpruzenou stevardku, zda by mi mohla přidělit místo jiné, neboť přece jenom měřím bez velkého mála dva metry a každá lidská kostra potřebuje prostor. Určila mi místo 37. Je to přesně to, které je hned za automatem na kávu. Tento automat odděluje od sedadel… deska, takže místa na nohy je tam zhruba stejně málo, jako na sedadle číslo 2. Neuvěřitelná kreativita, kterou stevardka předvedla.

3/ Byl jsem požádán, abych napsal slova k fotbalové hymně. V rámci studia těch již existujících jsem zjistil hrůznou věc. Drtivá většina je strašlivá. Potom jsem si vzpomněl na to, jak vypadá fotbalová kultura u nás a bylo mi jasné, že pokud v té hymně nebudou slova „gól, zvítězíme, jsme nejlepší, kotel, Bosák, Baroš, rozhodčí je píča a pískej, čůráku“, fotbalový národ ji nepřijme. Rozhodl jsem se tedy být podbízivý. Hymna se bude jmenovat „Tak už pískej, píčo“. Ne, nebude věnována Dagmar Damkové…

Lenka Dusilová
Eurocentrum, Jablonec nad Nisou, 11. 5. 2012
Hodnocení 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. května 2012)

Ivan Tásler & IMT Smile: Rodina
Universal Music, 44:21
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. dubna 2012)

Metallica, Machine Head, Gojira
Synit Tip Arena, Praha, 7. 5. 2012
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. května 2012)